Článek
Městská mešita v Bosanské Otoce na severozápadě Bosny je jedinou mešitou v Evropě, jež se nachází na říčním ostrově. Tomu se mezi místními přezdívá „zelený ostrov islámu“ („zeleni otok Islama“). Původně se jednalo o malou dřevěnou stavbu, kterou v roce 1565 postavila vojska osmanského velitele Huseina Malkoče-bega. Šlo přitom o vůbec nejstarší mešitu ve městě. Místní vojenská posádka ji v nezměněné podobě využívala až do roku 1791, kdy došlo k podpisu Svištovského míru mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií. Muslimy obývané vesnice v jihovýchodní části sousedního regionu Lika byly tehdy postoupeny Habsburkům, což vyvolalo rozsáhlou vlnu emigrace. Velká část těchto rodin se usadila právě v Bosanské Otoce. Stávající dřevěná mešita ovšem kvůli těmto nově příchozím přestávala kapacitně stačit. V roce 1792 proto spatřila světlo světa nová kamenná mešita, kterou přistěhovalci postavili na základech té původní. Její minaret byl pro region Bosenské krajiny poněkud netypický.
Až do druhé poloviny 19. století byla mešita dosažitelná pouze lodí. Teprve roku 1865 byl postaven dřevěný most, který spojil ostrov s oběma břehy. Pozůstatky tohoto mostu můžeme nad hladinou řeky Uny spatřit ještě dnes. Je zajímavé, že navzdory častým záplavám v této oblasti nebyla mešita nikdy zatopena. Vůbec největší riziko jí hrozilo při povodních roku 1957, kdy voda dosáhla prahu mešity. Přesto byla tato budova během necelého půl tisíciletí svojí existence hned čtyřikrát zničena a čtyřikrát obnovena. Po vypuknutí bojů v roce 1992 byla mešita poškozena srbským ostřelováním. Na konci roku 1994 ji Srbové podminovali a vyhodili do povětří.
Městská mešita v Bosanské Otoce se zrcadlí nad hladinou řeky Uny. V popředí jsou vidět zbytky původního dřevěného mostu.
Práce na nové mešitě začaly 14. června 1997 a skončily 29. dubna 2001, kdy se uskutečnilo oficiální znovuotevření. Peníze na její obnovu poskytl Kuvajt. Autorem projektu je architekt Mesud Bužimkić. Do současné mešity se vejde přibližně 800 lidí. Při poslední rekonstrukci byla postavena kompletně z betonu, protože půda pod ní je bahnitá (kvůli nestabilnímu podloží docházelo u předešlé mešity k praskání zdiva). Důležitou roli zde přitom hraje také symbolika. Na vrchol 47 metrů vysokého minaretu totiž vede celkem 153 schodů. Strop mešity zase osvětluje 153 žárovek. Tímto způsobem je připomínán osud 153 příslušníků bosenské armády, kteří přišli o život během občanské války. Jména vojáků nalezneme na pomníku před mešitou - jedna z pamětních desek obsahuje i jména deseti zabitých muslimských dětí (památník mučedníků stojí na místě předchozí mešity). Městskou mešitu s pevninou spojuje dřevěný silniční most a od dubna roku 2024 také dřevěná lávka pro pěší.
Ostrov Ada Kale s mešitou na černobílé fotografii z roku 1963.
Mešita v Bosanské Otoce ale není jedinou mešitou v Evropě, která kdy byla vybudována na říčním ostrově. Druhá takováto stavba v minulosti stávala na dnes již neexistujícím dunajském ostrově Ada Kale. O tento malebný ostrov se v 18. století přetahovali Osmané s Habsburky. Rakušané na něm v roce 1720 postavili budovu pro odsouzence, ze které se následně stal františkánský klášter a posléze kostel. Po znovuovládnutí ostrova Turky roku 1738 byl kostel poprvé přeměněn na mešitu. V roce 1799 (po krátkém rakouském intermezzu) se z něho stala mešita podruhé. Turci k ní tehdy přistavěli desetimetrový minaret. Ten ovšem nevydržel ani jedno století.
