Stručná historie islámu na území Ruska od roku 642 do roku 1991

Mark Batunský (1933-1997), jeden z předních odborníků na islám v bývalém Sovětském svazu, ve svých textech upozorňoval na jednu často přehlíženou skutečnost. Židovský autor v nich poukazoval konkrétně na fakt, že existence islámu na území Ruska je o několik století staršího data než přítomnost zdejšího pravoslaví. (ZDE) Tento argument ukrajinského rodáka sice může znít na Západě i v samotném Rusku, které je vnímáno především jako pravoslavná země, poněkud kontroverzně, nicméně na jeho podporu lze uvést hned dvě historické události.

Na území dnešního jihoruského Dagestánu pronikla vojska arabského chalífátu již v roce 642, kdy byl ovládnut Derbent. Tamní Páteční mešita přitom vznikla o více než tři sta let dříve než nejstarší dochovaný ruský pravoslavný kostel v Novgorodu. K šíření islámu v Rusku dále docházelo od 9. do 13. století, a to zejména v severojižním směru podél řeky Volhy – po tzv. kožešinové cestě. V tomto období se islám prostřednictvím obchodních kontaktů šířil na daném území mírumilovným způsobem, tímto jevem se tato oblast ostatně nikterak neodlišovala od celé řady dalších zemí. Střední Povolží získalo do 10. století muslimskou převahu a v roce 922 se stal islám státním náboženstvím Povolžského Bulharska (rovněž označovaného jako Volžské nebo Volžsko-kamské Bulharsko).

Naproti tomu k přijetí křesťanství v Kyjevské Rusi se váže jeden příběh, který je však nutné brát s určitou mírou rezervy. Podle kroniky Pověsti dávných časů (Povesť vremennych let) z 12. století, sepsané ruským mnichem Nestorem, navštívili roku 986 kyjevského knížete Vladimíra bulharští muslimové z Povolží, a snažili se ho přesvědčit k přijetí islámského náboženství. Kníže Vladimír to však prý odmítl s odůvodněním, že se mu nelíbí obřízka a koránské zákazy pití vína a pojídání vepřového. Namísto toho se vládce Kyjevské Rusi rozhodl v roce 988 přijmout křesťanství východního ritu od Byzantské říše.[1]

Pravdou je, že důvody Vladimírova odmítnutí islámu nebyly s největší pravděpodobností pouze dogmatického charakteru. Svou roli zde sehrál i geopolitický faktor. Historik Milan Švankmajer v knize Dějiny Ruska v této souvislosti zmiňuje, že „Kyjevský kníže se nemohl rozhodovat. Nebylo o čem. Téměř všechny cesty z Kyjevské Rusi vedly do Byzance.“

Z výše uvedených historických událostí ale vyplývají dvě zásadní věci. Za prvé: Ruská islámská tradice je starší než tradice pravoslavná. Za druhé: Na území dnešního Ruska se stal islám státním náboženstvím o celých 66 let dříve než křesťanství.

Pravoslavná Kyjevská Rus a muslimské Povolžské Bulharsko existovaly až do 13. století, kdy se stejně jako mezitím islamizovaný Ural (ve 12. století již měl většinově muslimské obyvatelstvo) staly součástí tatarského chanátu Altin Ordu, v ruských pramenech nazývaného Zlatá horda, jehož vládci brzy přijali islám. Tento rozlehlý státní útvar se nicméně začal v polovině 15. století rozpadat. Postupně se osamostatnily Kazaňský chanát, Krymský chanát, Kasimovský chanát, Kazašský chanát, Astrachaňský chanát, Sibiřský chanát a Nogajská horda. Moskevské knížectví se pokusilo vymanit z „tatarského jha“ už koncem 14. století, po vítězných bitvách na řece Voži (1378) a na Kulikově poli (1380). Definitivně se ale Moskevský stát osamostatnil až o století později, v roce 1480. Tím skončilo 250 let trvající období vlády Tatarů nad Rusí. V Evropě pouze národy Pyrenejského a Balkánského poloostrova prožily delší období muslimské nadvlády než Rusové. Tato historická epocha také pro Rusko znamenala civilizační a kulturní vzdálení od Evropy (a naopak přiblížení k Asii), a její následky se v této zemi projevují dodnes.

