Článek
Oblast dnešního Ivittuutu byla poprvé osídlena na konci 10. století středověkými Vikingy. Seveřané zde založili jednu z farem tzv. Středního osídlení. Potomci těchto kolonistů v kraji žili až do 14. století.
Inuité, kteří v této oblasti v letních měsících pravidelně tábořili, o přítomnosti kryolitu věděli už dlouho, jelikož si ho přidávali do šňupacího tabáku anebo ho používali k čištění kůží. Vyráběli si z něj také rybářské závaží pro pruty. Na konci 18. století byly vzorky zdejší horniny, získané od Inuitů, odeslány do Kodaně, kde je zkoumal dánský lékař a přírodovědec Peter Christian Abildgaard (1740-1801). Abildgaard ve zmíněné hornině narazil na doposud neznámý sklovitý minerál s neobvykle nízkým bodem tání. Tomuto grónskému kameni dal proto jeho objevitel jméno kryolit (název vznikl díky kombinaci řeckých slov pro led [krýos] a kámen [líthos] - doslova tedy „ledový kámen“). Při analýze nerostu Abildgaard zjistil, že se jedná o sloučeninu sodíku, hliníku a fluoru (který mylně identifikoval jako kyselinu kazivcovou). V únoru roku 1798 Abildgaard se svým zjištěním seznámil účastníky zasedání Královské dánské akademie věd a literatury.
Vzorek kryolitu z Ivittuutu. Inuité tomuto voskovitému minerálu říkali orsukksiksæt, což v jazyce domorodců znamená „kámen z tuleního tuku“.
Skutečné ložisko kryolitu nalezl až v roce 1806 německý polární badatel a mineralog Karl Ludwig Giesecke (1761-1833), kterého Dánskem vlastněná Královská grónská obchodní společnost (Den Kongelige Grønlandske Handel) pověřila průzkumem grónských přírodních zdrojů. Toto naleziště se nacházelo v žule na pobřeží fjordu Arsuk v jižní části ostrova a Gieseckemu ho ukázal jeden místní Inuita. Získané vzorky kryolitu skončily společně s dalšími minerály na palubě dánské lodi Freuhlin, která měla namířeno do Kodaně. Plavidla se ale zmocnilo britské Královské námořnictvo. Celá sbírka byla následně vydražena v Edinburghu, kde ji zkoumal skotský mineralog a přírodovědec Robert Jameson (1774-1854). Ten však neměl žádné povědomí o jejím grónském původu a tak došel k závěru, že je to jen bezcenná hromada šutrů. Pozornost jeho kolegy Thomase Allana (1777-1833) ale upoutal záhadný bílý nerost. Allan se domníval, že by mohlo jít o vzácný kryolit a spolu s geologem Ninianem Imriem (1752-1820), jenž byl téhož názoru, kolekci odkoupil. Předpoklad obou vědců se měl definitivně potvrdit v roce 1812, kdy do Edinburghu zavítal dánský botanik a objevitel Morten Wormskjold (1783-1845).
Ivittuut na fotografii z roku 1890. Inuitský název této hornické osady, v minulosti přepisovaný jako Ivigtût, označuje „místo s dostatkem vegetace“ anebo „místo bohaté na trávu“.
Ekonomickému významu kryolitu však zprvu nic nenasvědčovalo. Britští horníci tak poblíž budoucí osady těžili nejprve žíly s obsahem stříbra a cínu. Po čase se ovšem zjistilo, že množství stříbra je příliš nízké na to, aby se náklady na provoz vyplatily. V mnoha případech se totiž z domnělého stříbra vyklubal galenit. Kryolit tu začal poprvé dolovat až dánský obchodník Jacob Henrik Lundt, který od roku 1850 disponoval výhradním právem na jeho těžbu. Skutečný zlom ale nastal teprve v roce 1852, kdy mladý dánský chemik Julius Thomsen (1826-1909) při zkoumání Gieseckeho vzorku objevil metodu výroby kamence a uhličitanu sodného (prací sody) z kryolitu. Následujícího roku získal Královský patent (Kongelig patent) na další zpracování kryolitu, který platil po dobu deseti let. Bylo však zároveň stanoveno, že tento minerál smí těžit pouze Královská grónská obchodní společnost.
Velice důležitou úlohu sehrál také anglický inženýr a geolog Joseph Walter Tayler (1826-1895). Ten v nově založeném Ivittuutu od roku 1854 těžil olověnou rudu, jež se v tamním kryolitovém ložisku vyskytovala v podobě doprovodného minerálu. Při hledání odpovědi na nerudovskou otázku, co si počít s čím dál větší hromadou nevyužitého kryolitu, došel Angličan k závěru, že by mohl být použit k výrobě hliníku. (ZDE) Skutečná historie průmyslové těžby „grónského bílého zlata“ se začala psát v roce 1856, kdy bylo z Arsuckého fjordu v kožených člunech-umiacích přepraveno cca 100 tun rudy na ostrov Qajartalik, kde ji dělníci naložili na větší plachetnice, vyslané a mířící do Dánska. Plná produkce kryolitu pak započala roku 1857. V roce 1865 získala monopol na jeho těžbu i přepravu dánská firma Kryolith Mine og Handels Selskabet.
V devadesátých letech 19. století vyplouvalo z Ivittuutu každoročně více než 100 lodí, které odtud vyvážely kryolit do Dánska a Spojených států. Plavidla musela mít speciální konstrukci, aby byla schopna odolat ledovcům.
Vytěžený kryolit se od roku 1859 zpracovával v kodaňské továrně společnosti Fabrikken Øresund, kde z něho vyráběli prací sodu. Později ho pracovníci závodu rafinovali kvůli jeho využití v globálním hliníkářském, sklářském a smaltovacím průmyslu (podnik se mezitím přejmenoval na Øresunds chemiske Fabriker).
Kryolit se od roku 1865 dovážel i do Spojených států amerických. Surový minerál musel být z Ivittuutu nejprve přepraven do přístavu ve Filadelfii, odkud se dál převážel do Natrony nedaleko Pittsburghu, kde jej tamní společnost Pennsylvania Salt Manufacturing Company (Pennsalt) používala k výrobě hydroxidu sodného. Zdejší roční spotřeba kryolitu dosahovala šesti tisíc tun. (ZDE) Největším světovým spotřebitelem této suroviny se ale nakonec stala firma Pittsburgh Reduction Company, později přejmenovaná na Aluminum Company of America (Alcoa). Bílý minerál se zpracovával v jejím zařízení v pensylvánském New Kensingtonu.
Poptávka po kryolitu vzrostla zejména po roce 1886, kdy se přišlo na to, že malé množství kryolitu přidané do roztoku bauxitu sníží teplotu tání oxidu hlinitého z více než 2000 °C na méně než 1000 °C. Tento průmyslový proces dostal po svých objevitelích název Hallův–Héroultův proces.
Ivittuut měl tehdy pouze osm stálých obyvatel, jinak se jeho osazenstvo každým půlrokem měnilo. V letních měsících žilo v osadě asi 120 osob, zatímco v zimě jich tu bylo jen něco kolem šedesáti. Většinu zdejších horníků představovali mladí nevzdělaní Dánové z jutského venkova, kteří právě dokončili vojenskou službu. Dánští mládenci, eufemisticky řečeno, často „navazovali kontakty“ s obyvateli (či spíše obyvatelkami) inuitské vesničky Arsuk na protější straně stejnojmenného fjordu, což vedlo k vypuknutí epidemie syfilidy v této obci. Situace se ovšem ani potom nijak závratně nezlepšila. Místní úřady proto v roce 1912 vydaly nařízení, které horníkům a cizincům pobyt v Arsuku výslovně zakazovalo.
Pro samotné Gróňany byl Ivittuut takřka od samého začátku zakázanou zónou. Inuitští muži sem mohli přicestovat pouze na jeden jediný den, a to výhradně za účelem obchodu. Inuitské ženy nesměly Ivittuut navštěvovat vůbec. Určitou výjimku představovala jistá Inuitka jménem Maria, která v osadě pracovala jako služka. Přísná pravidla ohledně pohybu osob zde platila až do roku 1931, kdy došlo k částečnému zmírnění těchto omezení. Zbývající restrikce byly zrušeny v podstatě až po vypuknutí druhé světové války.
Kryolitový lom v Ivittuutu na fotografii, pořízené někdy mezi lety 1889 a 1910. Autorem snímku je dánský fotograf a ornitolog Thomas Neergaard Krabbe (1861-1936). Na přelomu 19. a 20. století se v dole každoročně vytěžilo asi devět tisíc tun kryolitu.
