Článek
Na tento den jsem se chystal od chvíle, co jsem loni v září v Münsteru protnul cílovou pásku. Jako další logický cíl mého maratonského putování jsem si určil 2 h a 45 min. V rámci mého osobáku a nastaveného tréninku jsem to pokládal (a v určité míře stále nyní pokládám) za reálné. Na začátku jara jsem vnímal podobnou únavu, i když možná malinko větší, jako rok předchozí, a tak jsem byl stále poměrně optimistický.
Jak se blížil startovní den, nedokázal jsem nicméně tzv. „vyladit formu“, jak by se slušelo a patřilo. V posledních z mých intenzivnějších tréninků mi tepovka střílela do neuvěřitelných výšin a nohy ne a ne se správně rozpohybovat.
I tak jsem se stále držel plánu a dělal to, co jsem dělat před závodem dělat měl. Kopíroval jsem to, co jsem již měl zažité a osvědčené, pouze s menšími, přes zimu ozkoušenými, změnami. Hydratoval jsem se, jedl jen prověřená jídla, dobře spal a vyvarovával se zbytečných stresorů.
A tak, když jsem se na Staroměstském náměstí pozdravil s hromadou běžeckých kamarádů a kolegů, jsem doufal v to, že veškeré pochyby během závodu přetlačím hlavou, ať to stojí, co to stojí. Nasadím za začátku pomaleji, ušetřím síly a postupně zrychlím. Nebo tempo minimálně udržím. Pak zabojuju, chvíli vydržím a bude hotovo. Určitě na to přece mám! Nohy byly při rozcvičce překvapivě pružné a responzivní.
No, dál od pravdy jsem být nemohl. Pouze zhruba počáteční čtvrtina běhu byla naprosto v pořádku.
Poté jako bych měl přes pusu kus textilu. Postupně jsem zpomaloval a zpomalení se nezbavil až do cíle. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, nadával a rozhazoval rukama. Bránice byla z mé přemíry snahy dodýchat deficit tak moc v křečích, že mě bolela celou druhou a třetí třetinu závodu.
Asi celkem 6× jsem musel zastavit a rozdýchávat křeče v břišní dutině. Snad každé dva kilometry jsem si kladl otázku, jestli nebude lepší, když to trápení skončím. Tohle opravdu nebylo jenom „standardní“ maratonské utrpení. Jen hlavou jsem to nakonec přetlačil a dokončil za 3:20. Za to, že jsem závod dokončil, jsem byl rád, nicméně to bylo to jediné pozitivní, co jsem v tu chvíli dokázal na mém výkonu najít.
I když přece jen ustávaly, křeče mne nepouštěly ani pár následujících dnů po závodě, a tak jsem se brzy rozhodl navštívit doktory a podstoupit několik vyšetření na plicním oddělení. Výsledek? Astma.
Dost těžko se o tom píše, protože úplně poprvé v životě něco tzv. „mám“. V první chvíli jsem vůbec nevěděl, jak se ke své nové diagnóze postavit. Mám to všechno zabalit? Bylo to všechno k něčemu? Mám pokračovat? A můžu vůbec pokračovat? Tolik otázek.
Na jednu stranu jsem strašně moc frustrovaný, unavený, naštvaný, zklamaný a ukřivděný.
Když jsem to ale chvíli rozmýšlel, tak na druhou stranu to může být i příležitost. Příležitost se lépe poznat. Na světě jsou přece mnohem horší věci než astma. Astma mají dokonce i někteří vrcholoví sportovci (z hlavy si vzpomenu na desetibojaře Tomáše Dvořáka a kanoistu Vavřince Hradílka, ale jistě jich bude víc). Ale především - když se svého cíle s Marathon Majors vzdám, budu se pak moc na sebe podívat v zrcadle?
No nebudu. Takže je třeba začít kout nový plán.
Na pořadu dne teď budou převážně běhy v nízké intenzitě, a maximálně třikrát týdně. Zbytek posilovna, jóga a kolo. V posilovně nebudu provádět změny - aerobně tam nedělám nic náročného. Jógu taktéž nebudu opouštět - ta by mi naopak mohla ještě více pomoct, budu-li u toho správně dýchat. Nadto budu provádět dechová cvičení a brát předepsané léky.
Jako doplněk zařadím kolo, jakmile budu cítit, že mám prostor pro lehké regenerační protočení nohou.
Cílem těchto aktivit bude to, abych neztratil aerobní schopnosti, které jsem doposavad tréninkem zvládl nabýt a zároveň ulehčil dýchacím cestám natolik, aby se zvládly zahojit. Jakmile budou výsledky z budoucích vyšetření lepší, budu se moct pokoušet o intenzivnější tréninky, jako jsou např. intervaly na dráze, příp. ostřejší běhy do kopce.
Toto celé vezmu jen jako odbočku z cesty, kterou jsem si vytyčil. Pokud se mi podaří vrátit se zpět, budu určitě silnější. Musím to teď akceptovat, jak to je a naučit se s tím pracovat. Doufám v lepší zítřek a dělám vše pro to, aby přišel.
A zároveň vyzývám vás, máte-li podobný problém - jedině až když to opravdu vzdáte, bude všemu konec. Do té doby ne. Nenechte se vnitřně sežrat nějakými pár kroky zpět. Ne každá cesta k cíli vede přímo a je potřeba s tím počítat.
Běháte někdo s astmatem? Jak se vám daří s tím pracovat?
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