V 16. století došlo k výměně rolí mezi Tatary a Rusy s tím, že tentokrát získali definitivně převahu Rusové. Car Ivan Hrozný dobyl v roce 1552 Kazaň, hlavní město stejnojmenného chanátu a nejvýznamnějšího nástupnického státu Zlaté hordy. Jeho obyvatelstvo bylo z většiny vyvražděno, mešity strženy, a ti co přežili, byli násilně obráceni na pravoslavnou víru. Zároveň sem přicházeli Slované a během několika desetiletí došlo k rusifikaci této oblasti. V roce 1556 následovala příkladu Kazaně také Astrachaň, a roku 1598 padl i Sibiřský chanát. Nejdéle odolával Krymský chanát, jenž byl ovládnut až v roce 1783.

V 18. století probíhala v carském Rusku postupná obroda islámu. Carevna Kateřina Veliká, která si islámu údajně velice vážila (označovala ho za racionální náboženství), nechala roku 1788 v Orenburgu vytvořit Muslimské duchovní shromáždění, v jehož čele stanul muftí dosazený ministrem vnitra (později se tento úřad přesunul do Ufy v Baškortostánu). Kateřina Veliká také povolila muslimům postavit v Kazani první kamenné mešity od roku 1552.[2]

Imperiální politika Ruska vedla v 19. století k ovládnutí Kavkazu a Střední Asie, tedy dvou převážně muslimských oblastí. Kavkazská válka (1817-1864) přitom stála život osmi milionů lidí, což představovalo polovinu tehdejšího obyvatelstva Kavkazu. V samotném závěru této války probíhala také deportace jednoho a půl milionu Čerkesů do Osmanské říše. Do konce 19. století byla ovládnuta i Střední Asie, když ruská vojska obsadila Taškent (1865), Bucháru (1868), Chívu (1873) a Ašchabád (1881). V roce 1897 proběhlo v carském Rusku jediné sčítání lidu, při kterém bylo zjištěno skoro 14 milionů muslimů. V Ruském impériu tehdy žilo téměř 126 milionů obyvatel. Po pravoslavných (87, 1 mil.) následovali muslimové (13, 9 mil.) před katolíky (11, 5 mil.), židy (5, 2 mil.) a luterány (3, 6 mil.). Počet muslimů ale mohl být ještě vyšší, pokud by do sčítání lidu byli zahrnuti i obyvatelé středoasijských chanátů Buchára a Chíva.

V roce 1905 byl v Rusku vydán dekret o náboženské svobodě. Nedá se však zcela jednoznačně hovořit o dalším zlepšení situace ruských muslimů, neboť na straně druhé byly zrušeny madrasy, náboženské soudy a nadace. Nicméně k roku 1912 bylo na území carského Ruska napočteno 26 279 mešit a před říjnovou revolucí 1917 se každoročně vydávalo 30-40 000 ruských muslimů na pouť do Mekky (hadždž). V období existence první (duben-červenec 1906) i druhé ruské státní dumy (únor-červen 1907) navíc v petrohradském parlamentu zasedala frakce, ve které působili liberálně orientovaní muslimové.

Po nástupu bolševiků došlo ke změně postoje vůči muslimům, byť zpočátku jim byla od Vladimíra Iljiče Lenina garantována rozsáhlá práva. Během Stalinovy diktatury proběhlo v letech 1928-1941 v celém Sovětském svazu hromadné ničení náboženských staveb včetně mešit. V roce 1930 bylo muslimům zakázáno vykonávat pouť do Mekky.[3] Dále také nesměli provádět svatby a pohřby podle islámských zvyklostí. Jejich arabské písmo nahradila nejprve latinka a poté azbuka. Po napadení země nacistickým Německem v roce 1941 byla tato negativní politika vůči muslimům dočasně přerušena, SSSR si totiž potřeboval během konfliktu zajistit jejich loajalitu. Proto byly v období let 1943-44 vytvořeny čtyři Islámské výbory (muftiáty), které navázaly na činnost Muslimského duchovního shromáždění. Jednalo se o Islámský výbor pro Sibiř a evropské Rusko, Islámský výbor pro Severní Kavkaz, Islámský výbor pro Zakavkazsko a Islámský výbor pro Střední Asii. Pouze zakavkazský výbor byl sunnitsko-šíitský, protože v této oblasti převažovali šíitští Ázerbájdžánci. Všechny ostatní výbory byly výhradně sunnitské. Nejdůležitější byl středoasijský výbor řízený z Taškentu, jelikož zahrnoval 75 % sovětských muslimů.

Za druhé světové války zahynulo 27 milionů obyvatel SSSR, z toho více než půl milionu muslimů. Stalin navíc nechal v roce 1944 deportovat Krymské Tatary, Meschetské Turky a národy Severního Kavkazu (Čečence, Inguše, Karačajce a Balkary) do oblastí Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Sibiře. Jejich údajně endemická kolaborace s nacistickým Německem přitom posloužila sovětskému režimu jen jako záminka.

