Článek
Den, co nevymyslíte. Zase se ukázalo, že i když se pokusíme mít vše možné i nemožné pod kontrolou, tak se stejně objeví něco, co totálně zamíchá kartami. Vždy je ale potřeba udržet nervy pod kontrolou, protože emoce a panika jsou přesně to, co v dané situaci nepomůže.
Maraton v Mnichově jsem měl v plánu jako poslední závod sezony zaběhnout blízko k 2:45. Na jaře jsem však nedokázal navázat na kvalitní zimní přípravu kvůli zdravotním problémům, a tak jsem jako realističtější cíl zvolil 2:50. Po solidním výkonnostním zlepšení přes léto jsem začal být opravdu optimistický a považoval tento čas za víc než možný.
Mnichovský maratonský běh je poměrně rovinatý (kumulativní výstup je srovnatelný s tím na pražském maratonu, asi 150 m, i když v Praze je stoupání spíše rozdrobené a schované za podjezdy a výběhy na mosty). Podzimní počasí si kolikrát přímo říká o trhání rekordů. Pár dnů před závodem jsem nicméně zjistil, že předpověď slibuje déšť a frišný vítr s teplotami pod 10 °C. To jsem vzhledem k termínu konání závodu (13.10.) opravdu nečekal, a přiznám se, že jsem byl poměrně zklamaný. Déšť úplně nevadí, ale ten vítr… Už v Helsinkách mě dost potrápil. No každopádně jsem z toho samozřejmě couvat nechtěl. Startovné (115 €) i ubytování pro dva v malém apartmánu s kuchyňkou na dvě noci (250 €) jsme už měli zaplacené.
V sobotu před závodem jsme šli (za svitu sluníčka a úplného bezvětří, podotýkám) na prohlídku zázemí a pro startovní číslo. Asi nemusím říkat, že toto mají Němci zmáknuté skvěle, i když teda olympijský stadion (zázemí a prostory startu a cíle se nacházejí v Olympiaparku) je opravdu velký a najít cestu dovnitř do zázemí se mi i přes všechny ukazatele podařilo najít až po drahné chvíli. Byla totiž jen jedna, a přísně hlídaná. V kombinaci se značným počtem lidí se mnohdy tvořily husté fronty na desítky metrů. Běžeckého víkendu v Mnichově se letos zúčastnilo přímo asi 20 tisíc lidí skrz různé kategorie (maraton, půlmaraton, 10 km) - maratonských kolegů jsem měl asi 5 tisíc. To jsem ještě nevěděl, že přesně tento fakt sehraje další roli i následující den. S klidem jsem tedy ten večer ulehal do postele s budíkem „až“ na 5:45. Má vlna startovala v 9:00.
Ke startu jsem dorazil někdy před osmou. Mám ve zvyku už být oblečený do běžeckého, navíc pouze se svrchní vrstvou, kterou v zázemí vždy sundám, dám do batohu a ten odevzdám do úschovy. Přijde mi, že tak šetřím čas a nemusím se tak soustředit na nějakou další věc navíc. Dle organizačních schémat se úschova nacházela uvnitř stadionu, na podobném místě, jako se vydávaly startovní čísla. Já jsem si nicméně tehdy ještě naivně myslel, že vchod bude jiný než ten, skrz který se šlo pro startovní čísla a do kterého v ten moment zároveň vedla asi 200 m fronta! Očekával jsem totiž, že když vydávání startovních čísel probíhalo i v závodní den (protože například půlmaratonci vybíhali až v poledne) a někteří si šli číslo vyzvednout až v neděli, budou ti, kteří měli závodit dříve než ostatní, mít do útrob stadionu poněkud „komfortnější“ přístup. Omyl.
Pochopit situaci mi trvalo poměrně dlouho; úplně jsem ale nezahálel a alespoň se venku svléknul z teplákovky a připravil batoh k odevzdání. To už bylo asi 8:20. Přece teď nemůžu jít na konec té fronty, když za půl hodiny musím být v koridoru!, pomyslel jsem si. Asi dvakrát jsem si ověřil, že ano, to je přesně ta fronta, kterou mám vystát k odevzdání batohu, a najednou mi došlo, že mám poněkud namále. Nenapadlo mě nic lepšího než tu frontu celou předběhnout, načež jsem byl proaktivní organizátorkou vykázán zpět na její konec. Snažil jsem se zachovat klid a vysvětloval jí, že mám být za pár chvil na startu a zkoušel to na ni s logikou, že určitě ne všichni ve frontě běží v první vlně. Neoblomně ukázala na konec fronty, a ještě mi vynadala, že prý jsem měl přijít dřív. Díky za informaci, ale vědět jsem to měl předem jak…
Regulérně jsem si v tu chvíli myslel, že start nestihnu. Ještě jednou jsem se pokusil frontu předběhnout (tentokráte o něco méně nápadně), a to se nakonec povedlo. Každopádně jsem ztratil dalších pár minut, a než jsem v prostorách obrovského stadionu našel, kam svěřit svůj batoh, bylo téměř 8:45. V koridoru jsem byl taktak 8:50. To, že budu závodit ještě před začátkem závodu samotného, jsem opravdu netušil. Uf.