Po bleskovém obsazení Dánska nacistickým Německem, k němuž došlo v dubnu roku 1940 (tzv. Operace Weserübung), se země věčného sněhu a ledu dostala do centra pozornosti světových mocností. Povrchový lom v Ivittuutu, který v té době disponoval nejlepším přístavním zařízením na ostrově, byl Spojenými státy identifikován jako jediný citlivý cíl na území Grónska, jenž vyžadoval ochranu. Společnost Kryolitselskabet Øresund, která vznikla sloučením dvou výše uvedených dánských subjektů (a po válce pomáhala se založením aerolinek Grønlandsfly, což je dnešní Air Greenland) navíc informovala Američany o tom, že její zaměstnanci jsou nespolehliví a mohou představovat větší bezpečnostní riziko než samotní Němci. Do Ivittuutu proto zamířilo patnáct příslušníků americké pobřežní stráže (oficiálně se jednalo o vojáky na opušťáku) s úkolem zajistit ochranu kritické infrastruktury. Po podpisu dánsko-americké dohody z 9. dubna roku 1941 se v oblasti vylodily další jednotky vojáků ze země hvězd a pruhů.
Kryolitový důl v Ivittuutu a jeho asi 150 horníků chránilo zhruba 500 amerických vojáků. Další stovky vojáků byly dislokovány na 15 kilometrů vzdálené základně Fort Nance v zátoce Kungnat Bay (poblíž malé inuitské vesničky Arsuk), kterou nechala zřídit americká pobřežní stráž. Lodě amerického námořnictva pak využívaly služeb námořní základny Bluie West Seven (Green Valley), jež se nacházela v 5 kilometrů vzdáleném Kangilinnguitu (dříve Grønnedal). Na pobřeží fjordu Arsuk byly rozmístěny dělostřelecké baterie, jejichž obsluha byla připravená střílet po německých ponorkách. Vůbec první třípalcové námořní dělo zde Američané umístili dokonce už v září roku 1940, tedy více než rok před oficiálním vstupem Spojených států do války. Nezapomnnělo se přitom ani na protiletadlové kanóny.
Ráno 13. června 1943 došlo ve vodách nedaleko Ivittuutu k obrovské tragédii. Kutr americké pobřežní stráže, plovoucí pod názvem Escanaba, se potopil v důsledku výbuchu německého torpéda či miny. Ze 105-členné posádky přežili pouze dva lidé.
V prvních padesáti letech existence dolu se na zpáteční cestě z Grónska do Dánska potopilo hned 21 lodí. Tuny kryolitu tak skončily na dně Atlantiku. Stejný osud postihl v roce 1947 také parník Nascopie, který ztroskotal u břehů Baffinova ostrova.
V oněch neveselých časech byla většina kryolitu přepravována do Filadelfie, kde ho firma Pennsalt používala k rafinaci při elektrolytické výrobě hliníku. Menší část dodávek mířila do přístavu Port-Alfred v kanadském Quebecu, odkud se zásilky s kryolitem převážely do hliníkárny společnosti Aluminum Company of Canada (Alcan) v Arvidě. Grónský minerál totiž umožňoval vyšší produkci hliníku - klíčového materiálu, sloužícího k výrobě zbraní a letadel (včetně legendárního stíhacího letounu P-51 Mustang). Zjednodušeně řečeno, bez kryolitu a hliníku by nebylo žádné americké letectvo. Vždyť jen v roce 1942 dokázaly USA vyrobit více než 47 000 letadel všech typů, zatímco Německo s Japonskem dohromady vyprodukovaly pouze 25 000 letadel. Tento nepoměr se přitom v následujících letech ještě více zvyšoval. Dohromady Spojené státy za války postavily skoro 325 000 letadel. Podle grónské historičky Rie Oldenburgové by bez kryolitu spojenecké síly nemohly vyhrát bitvu o Británii ani bombardovat Německo.
Pravidelný transport této suroviny mezi Kanadou, Spojenými státy a dolem zajišťovala celá řada plavidel. K těm nejvýznamnějším patřil kanadský ledoborec SS Nascopie, jehož posádka svou první cestu do Ivittuutu uskutečnila v červnu 1940. Dalšími takovými plavidly byly dánské lodě SS Julius Thomsen, SS Gertrud Rask a SS Hans Egede.