Po roce 1945 se tedy postoj SSSR k islámu a muslimům vrátil do starých kolejí. Stalinův nástupce Nikita Chruščov i nadále pokračoval v tažení proti islámu, kterému přisuzoval vedoucí úlohu v celé škále společenských problémů. Za jeho vlády existovalo v SSSR k roku 1958 méně než 1 500 mešit. Chruščov se ale na druhé straně rozhodl v roce 1957 pro rehabilitaci severokavkazských národů.[4] Po nástupu Leonida Brežněva v roce 1964 došlo k dočasnému omezení antiislámské kampaně, neboť nový generální tajemník považoval sovětské muslimy za důležitý nástroj pro svojí diplomacii v oblasti Blízkého východu. Poslední generální tajemník SSSR Michail Gorbačov zaujal vůči muslimům opět tvrdší postoj. Názorně ho předvedl v roce 1986, kdy v uzbeckém Taškentu pronesl velmi silnou protiislámskou řeč. Důsledky Gorbačovovy perestrojky však naproti tomu napomohly pozvolnému náboženskému obrození, islámského nevyjímaje.

V Sovětském svazu až do jeho rozpadu fungovaly pouze dvě madrasy – Taškentský institut a bucharská madrasa Mír-i Arab. Na začátku 90. let ale probíhala stavba třetí madrasy v Dušanbe. Čtvrtá sovětská madrasa se tehdy plánovala v Baku, aby tamní šíité nemuseli cestovat za vzděláním do Taškentu nebo Bucháry, kde se specializují na sunnitský islám.

Podle komunistických ideologů mělo být konečným cílem zdejšího systému vytvoření jednotného sovětského národa a především nového sovětského člověka. Známý ruský disident a sociolog Aleksandr Zinovjev použil pro takového občana sarkasticky laděný výraz Homo sovieticus (tento termín se poprvé objevil v jeho stejnojmenné knize z roku 1982). Francouzská historička Hélène Carrère d'Encausse nedlouho poté přišla s protipólem sovětského člověka, který má představovat Homo islamicus. Ten je narozdíl od prvního případu odlišný, nepřizpůsobivý a neporuštěný. Podle této autorky existence Homo islamicus jasně ukazuje na skutečnost, jak obtížně lze měnit lidské myšlení, zatímco samotná přeměna společenských struktur je oproti tomu „relativně jednoduchá.“ Na adresu sovětských muslimů rovněž d'Encaussová poznamenala, že „svou přítomností v celé oblasti, kde kdysi existovala muslimská civilizace“ dokazují, že „model člověka, který se socialistická společnost pokoušela zavést, neexistuje – nebo alespoň neexistuje všude.“ (ZDE)

Důležitou úlohu při udržování jistého povědomí o islámu přitom sehrála súfijská bratrstva, působící v utajení. V polovině 70. let měly řády naqšbandíja a qádiríja jenom v samotném Čečensku-Ingušsku a Dagestánu nadále kolem 200 000 členů. Významným faktorem byl také demografický růst muslimského obyvatelstva, které pouze ve sledovaném období let 1980-81 vykazovalo dvakrát až třikrát vyšší míru porodnosti než Slované. Sovětští muslimové navíc dosahovali čtyřikrát vyššího růstu oproti tamější populaci jako celku. Bylo to dáno nejen vysokou fertilitou muslimů, ale také jejich zdravějším životním stylem. Při kontrole výsledků ze sčítání lidu z roku 1979 se navíc zjistilo, že podíl Rusů v sovětském obyvatelstvu nepoklesl na 52, 4 %, jak se původně uvádělo, ale na 50, 9 %. V 80. letech, za vlády Gorbačova, už tvořili Rusové v SSSR 48, 5 % populace a přišli tak o postavení většiny. V Sovětském svazu, jenž měl tehdy 280 milionů lidí, přitom žilo 53 milionů muslimů, kteří tak představovali téměř pětinu všech jeho obyvatel. Podle některých údajů žilo v té době v SSSR dokonce již přes 60 milionů muslimů. Po Rusech tedy byli zdejší muslimové druhou největší skupinou obyvatel. Na základě výše zmíněného demografického vývoje se rovněž předpokládalo, že do roku 2020 budou etničtí Rusové ze strany sovětských muslimů početně převýšeni. Mírnější prognózy ale předpovídaly, že ještě v roce 2050 mají Rusové tvořit 46, 4 % obyvatelstva SSSR, zatímco muslimové jen 42, 4 %.

Demografický trend se naplno projevil i ve složení sovětského vojska. V 80. letech bylo v armádě SSSR 24 % branců a 33 % skutečných odvedenců muslimského původu. Jejich loajalita vůči režimu ale byla omezená, což se potvrdilo po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979. Muslimské jednotky se ukázaly jako nespolehlivé, často docházelo k dezercím a sběhnutím na stranu mudžáhidů. Tato situace vedla v roce 1983 tehdejšího generálního tajemníka Jurije Andropova k tomu, aby nechal nařídit vypracování podrobné studie těchto jevů.

Navzdory svému vysokému počtu ale byli muslimové zastoupeni jen minimálně v politickém řízení země. Až do roku 1990 byly členy politbyra pouze tři osoby muslimského původu – Hejdar Alijev, Šaraf Rašidov a Mir Džafar Bagirov. V roce 1990 se ale do politbyra dostali další čtyři nominální muslimové – Ajaz Mutalibov, Nursultan Nazarbajev, Saparmurat Nijazov a Islam Karimov.[5] V témže roce byla také v SSSR založena ilegální Strana islámské obrody, která se kromě politických a hospodářských témat zabývala i morálkou a ekologickými problémy, například vysycháním Aralského jezera.

Rozsáhlé společenské změny v důsledku politiky glasnosti a perestrojky vedly také k národnímu uvědomění a k postupnému vzestupu nacionalistických tendencí. V prosinci 1986 uspořádali Kazaši demonstrace proti jmenování Bělorusa (podle jiných zdrojů to byl Rus) do čela Komunistické strany v Kazachstánu. V únoru 1988 vypukl konflikt mezi Armény a Ázery o Náhorní Karabach. Následovaly nepokoje mezi Uzbeky a Meschetskými Turky ve Ferganském údolí (červen 1989), pogromy na Armény v Dušanbe a Ašchabádu (únor a srpen 1990) a násilnosti mezi Uzbeky a Kyrgyzy v ošské oblasti (červen 1990). Národnostní a náboženské probuzení ve společnosti v kombinaci s rozdílným demografickým vývojem nakonec výraznou měrou přispělo k rozpadu SSSR na konci roku 1991.[6]

Poznámky pod čarou:

[1] Podobná legenda se vztahuje i ke kaganovi Chazarské říše Bulanovi, který pro změnu konvertoval k judaismu.

[2] Z tohoto období pocházejí mešity Mardžani a Apanajevská, postavené v letech 1766-1770, resp. 1768-1771.

[3] V roce 1945 byl hadždž znovu povolen, avšak do roku 1990 nepřesáhla povolená kvóta pro sovětské muslimy číslo 20. Naproti tomu v Číně se roku 1988 mohly zúčastnit pouti 2 000 muslimů.

[4] Krymští Tataři byli rehabilitováni v roce 1967, na Krym se ale mohli vrátit až roku 1988. Meschetští Turci se však rehabilitace nedočkali dodnes a stále žijí v diaspoře.

[5] Po rozpadu SSSR se z těchto sedmi politiků hned pět stalo prezidenty v nástupnických státech, a to Ajaz Mutalibov, Hejdar Alijev (oba Ázerbájdžán), Saparmurat Nijazov (Turkmenistán), Nursultan Nazarbajev (Kazachstán) a Islam Karimov (Uzbekistán).

[6] Z patnácti států vzniklých rozpadem Sovětského svazu má šest převahu muslimského obyvatelstva: Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán.

Použité zdroje:

Franco Cardini. Evropa a islám. NLN, Praha 2004.

Gasan Gusejnov. Islamische Tradition ist älter als die Orthodoxe. Dostupné na: https://qantara.de/artikel/russland-islamische-tradition-ist-älter-als-die-orthodoxe. [cit. 21-10-2007]

Gordon M. Hahn. Russia’s Islamic Threat. Yale University Press, New Haven 2007.

Grace Halsell. Islam in a Communist State. In: Aramco World, 41:1 (1990). Dostupné na: https://archive.aramcoworld.com/issue/199001/islam.in.a.communist.state.htm. [cit. 2-2-2009]

Šajch Fadlulláh Chajrí. Islám. Ikar, Praha 2001.

Luboš Kropáček. Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996.

John Lawton. Crescent and Star. In: Aramco World, 41:1 (1990). Dostupné na: https://archive.aramcoworld.com/issue/199001/crescent.and.star.htm. [cit. 2-2-2009]

M. Švankmajer, V. Veber, Z. Sládek, V. Moulis, L. Dvořák. Dějiny Ruska. NLN, Praha 2004.

Felix Tauer. Svět islámu: Dějiny a kultura. Vyšehrad, Praha 2006.