Článek
Zimní motor a jarní sklizeň
Začátek roku mi přinesl dva závody, které ve mně ještě dlouho rezonovaly. Lednová desítka Vaší ligy v silném protivětru, kde jsem sice takticky neodvedl zrovna mistrovský výkon, ale přesto prolomil další hranici, tentokráte 37 minut: běžel jsem za 36:20. Ano, šlo to urvat ještě o něco lépe, ale vnímaná rezerva znamená, že se do budoucna ještě můžu zlepšovat.
Pak přišel únor další závod v rámci Vaší ligy, tentokrát půlmaraton. Ten mi vyšel snad ještě líp, než jsem doufal. Čas se zastavil na 1:17:45 a k tomu jsem ještě urval 3. místo v kategorii. Tentokrát to bylo i takticky čisté — držel jsem se skupiny, neblbnul, netahal zbytečně, a když přišel čas, zabral jsem. Sil bylo dost, až překvapivě dost, počasí ideální, a i když se přece jen na 19. kilometru začaly trochu ozývat nohy, hlava zůstala v klidu. Poprvé jsem si řekl: „Hele, možná bych mohl začít brát vážně ten sen o 2:40.“
Odpočinek taky patří k tréninku
Na zvážení všeho jsem si dal poměrně načas. Od března do května jsem běhal tak nějak „na pohodu“. Objemy jsem držel, formu udržoval, ale žádné extra bláznění. Pak přišel přelom května a června a já věděl, že je čas trochu zpomalit. Týdenní objem šel až ke 30 km, což je oproti mým běžným devadesátkám docela sešup. Ale nelituju. Bylo to potřeba. Vím, že někteří běžci si berou od běhání po závodech úplné volno na několik týdnů.
Někdy člověk musí zpomalit, aby mohl zase zrychlit.
Nový cíl: Valencie za 2:40?
Od půlky června ale všechno směřuje k jedinému datu: 7. prosince 2025, kdy mám v plánu běžet maraton ve Valencii. A nový osobák, který by měl začínat ideálně dvojkou a třicítkou.
Jo, chci zrychlit o deset minut. Je to hodně? Jasně, že jo. Ale kdybych chtěl něco snadného, tak to nedělám. Nic velkého nevzniklo z toho, že se kladou snadné překážky. Tohle je přesně ten druh výzvy, který mě žene dopředu.
Proč právě Valencie? Jednoduše proto, že to je ikona mezi městskými maratony. Každoročně se tam sjíždí světová špička lámat rekordy. Rychlá trať bez převýšení, výborná organizace, a k tomu stabilní počasí: kolem 12 °C, minimum větru, mírné srážky. Přidejte si k tomu ještě atmosféru a šarm středomořského města. Pokud někdo z hobby běžců rád objíždí světové závody, Valencie by rozhodně neměla chybět na seznamu. Je to místo, kde se plní běžecké sny, a už teď vím, že vám ji můžu doporučit.
Tréninkový plán: osvědčený základ, „kvalitnější“ kvalita
Vycházím ze zimního modelu, který mi sedl. Tři kvalitní tréninky týdně, zbytek vyplněný lehkými běhy a 1–2 posilovnami. Hlavní rozdíl? Kvalitní tréninky budou delší a tvrdší. A proto musí být lehké běhy opravdu lehké. Tahle rovnováha je klíč.
Ukázka tréninkového týdne:
- Po: večer 10 km klus
- Út: ráno 5 km klus, večer posilovna
- St: intervaly/tempo, 20 km celkem
- Čt: 15 km klus
- Pá: intervaly (rychlostní), 15 km
- So: kopce, fartlek nebo klus, 15 km
- Ne: dlouhý běh, 25 km
Celkem: 90–100 km
Priority a poznámky k přípravě
👉 Jedna rychlostní jednotka týdně je nutnost, později bude nahrazená specifickými maratonskými tempy
�� Soustředím se na rovinaté silnice, kopce si dám jen pro zpestření nebo místo posilovny
👉 Každý zhruba čtvrtý týden budu mít odlehčený – objem klesne na 70 % standardu, abych měl prostor pro regeneraci
👉 Silový trénink bude stále bez ego-liftingu — cca 80 % maxima, zvolím spíše dynamické než zcela silové cvičení
👉 Naslouchat tělu. Ne každá bolest je známka slabosti. Někdy je to varování. A to je potřeba vnímat.
Předzávodní test: Hradec Králové
Jedním z důležitých mezicílů bude půlmaraton v Hradci Králové (5. října). Tento závod už jsem jednou běžel a zanechal ve mně skvělý dojem – jak po organizační stránce, tak co se týče trati samotné. Trasa je opět téměř bez převýšení, a běží se převážně asfaltovými cestami lesoparku v okolí města. Dá se tedy naprosto bezpečně považovat za silniční závod. Ideální pro testování formy, i pro případný osobák. Padají tam jako zralé ovoce. V rámci tohoto závodu je možné se také registrovat na celý maraton, půlmaratonskou štafetu a také 10km závod. Uvidíme se tam?
Když sen začíná být konkrétní
Zhruba půl roku zpět jsem mluvil o snu kvalifikovat se časem na další Major. To stále platí, v hledáčku mám Berlín, na který podle mých posledních informací potřebuju 2:45. Dnes už tedy nemluvím jen o snech, ale o konkrétním cíli s konkrétním datem. Je to hmatatelné. Přechod mezi tím není ani tak o kilometrech, jako spíš o tom, že člověk začne brát sám sebe vážně. Věřit si. Věřit procesu. Jít den po dni za tím. A občas si připomenout, proč to vlastně všechno dělá.
Těším se na všechno, co tahle cesta přinese. A doufám, že mi z ní opět vyjde pár řádků, které si tady zase přečtete, a třeba to někoho nakopne a půjde si zase za svým snem.
----------
----------
Předchozí díl:
