Islám v Evropě: Recenze knih Martina Klapetka a Luboše Taraby

Martin Klapetek. Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku: Význam náboženství jako identifikačního prvku při integraci do západních společností. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011, 256 stran.

O islámu a o muslimských společenstvích v Evropě byla v posledních letech napsána široká škála nejrůznějších titulů, od provokativních a lacině se podbízejících knih typu Poslední dny Evropy od Waltera Laqueura na jedné straně, až po seriózní odborné publikace na straně druhé, mezi něž bychom mohli zařadit například práci Evropa a islám z pera italského historika Franca Cardiniho.

Významným tuzemským příspěvkem do tématu je potom známá publikace Islám v srdci Evropy od autorského kolektivu Miloš Mendel, Bronislav Ostřanský, Tomáš Rataj. Další knihou z českých luhů a hájů, která se věnuje současné situaci muslimských komunit na evropském kontinentě, či lépe řečeno v západní a střední Evropě, je předkládaná publikace Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku od religionisty Martina Klapetka.

Jako základ pro tuto knihu posloužila Klapetkova stejnojmenná doktorská práce, obhájená na Masarykově univerzitě v Brně v roce 2010. Samotná kniha se skládá ze šesti kapitol, přičemž 3.-5. kapitola je určena k popisu situace v těchto vybraných zemích. Ve třetí, hlavní a stěžejní kapitole, která je podle očekávání věnována Německu, se autor zabývá fungováním a činností tamních muslimských organizací (islámských center, nadací, obecně prospěšných spolků, kulturních sdružení atd.). Jednotlivé organizace jsou přitom přehledně seřazeny na základě svého konfesního (sunnité, šíité, alevité, ahmadíja, súfijové) a národnostního (Turci, Bosňáci, Íránci) složení. Výklad o jejich organizační struktuře je dále doplněn prostřednictvím jednoduchých grafických schémat, jež znázorňují míru provázanosti konkrétních oddělení uvnitř příslušných skupin.

Pozornost třetí kapitoly se především zaměřuje na dva největší a nejvýznamnější turecké náboženské subjekty, jmenovitě na konzervativní Milli Görüş a tureckou vládou podporovaný DITIB. Stejný princip v souvislosti s kategorizací muslimských organizací autor uplatňuje i v dalších částech knihy, věnovaných Rakousku a Švýcarsku. Důležitá pozornost je v knize věnována také praktickým záležitostem z každodenního života muslimů, mezi něž patří organizování vzdělávacích kurzů, konání svateb a pohřbů, provozování hřbitovů, mezináboženský dialog atd. Není opomenuto ani švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů z roku 2009, kterému je věnovaný velký prostor. Trochu na škodu je možná fakt, že se autor ve svém textu příliš nevěnuje situaci muslimů v Lichtenštejnsku (výjimku představuje jen krátká zmínka v souvislosti se spolkem DIGO).

Každá kapitola je navíc na začátku doplněna historickým úvodem, ve kterém je popsána doba trvání muslimské přítomnosti na těchto územích. Velmi výživný je zvláště úvod do čtvrté kapitoly, jež se vztahuje k rakousko-uherskému záboru Bosny a Hercegoviny. Jako pozitivum se rovněž jeví skutečnost, že se autor v těchto historických přehledech věnuje také příležitostné komparaci s českými zeměmi. Nepřekvapí tedy, že se v nich několikrát odkazuje právě na výše uvedenou knihu Islám v srdci Evropy, jejíž spoluautor Miloš Mendel ostatně působil jako vedoucí Klapetkovy doktorské práce. V těchto historických prolozích se ovšem objevují menší nepřesnosti a nedostatky.

Autor např. Bosnu a Hercegovinu chápe jako dvě historické země, postupuje tedy podle vzoru českých, uherských nebo chorvatských zemí. Použil např. formulaci „Bosna a Hercegovina tvořily tehdejší cíl uprchlíků“ (s. 127) namísto podle mne správnějšího spojení „Bosna a Hercegovina tvořila…,“ neboť v češtině v souvislosti s Bosnou a Hercegovinou používáme mnohem častěji singuláru, který je i podle předního balkanisty Ladislava Hladkého vhodnější. Je pravdou, že i Rakousko-Uhersko pohlíželo na Bosnu a Hercegovinu jako na dvě země (každá měla např. svou vlastní vlajku). Jenomže z historického hlediska není tento pohled správný, jelikož Hercegovina – s výjimkou krátkého období v polovině 19. století, vždy tradičně spadala pod Bosnu. Autorův pohled tak může být ovlivněný tím dobovým habsburským, který je poněkud zkreslující.

Další malou nesrovnalostí, jež souvisí s tureckými válkami, je označení rakouského zisku Sedmihradska v roce 1699, resp. Bělehradu, Banátu a Malého Valašska z roku 1718 za „navrácení území“ (s. 125). Toto tvrzení platí jen zčásti v případě Bělehradu, který Habsburkům krátce patřil již v letech 1688-1690. Ostatní výše uvedené oblasti ale Habsburské říši nikdy předtím nepatřily. V úvodu páté kapitoly se pro změnu autor věnuje počátkům muslimské přítomnosti ve Švýcarsku (s. 169), avšak v tomto případě začíná až 20. stoletím, přičemž zcela opomíjí arabsko-berberské osídlení z 10. století, které dodnes připomínají některé názvy obcí v oblasti jižního kantonu Valais.

Zmiňované drobné nepřesnosti však celkovou kvalitu autorovy knihy nikterak nesnižují, neboť její hlavní náplní není poskytnout čtenáři pokud možno co nejobsáhlejší historický exkurz, nýbrž důkladně analyzovat současné projevy muslimské přítomnosti v uvedených zemích, což podle mého názoru činí více než dostatečně. Jediná vážnější chyba se vyskytuje v části věnované rakouským Kurdům, ve které se autor zmiňuje o stoupencích „šíitského Hizballáhu“ (s. 153). Nesporně však má na mysli kurdský Hizballáh, který je sunnitský a se svým libanonským jmenovcem nemá nic společného. Jedná se o extremistickou organizaci, jejíž členové v minulých desetiletích vedli ozbrojený boj proti turecké vládě i proti marxistům z Kurdské strany pracujících (PKK), a rovněž nechvalně prosluli vraždami šíitských alevitů.

Klapetkova kniha je v každém případě vítaným zdrojem informací nejen pro ty, kdo se profesně věnují otázkám souvisejícím s islámem, integrací, imigrací atp. – svou čtivostí a přehledností může poskytnout vhodný vhled do tématu také případným zájemcům z řad laické veřejnosti. Další nezanedbatelnou předností této práce je také její rozsáhlý poznámkový aparát.

Luboš Taraba. Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565. Epocha, Praha 2016, 276 stran.

Už ze samotné anotace knihy Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565 je zřejmé, že pan Taraba si s pojmy jako objektivita a nestrannost příliš hlavu neláme. Argument, že se jedná o populárně naučný, a nikoliv odborný text, nemůže být v žádném případě omluvou. Autor k tématu přistupuje černobíle, vnímá ho čistě jako souboj dobra a zla. Huntingtonovský přístup ale v praxi nefunguje, o čemž svědčí nejen zmiňovaná aliance mezi katolickou Francií a Osmanskou říší, namířená proti katolickým Habsburkům (toto spojenectví mimochodem vydrželo déle než 250 let, a ukončila ho až Napoleonova invaze do Egypta). Jen namátkou uvedu několik dalších příkladů:

Pan Taraba dále ve své knize naznačuje, že ubráněním Malty bylo muslimům zabráněno v ovládnutí Říma, resp. Evropy jako takové. Tato hyperbola svým obsahem silně připomíná tvrzení britského historika Edwarda Gibbona z jeho erbovního díla Úpadek a pád římské říše, a totiž, že kdyby střet u Tours mezi muslimy a Franky z roku 732 dopadl opačně (tedy porážkou Franků), nad oxfordskou univerzitou by se dnes netyčily kříže, ale půlměsíce. Nebudu se zde rozepisovat o tom, jestli šlo o velkou bitvu, anebo o bezvýznamnou pohraniční šarvátku s předsunutými jednotkami Umajjovského chalífátu, jak v knize Islám v srdci Evropy naznačuje pan docent Mendel. Je totiž nesporné, že Gibbon význam této události přeceňuje. Britského spisovatele ale omlouvá, že žil v 18. století.

Koneckonců, ani ovládnutí Vídně Osmany by automaticky neznamenalo pád křesťanské Evropy, ani její úplnou islamizaci. A pokud bychom snad přeci jenom na tuto alternativní historii přistoupili, panu Tarabovi i zdejším přispěvatelům by to vlastně mohlo být naprosto jedno, protože v takovém případě by se narodili do zcela jiného prostředí, a svoje životy by žili ve zcela jiné realitě (neříkám tím, že v lepší nebo horší, zkrátka v jiné).

Autorovo hledání neexistující paralely mezi osmanskými taženími a uprchlickou krizí je pak kapitolou samo o sobě. Vidět v uprchlících a ekonomických migrantech jakéhosi trojského koně islámu, to už je skutečně demagogie toho nejhrubšího zrna. Od absolventa FF UK bych očekával schopnost dosáhnout určité objektivní analýzy. Namísto kritického přístupu k informacím však přichází ke slovu slepé přejímání konspiračních teorií, i když to (bohužel) vlastně ani nepřekvapuje, neboť právě ty se mezi českou veřejností dobře prodávají. Emotivní a hysterické výlevy na adresu muslimů, doprovázené nářky a bědováním nad tím, že evropští političtí představitelé nesdílejí autorův pokřivený světonázor, jsou výmluvnou ukázkou toho, že jakmile přijdou na přetřes muslimové a islám, rozum se bohužel často kamsi vytrácí.

Na uvedeném příkladu vidíme, že se tento problém zdaleka netýká jenom laické veřejnosti, ale také lidí z akademické sféry. Autorův přístup „my“ versus „oni“ mi silně připomíná jiného českého historika, pana Vlastimila Vondrušku. Panu Tarabovi, jakož i zdejším pisatelům navíc jaksi uniká fakt, že Osmanská říše byla až do příchodu osvícenství v 18. století nábožensky nejtolerantnější zemí na starém kontinentě. Přívlastky evropský a křesťanský zase nelze chápat jako nerozlučná synonyma, resp. nelze je stavět do protikladu vůči muslimům a islámu, neboť významná část Evropy má prastarou a autochtonní muslimskou přítomnost (Balkán, polsko-litevsko-běloruské pomezí, Krym, Povolží, Severní Kavkaz).

Jak už bylo řečeno, Luboš Taraba k tématu křesťansko-muslimského soupeření přistupuje silně ideologicky, což není pouze případ knihy Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565, ale také navazující publikace V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571 (obě knihy vyšly v rámci edice Polozapomenuté války). Zájemcům o danou problematiku bych namísto toho doporučil vynikající knihu Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002 z pera britského historika Andrewa Wheatcrofta, která má patřičnou hloubku a navíc je zcela oproštěna od jakéhokoliv ideologického balastu.

Autor recenzí je kulturní antropolog a islamolog