Článek
Vlastivědný badatel Alois Ladislav Šulc v knize Všem Čechům posvátný vrch Petřín s kostelem svatého Vavřince (v části Osada tkalců perských koberců na vrchu Petříně) na stranách 29 až 30 uvádí: „Karel IV., otec vlasti, pečoval nejen horlivě o to, aby své sídelní město povznesl, nýbrž snažil se i o zvelebení řemesel. Ježto za jeho doby průmysl tkalcovský v Čechách byl úplně primitivní, omezuje se výlučně na provozování tohoto řemesla na jednoduchých stavech a pracovalo se toliko jedině po domácku, povolal císař r. 1370 na radu Vlacha Joanna Marignoliho do Prahy z Persie umělce-tkalce, aby naučili lid český svému řemeslu a tento snadnějšího výdělku získal. Zřídil jim na Petříně, vrchu to od města odlehlém, na velice vhodném místě, na prostranství před kostelíčkem sv. Vavřince dílny, aby nebyli od obecného lidu nikterak v práci své vyrušováni.“ (ZDE) Autor následně cituje z publikací hned tří českých spisovatelů - F. M. Pelcla, K. V. Zapa a Legise-Glückseliga.
Známý historiograf František Martin Pelcl (1734-1801) se v druhém díle svazku Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen (Císař Karel IV., král český) odvolává na svědectví současníka dějepisce a katolického kněze Pavla Žídka (1413-1471), když na straně 828 zmiňuje: „Roku třináctistého sedmdesátého rozbili na svahu hory Petřína v Praze (bylť již od r. 1360 vrch Petřín připojen k městu), nad Menším městem se vypínajícího, neobvyklí osadníci stany. Karel totiž povolal ze zemí východních lidi znalé v hotovení tapet, koberců a látek podle perského způsobu. Ačkoliv tito většinou byli mohamedány, bylo jim přece dovoleno, aby v městě bydleli. Aby však od křesťanů byli odloučeni, byl jim vykázán k bydlení Petřín; jelikož v létě bydleli pod pestrými stany, poskytovaly tyto pro rozmanitou hru barev obyvatelům města zvláště pěkný pohled na Petřín.“ (ZDE)
V novějším vydání Pelclova spisu, jež vyšlo v roce 1867 ve Skalici pod názvem Život císaře Karla čtvrtého (Popsání života císaře a krále Karla IV.), je obsažena trochu jiná formulace. Praví se v něm, že „Otec vlasti přenesl… do Prahy rozličné umění, jež Čechové posud neznali. Z východních krajin přivedl lidi, kteřížto koberce, šátky a podobné věci dle perského způsobu tkali. Byli to sice vyznavači víry turecké… Karel jim vykázal k obývání vrch Petřín.“ (Mendel a kol. 2007: 236)
Podobně hovoří i historik Karel Vladislav Zap (1812-1871), který v knize Dějiny panování Karla IV. uvádí: „A jako vědy kvetly, tak počala se v Praze provozovati i rozličná nová umění. Vlachové počali toho roku 1370 nad hlavním vchodem do nového chrámu u sv. Víta sestavovati z rozličných barevných skel známé mosaikové obrazy a přišli prý také i průmyslníci z dalekých zemí východních, víry mohamedánské, kteří, jsouce prý od císaře pozváni, hotovili v Praze všelijaké skvostné tkaniny a koberce podle perského způsobu. Aby pak mezi křesťany nepřebývali, vykázal jim prý císař horu Petřín, aby tam pod svými letními stany bydleli a umění své provozovali. A že ty své stany rozmanitými barvami vylíčené měli, poskytovala prý ta mohamedánská osada na Petříně Pražanům veselý pohled.“ (ZDE)
Nejstarší dochované vyobrazení Prahy z roku 1493. Ořez z kolorované veduty Michaela Wolgemuta a Wilhelma Pleydenwurffa. Levá část dřevořezu zachycuje Hradčany s Pražským hradem a katedrálou sv. Víta, Malou Stranu a svahy Petřína s Hladovou zdí, a to z pohledu od Vyšehradu.
Pražský německojazyčný historik August Anton Legis-Glückselig (1806-1867) ve svém díle Miniaturgemälde von Prag z roku 1853 o vinici Panenská na straně 230 píše následující: „Tato není sice veřejnou, ale pro své, zde častěji nalezené starožitnosti, které ji jako bývalé pohanské obětiště označují, zajímavá a hodna návštěvy, již také milerád majitel, pan Kliment Backofen z Echtu povoluje. Zájem se zdvojnásobí, zvíme-li, že také tamější kulatá budova v popředí jest starožitností z doby Karla IV., totiž mešitou perských umělců tkalcovských, kteří roku 1370 do Prahy na velbloudech přijeli a v nynější zahradě Panenské ubytováni byli.“ (ZDE) Podle A. L. Šulce „modlitebna tato stojí až dodnes ve dvoře usedlosti ‚Panenské‘, v bezprostřední blízkosti vojenských baráků ve Střešovicích.“
V závěru textu Alois Ladislav Šulc k výše uvedeným poznatkům dodává: „Ze stručné zprávy dra Legise Glückseliga vychází najevo, že perským tkalcům patrně asi na podzim roku 1370 byly přikázány za bydliště trvalé budovy hospodářské v usedlosti ‚Panenské‘, nelzeť se domnívati, že by byli mohli oni ve svých stanech za doby zimní na vrchu Petříně bydleti pod lehkými stany se svými rodinami a velbloudy a dokonce ne pracovati na volném vzduchu za nepohody zimní a krutých mrazů. Tkalci perští získali si brzy hojně odběratelů ve všech kruzích zámožných a umělecké jejich výrobky našly hojného odbytu. Jejich starší, Kara, usadil se později v městě jako samostatný živnostník a nabyl, přijav víru křesťanskou, velkého majetku, stal se měšťanem, rozšířil značně výrobu oblíbených uměleckých koberců, vyučil svému řemeslu mnohé Pražany a přispěl takto k nebývalému pozdějšímu rozkvětu tohoto odvětví průmyslu v Čechách.“ (ZDE)
Šulcova zmínka o jistém Karovi poněkud narušuje tvrzení o perském původu těchto tkalců. Jméno Kara totiž v turkických jazycích (turečtině, ázerštině, tatarštině apod.) znamená „černý“ nebo „tmavý“. Označuje tedy povětšinou člověka s černými vlasy a tmavou pletí. Podle mého názoru se proto nemuselo nutně jednat o Peršany. Mohli to být například Ázerbájdžánci z Tabrízu či jeho širšího okolí. Ostatně, Tabríz je jedním z nejstarších center výroby koberců v Íránu. Moje domněnka navíc nevylučuje tezi, že tito tkalci přišli do Čech z Persie.
V Šulcově výčtu autorů ovšem jedno důležité jméno chybí. Historik a katolický kněz František Ekert (1845-1902) totiž v prvním díle svazku Posvátná místa královského hlavního města Prahy na straně 205 uvádí: „R. 1370 přišli do Prahy z východu koberečníci, ponejvíce Mahomedání z Persie, kteří zde dělali perské tkaniny, čalouny a koberce. Aby byli odděleni od křesťanů, vykázal jim prý Karel IV. za obydlí Petřín, kde pracovali v létě v pestrobarevných stanech, na něž lidé z města s podivením hleděli.“ (ZDE) Událost je zaznamenána rovněž v týdeníku Lumír, a to v rubrice Z Prahy a z venkova na straně 333: „Jak Pelzel, odvolávaje se na Pavla Žídka, píše, uhostili se r. 1370 na Petříně východozemci, zběhlí v dělání koberců a čalounů, tkanin a suken perských, a pro tuto svou zběhlost od Karla IV. do Čech povoláni. Ačkoli jsou byli mahomedani, předce jim dovolil král v městě zůstávati; aby však od křesťanů odděleni byli, vykázal jim býti na Petříně, a poněvadž oni letního času nejraději venku pod stany zůstávali a pracovali, působila rozmanitost barev stanů jejich obyvatelům města velmi příjemný pohled na horu Petřín.“ (ZDE)
V budoucnu bych se k tématu perských tkalců a střešovické mešity ještě rád vrátil, a to v rámci seriálu Zapomenuté mešity CZ/SK, jehož první díl Vám nabízím v přiloženém odkazu.
Použitá literatura a další zdroje:
František Ekert. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1883.
Legis Glückselig. Miniaturgemälde von Prag. Verlag der C. Vetterl'schen Buchdruckerei, Prag 1853.
Miloš Mendel, Bronislav Ostřanský, Tomáš Rataj. Islám v srdci Evropy: Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Academia, Praha 2007.
Ferdinand Břetislav Mikovec (ed.). Z Prahy a z venkova. In: Lumír. Revue pro literaturu, umění a společnost (14/1855).
František Martin Pelcl. Kaiser Karl der Vierte, König in Böhmen. Hagen, Prag 1781.
Alois Ladislav Šulc. Všem Čechům posvátný vrch Petřín s kostelem svatého Vavřince. Nákladem vlastním, Praha 1926.
Karel Vladislav Zap. Dějiny panování Karla IV. Ignác Leopold Kober, Praha 1894.