Budova se nacházela v areálu bývalé rakouské pevnosti. Přístupová cesta k mešitě proto vedla skrze suchý příkop. Pokud byl příkop zatopen (například během každoročních jarních záplav), věřící mohli využít i svých rybářských lodí. Za příkopem následovala čtyřmetrová zeď se vstupní branou - šlo o součást původního rakouského opevnění. Přední stranu kamenné brány symbolicky zdobily dva reliéfy v podobě minaretů. Uvnitř brány byla umístěna bronzová pamětní deska s nápisy v arabském písmu. Vstupní branou se vcházelo do zahrady mešity, kterou obklopovala další zeď.
Fotografie na pohlednici zachycuje adakalskou mešitu tak, jak vypadala na přelomu 19. a 20. století. Rakouskou minulost této budovy kromě barokní fasády dokládá i její pro osmanskou mešitu hodně netypický tvar. Na dobové fotografii je vidět i vstupní brána s částí pevnostní zdi. Povšimněte si také zbytků původního minaretu pod otvorem s dveřmi v prvním patře mešity, které vedly k jeho schodišti.
Samotná mešita byla nepřehlédnutelnou dominantou celého ostrova. Ještě na začátku minulého století měla tato budova provizorní dřevěný minaret. Ten byl někdy okolo roku 1903 nahrazen klasickým kamenným minaretem. V roce 1913 byl v zahradě mešity vybudován šádirván (kašna), který sloužil věřícím k provádění rituální očisty. Ve druhé polovině 30. let byl postaven nový kamenný minaret. Tentokrát se nenacházel vedle budovy mešity jako jeho předchůdce (resp. předchůdci), ale procházel přímo skrz její střechu. Po tuhé zimě z roku 1954 musela být střecha opravena. V té době už se ale nad ostrovem a jeho obyvateli začínalo pomalu smrákat.
V roce 1964 totiž Rumunsko a Jugoslávie započaly výstavbu hydroelektrárny Železná vrata. Mezi oblastmi, které se ocitly v záplavové zóně, bylo i Ada Kale (ostrov od roku 1923 patřil Rumunsku). Uřady místní turecké komunitě nabídly přesun na nedaleký ostrov Șimian. Obyvatelé Ada Kale to však většinou odmítli a namísto toho odešli do Turecka nebo do přímořské Dobrudže. Předtím, než v roce 1970 zmizel ostrov pod hladinou Dunaje, byly jeho mešita a minaret srovnány se zemí pomocí výbušnin, aby nepředstavovaly překážku pro říční dopravu. Na příkladech mešit v Bosanské Otoce a Ada Kale je mimochodem vidět, že muslimové to v Evropě často nemají jednoduché.
Na ostrově Șimian měly být opětovně postaveny i významné adakalské pamětihodnosti. Byly sem proto přesunuty i části zničené mešity. Projekt „nové Ada Kale“ ale nedopadl úspěšně (zrekonstruována byla pouze část rakouské pevnosti). Jedinou částí bývalé mešity, jež se dočkala rekonstrukce, je vstupní brána. Při její stavbě byly použity původní kameny. Cimbuří nad bránou ale obnoveno nebylo. Uvnitř brány lze spatřit zmíněnou pamětní desku. Je na ní rok 1158 islámského letopočtu, což odpovídá rokům 1745-1746. (ZDE)
V zaniklé mešitě se nacházel pestrobarevný orientální koberec o rozměrech 16 krát 9 metrů (144 m²) a váze 483 kilogramů, který byl ručně utkán v tureckém městečku Hereke. Jeho výroba trvala 17 let. V roce 1904 ho ostrovanům daroval osmanský sultán Abdülhamid II. Ve své době to byl největší koberec v Evropě. Uvnitř mešity se nalézal až do roku 1965, kdy byl převezen do Mešity Carola I. v rumunské Konstanci, kde je k vidění dodnes. Hodiny adakalské mešity byly pro změnu odvezeny do Jugoslávie.
Bukurešťská mešita Carol-Hunchiar na archivní fotografii z roku 1936.
Adakalská mešita ale nebyla jedinou ostrovní mešitou na území Rumunska. Na malém jezerním ostrůvku v bukurešťském Parku Carola I. totiž mezi lety 1906-1959 stávala mešita Carol-Hunchiar. Byla zbourána proto, aby uvolnila místo mauzoleu komunistických vůdců. Od roku 1960 stojí na jiném místě Bukurešti.
Nechybělo moc, a unikátní ostrovní mešitu jsme mohli mít také my. Zdejší muslimská obec totiž ve 30. letech usilovala o výstavbu mešity v Praze. Hlavní město jejímu tehdejšímu předsedovi Brikciusovi nabídlo pozemky na Štvanici a na Střeleckém ostrově. Arabista a islamolog Miloš Mendel o tom v knize Islám v srdci Evropy (na str. 393-394) píše následující: „Po několika osobních jednáních (písemné žádosti nejsou k dispozici) magistrát hlavního města údajně začátkem roku 1936 slíbil Brikciusovi pozemek na Štvanici, případně na Střeleckém ostrově, ale povolení podmiňoval státním uznáním obce. Na zakoupení pozemku se mezi věřícími sbíraly peníze, ale nebylo jich dost.“
Muslimskou obec navíc uznaly až protektorátní úřady v roce 1941. Je tedy otázkou, co by se stalo, kdyby se na koupi pozemku (a na stavbu mešity) vybral dostatek financí. Pokud by sbírka dopadla úspěšně, nelze vyloučit, že by za protektorátu mešita doopravdy vznikla. Českoslovenští komunisté by ji sice podle mého názoru po svém nástupu k moci možná uzavřeli, avšak v pozdějších desetiletích by její přítomnosti oficiálně ateistický režim mohl naopak využít, a to v souvislosti s rozvojem politických a ekonomických vztahů s arabskými socialistickými zeměmi (tj. Egyptem, Sýrií, Irákem, Libyí, Alžírskem, Súdánem a Jižním Jemenem). Další hypotetickou variantou je samozřejmě možnost, že by mešitu úřady muslimům navrátily až po sametové revoluci (například v rámci církevní restituce). V každém případě by se jí nevyhnuly povodně, které Prahu zasáhly v letech 2002 a 2013. To už jsou ale samozřejmě jenom čiré spekulace. Jedinou ostrovní sakrální stavbou v České republice je tak jihomoravský kostel svatého Linharta ze 13. století, který je od roku 1987 obklopený vodami Věstonické nádrže.
Použité zdroje:
Mujo Ćehić. Town mosque in Bosanska Otoka. Dostupné na: https://www.bosnianexperiences.com/19-video-no02 [cit. 24-5-2024]
Adisa Imamović. Stoljeća ezana, džamije koje prkose vremenu i ratovima. Dostupné na: https://n1info.ba/magazin/lifestyle/stoljece-ezana-dzamije-koje-prokose-vremenu-i-ratovima/ [cit. 24-5-2024]
Hadis Kurtović. Džamija na riječnom otoku – jedina u Evropi. Dostupné na: https://balkans.aljazeera.net/teme/2017/1/2/dzamija-na-rijecnom-otoku-jedina-u-evropi [cit. 24-5-2024]
Miloš Mendel, Bronislav Ostřanský, Tomáš Rataj. Islám v srdci Evropy: Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Academia, Praha 2007.
Ottův slovník naučný. Ada-kale. Dostupné na: https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Ada-kale [cit. 1-6-2024]
The Alexis Project. Ada Kaleh. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20070516094543/alexisphoenix.org/adakaleh.php [cit. 1-6-2024]
The Alexis Project. The New Ada Kaleh on Şimian Island. Dostupné na: https://web.archive.org/web/20070516052456/alexisphoenix.org/adakalehnew.php [cit. 1-6-2024]
Wikipedia. Ada Kaleh. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Ada_Kaleh [cit. 24-5-2024]
Wikipedia. Geamia din Ada Kaleh. Dostupné na: https://ro.wikipedia.org/wiki/Geamia_din_Ada_Kaleh [cit. 26-5-2024]
Wikipedia. Moscheea Carol-Hunchiar. Dostupné na: https://ro.wikipedia.org/wiki/Moscheea_Carol-Hunchiar [cit. 6-6-2024]