Za války se nesměl Ivittuut fotografovat a bylo zakázáno psát dopisy rodině nebo přátelům kvůli obavám, že by je Němci zachytili. Většinu zdejších horníků představovali cizinci. Šlo především o Dány, Kanaďany a Američany. Domorodí Inuité byli zaměstnaní spíše v kuchyni. Mnoho místních žen také vykonávalo práci chův a hospodyň v soukromých domech. V 80. letech už ale v dole pracovalo více Gróňanů.
Olejomalba dánského malíře Jense Erika Carla Rasmussena (1841-1893) s názvem Lodě z Ivittuutu (Skibe ud for Ivittuut). Kvůli všudypřítomnému ledu a sněhu se mohl kryolit těžit pouze čtyři měsíce v roce.
Během války žili američtí vojáci v kasárnách nedaleko dolu. V dnes již neexistujících budovách skladovali motory, nábytek a pivo. Američané tu po sobě zanechali také zásilkové katalogy od firmy Sears, Roebuck and Company. Inuité a Dánové díky těmto katalogům začali nakupovat značkové spotřebiče (např. lednice a sporáky od společnosti General Electric) nebo motorové čluny, což vedlo k usnadnění způsobu života v Grónsku. Američtí vojáci tak vlastně nevědomky přispěli k modernizaci grónské společnosti.
Mezi lety 1865 a 1985 bylo v Ivittuutu vytěženo 3,8 milionu tun vysoce kvalitního kryolitu. Podle knihy Kryolitindustriens historie 1847-1990 (Dějiny kryolitového průmyslu 1847-1990) dosáhl důl vrcholu produkce v roce 1942, kdy bylo do Spojených států a Kanady odesláno celkem 86 000 tun na výrobu hliníku. Ještě v roce 1985, tedy dva roky před uzavřením dolu ale dodávky hliníkové rudy prudce vzrostly na 110 000 tun.
Vytěžená ruda v průměru obsahovala 58 % kryolitu. Na počátku šedesátých let se ale podzemní zásoby tohoto vzácného jednoklonného minerálu začaly povážlivě tenčit. V posledních desetiletích existence dolu už se proto těžila jen nekvalitní ruda. Po vyčerpání ložiska se ještě zpracovávaly zdejší haldy hlušiny.
V souvislosti s tím, jak postupně klesal význam jediného kryolitového dolu na planetě, se snižoval i počet obyvatel Ivittuutu. Ještě v roce 1955 zde přitom žilo 166 osob. V roce 1965 už jich ale bylo jen 71. Důlní osada se během následujících dekád dále vylidňovala. Poslední dvě rodiny odtud odešly roku 2000. Z Ivittuutu se stalo město duchů. Hornickou minulost místa tak dnes už připomínají jen rozpadající se dřevěné budovy nebo rezivějící kusy starých nákladních vozidel a důlních vozíků. V některých domech lze spatřit prostřené stoly, jako by se do nich jejich bývalí majitelé měli jednoho dne vrátit. Důlní jáma o rozměrech 230 krát 200 metrů už je dávno zaplavená vodou z přilehlého fjordu (to proto, aby do ní nikdo nespadl). Vznikla zde tak působivá, více než šedesát metrů hluboká laguna s blankytně modrou hladinou.
Jen pár set metrů odsud se nalézá jezero, jež v minulosti sloužilo jako zdroj pitné vody pro Ivittuut. Chodí se sem napájet i stádo divokých pižmoňů severních, které bylo v oblasti vysazeno v roce 1987. Čas od času se některý z těchto tvorů zatoulá přímo do osady! Nedaleko Ivittuutu se nachází také fjord Ikka (dříve Ika) s unikátními podvodními stalagmity - ikaity.
Ivittuut je v současnosti poměrně vyhledávaným turistickým cílem. Asi sedm budov je stále v dobrém stavu s nově natřenými zdmi. Žlutý domek s modrým lemováním a červenými vchodovými dveřmi býval klubovnou místního tenisového klubu. Vedlejší zelená budova zase v minulosti sloužila jako kancelář dolu. V dalším žlutém domě v sousedství se kdysi nacházela nemocnice. Někdejší nemocniční zařízení dnes poskytuje nocleh každému, kdo tudy projíždí (či spíše proplouvá), anebo se v něm ubytovávají účastníci loveckých výprav, kteří se do zdejšího okolí vydávají lovit pižmoně. Nedaleký norský čajový dům pak doslova hýří barvami.
Dům ředitele dolu v Ivittuutu, zvaný Slottet.
Jednou z nejzajímavějších budov v Ivittuutu je velký, zchátralý dům, ve kterém dříve žil ředitel dolu. Přezdívá se mu Slottet, což v dánštině znamená „Hrad“. Velká okna v jižní části budovy měla zajistit dostatek přírodního světla. Návštěvníci ale uvnitř spatří už jen sutiny, rozbité dlaždice a dveře vylomené z pantů. Kdysi reprezentativní objekt se přitom mohl pochlubit velmi vzácným krbem. Říká se, že jej navrhl slavný dánský architekt a designér Finn Juhl (1912-1989), který byl bratrem bývalého šéfa dolu Erika Juhla.
Cestovatelé a dobrodruzi by ale do takovýchto domů v ideálním případě neměli vůbec vstupovat. Jde v podstatě o jeden z mála způsobů, jak zabránit dalšímu poškozování těchto křehkých staveb. Svůj díl viny ovšem nese i příroda, která si bere nazpět to, co jí předtím patřilo. Zub času je tu zkrátka neúprosný.
Za návštěvu stojí také zdejší nevelký hřbitov, jehož hroby jsou kvůli skalnatému podloží umístěny těsně nad zemí. Na vrcholu přilehlého kopce byl vztyčen památník ve tvaru velké bílé kotvy, jenž připomíná ty, jejichž životy vyhasly na širém moři. Bronzová deska poblíž památníku je věnována památce 674 padlých vojáků a námořníků z americké transportní lodi SS Dorchester, kterou během její cesty do Ivittuutu v únoru roku 1943 torpédovala německá ponorka U-223.
Díky aktivitě dvou bývalých dánských geologů bylo v roce 2006 na místě dřívějšího dolu otevřeno hornické muzeum. To sice patřilo k nejpopulárnějším muzeím v celém Grónsku, roku 2014 ale bohužel došlo k jeho uzavření. Místní úřady by chtěly tuto instituci obnovit, avšak nikoli v Ivittuutu, nýbrž ve 100 kilometrů vzdáleném Paamiutu.
V poslední době se Ivittuut znovu dostává do centra pozornosti. Australská společnost Eclipse Metals totiž v roce 2021 přišla s kontroverzním plánem na obnovení těžby v tamním lomu. Projekt, zahrnující i odvodnění zatopeného dolu, se navíc těší podpoře grónských úřadů. Australané by zde chtěli těžit hlavně vzácné zeminy, fluorit a křemen. Při odběru vzorků z odvalů kryolitové rudy byla zjištěna také přítomnost sideritu, galenitu, jarositu, kaolinitu nebo kryolithionitu - fluoridového minerálu s obsahem lithia. Během průzkumu byl objeven i vzácný černý kryolit, který vznikl působením thoriového záření a nikde jinde na světě se v takovémto množství nevyskytuje.
Více informací:
Miranda Bryant. Greenland documentary forces Danes to confront their colonial heritage (The Guardian, 28.2.2026)
Thomas N. Hale, Saleem H. Ali. Mineral diplomacy in Greenland: learning from US-European history of engagement at the Ivittuut cryolite mine (Frontiers in Political Science, 28.2.2026)
Katie Lockhart. How This Abandoned Mining Town in Greenland Helped Win World War II (Smithsonian Magazine, 3.2.2026)
A.J. Roan. Cryolite: Greenland's forgotten icy mineral (North of 60 Mining News, 3.2.2026)
K. Secher, O. Johnsen. Minerals in Greenland (Geology and Ore: Exploration and Mining in Greenland, 9.3.2026)
Marcel Schütz. Ivittuut – Greenland’s forgotten cryolite capital (Polar Journal, 6.2.2026)
Alex J. Taylor. The Stones of Ivittuut: Extracting Stories from Rocks (Contemporaneity: Historical Presence in Visual Culture, 3.3.2026)
13 ghost towns in Greenland (Visit Greenland, 17.2.2026)
Kryolitminen i Ivittuut (Wikipedia, 16.2.2026)