V koridoru jsem taky ještě musel provést pár malinko nevybíravých prosmýknutí kolem běžeckých kolegů - opravdu jsem nechtěl, ale vodič na 3:00 byl daleko přede mnou, a alespoň před něj jsem se chtěl dostat. Jakmile jsem byl na místě, sotva jsem se stihl trochu uklidnit a udělat pár poskoků, už se startovalo. Pro mě zážitek z úplně jiného konce spektra, normálně se stíhám před závodem i na pár kilometrů vyklusat - teď jsem byl nucen se rozhýbat až v prvních pár kilometrech závodu.
Začátek závodu nicméně neprobíhal vůbec špatně. První polovina svištěla (přesně za 1:24:00) a zvládl jsem se i držet občerstvovacího plánu - každé cca 4 km si na občerstvovačce dát vodu nebo ionťák a každých 8 km svůj maruten gel (1× maurten 160 a 3× maurten 100 CAF). Občerstvovačkám (a ani trati celkově) nemůžu nic vytknout, ty odpovídaly vysoké kvalitě. Na každé druhé byly banány a tyčinky, na některých dokonce i cola. Zajímavé určitě ještě bylo, že běžci, kteří aspirovali na čas pod 3:30, směli před závodem organizátorům odevzdat své vlastní občerstvení, a to jim pak bylo po trati rozmístěno na určená místa.
Každopádně někde po půlce jsem začal registrovat takové divné píchání v pravém boku, jako bych toho najednou moc spolknul a žaludek se s tím nedovedl vypořádat. Uvědomil jsem si, že na předchozím občerstvení jsem do sebe hrknul víc vody, než jsem měl, protože mi chvíli šplouchala v žaludku. To nebylo úplně ideální, protože se mi do toho začalo malinko hůř dýchat. Zrovna jsme nastupovali do poměrně dlouhého stoupání, které se proplétalo východní částí města. To jsem věděl, a v hlavě jsem se na to několikrát připravoval, protože já odjakživa nemám stoupání moc v lásce. Určitě jsem neměl v plánu zpomalit, ale skupinu asi 4 běžců, se kterou jsem do té doby byl pohromadě, jsem musel pustit. V ten moment jsem cítil, že nohy jsou sice úplně v pohodě a daly by i větší otáčky, ale potřeboval jsem se zbavit té divnokřeče.
Vysvobození nakonec přišlo, ale byl to obrovský boj. Začalo do toho totiž poměrně čerstvě foukat a hustě pršet. Kdybych nevím jak nedoběhl jednoho borce a nevydržel se ho držet, tak nevím, jak by to bývalo dopadlo. Dal jsem hlavu dolů, sledoval jen jeho nohy, vykašlal se na sledování svých hodinek a makal jak stroj. Levá, pravá. V ten moment to opravdu nebyl gurmánský zážitek. Snažil jsem prostě jen plnit, jak se dalo - nepanikařit, dýchat uvolněně a spíše pomaleji a dostávat do sebe občerstvení. A jen jsem čekal, jak se to vyvine dál. Někde kolem 30. kilometru se mi konečně udělalo líp, což bylo velice paradoxní, protože obyčejně to bývá naopak; přesně touto dobou obvykle trochu ztrácím síly. Mrknul jsem na hodinky a jen o pár sekund jsem byl přes dvě hodiny, což znamenalo stále solidní 4 minuty na kilometr. To mi hlava nebrala. Po chvíli zírání na hodinky jsem se rozhodl, že můžu opravdu začít závodit.
Sice jsem se poměrně záhy nechal doběhnout úplně jinou, asi šestičlennou skupinkou, ale jelikož mi jejich tempo dost vyhovovalo, rád jsem se připojil. Postupně jsme začali předbíhat odpadlíky - míjeli jsme dokonce i některé, které jsem před kopcem nechal odběhnout. V centru Mnichova kolem slavného Marienplatz, tj. tak na 35. kilometru, se to ale zase roztrhalo. Tam už běžel každý sám za sebe, a bylo vidět, že vítr na otevřené Ludwigstraße si s námi dělá, co chce. Se mnou samozřejmě taky. Jediné, co mě drželo při smyslech, bylo pomyšlení na to, že všichni kolem mě trpí také - dost možná ještě víc - a také to, že mi ve vzduchu reálně visí šance na čas pod 2:50. Ale dle mých propočtů (byly-li to propočty - v tom stavu, v jakém jsem byl, něco těžko nazvat propočtem) to mělo být velice těsné.
V ten moment jsem se cítil jako schizofrenik. Jeden hlas v hlavě křičel, že se na to mám ihned vykašlat, zpomalit, a i tak si snad „doklusat“ pro osobák. Protože přece náskok na něj už dávno mám vypracovaný a prý už jsem se namakal dost. Ale pak jsem slyšel ještě jeden hlas, a ten zas říkal: To přece nejde! Tohle musíš odmakat až do konce! Dokud neprotneš cílovou pásku, zpomalování nepřichází v úvahu.
Poslední dvacetiminutovka se mi v hlavě rozplizla mezi sledování hodinek na každém kilometru, hypnotizováním každé zatáčky, co byla přede mnou, a snahu při tom ignorovat nohy, které při každém kroku brečely, že už po nich nemám nic chtít.
37. kilometr, mezičas 2:29:25. Už si nemůžu dovolit výrazně zpomalit, musím držet 4 minuty na kilometr.
39. kilometr, mezičas 2:37:43. Zpomaluju. To není dobré. Ignoruju občerstvovačku.
41. kilometr, mezičas 2:45:24. Budeme finišovat malinko v kvapíku. Nebyl jsem s to si v ten moment spočítat, jak moc rychle, jen jsem tušil, že bych měl raději ještě více zabrat.
Těch posledních cca 1200 metrů byl největší mazec. Rampa nahoru na most, poměrně prudká s následným malinko zvlněným povrchem až do cíle. No prostě úplná rovina to nebyla. Výběh na rampu mně totálně odvařil nohy (pokud to ještě šlo víc), že jsem je už ani necítil a reálně si toho moc nevybavuju. Možná jsem i malinko někde vynechal pořádný krok tím, jak se mi podlomily kolena. Uvědomuju si jen to, že a mostem hodinky aktuálně ukazovaly asi 2:47. Nasazuju poslední síly a jdu se ještě zkusit vymáčknout. V dálce vidím cíl a časomíra na bráně neúprosně letí. Je tam 2:49 a nějaké drobné. Všechno je totálně rozmlžené. Nevidím ostře.
Proběhnu branou. Ve finiši jen mlhavě vidím stále 2:49 a něco, vyletím z brány na druhé straně, málem smetu borce přede mnou, zastavím hodinky a ihned si „ustelu“ na zemi. Vlevo, v takové pěkné a hluboké kaluži. Stejně jsem úplně na kost promočený. Ihned vzápětí se ke mně někdo sklání a třepe se mnou: „Sind Sie okay?“ Teprve teď začínám chápat - ležím na zemi, schoulený do klubíčka v kaluži a hlavu mám v dlaních. Trochu vzlykám - ale to není moc vidět, protože prší. Ukazuju oběma rukama „OK“. Dostávám přes sebe deku, zdravotníci se raději ještě jednou ujišťují, jestli jsem v pohodě. Tentokráte odpovídám verbálně, a to je pravděpodobně uklidní. Nechápu, co se stalo, musel jsem to stihnout asi jen o pár sekund.
Oficiální čipový čas se nakonec zastavil na 2:49:54.
Vždycky se snažím najít nějakou životní paralelu v tom „primitivním“ sportovním světě, protože to je ten hlavní důvod, proč to dělám. Věřím, že mě to dokáže mentálně připravit na úskalí, která prostě v životě jednou přijdou. Mohou být větší, či menší, ale faktem zůstává, že prostě jednoho dne budu nucen čelit velice nepříjemné situaci a diskomfortu. Nebudu nikdy připravený na 100 %. To nedokáže nikdo. Ale jestli mám šanci být připraven byť jen na 10 %, nebo 5 %, tak je to lepší než nic.
Doufám, že jste si letos také zaběhli nějaký bombový osobák? Nebo třeba i jen kvalitní čas vzhledem k aktuální kondici?
----------
----------
Předchozí díl:
