Článek
Na startu probíhalo všechno strašně rychle. Jestli jsem měl čas o celé své „bostonské cestě“ přemýšlet a retrospektivně ji vnitřně zhodnotit, bylo to jen pár minut, těsně před startem. Dohrála americká hymna (ten víkend jsem ji slyšel několikrát) a musím říct, že se mi opravdu na chvíli zastavil čas. Hlavní myšlenkou bylo, že jsem hrozně vděčný, že jdu cestou, kterou si volím a která mě dovedla až sem.
Z rozjímání mě vytrhnul pohyb běžců směrem kupředu. Startovní výstřel jsem vůbec neslyšel, byl jsem moc daleko. Nebo jsem ho snad vytěsnil? Na tom nesejde, teď se prostě běží!
Proběhnutí startovní čárou jsem zaznamenal asi o dvě a půl minuty později oproti oficiálnímu startu. A to jsem vybíhal z koridoru 4 (z celkových 9) - za mě ne úplně daleko od startu. Byl jsem součástí masy běžců, která se pohybovala více či méně stejnou rychlostí od startu až do cíle. Neměl jsem problém se tedy někoho chytnout a běžet s ním a naopak. Výkonnostně jsme v daném místě této „závodní masy“ byli téměř stejně. To ale znamenalo také to, že jsem neustále musel dávat pozor na ty, co mě předbíhají, a na ty, které jsem hodlal předběhnout. Po celých 42 kilometrech jsem si v tomto ohledu „neodpočinul“. Dost často se stávalo, že někdo předběhnul mě a za pár kilometrů jsem předbíhal já jej. V tomto ohledu velice zábavné.
V první fázi se běží přes opravdu neurbanizovanou oblast Nové Anglie. Probíhá se vesničkou Ashland a malinko větším městečkem Framingham. Mezi těmito dvěma sídly je také na trati něco, čemu by se dalo říct les, který poskytuje vytoužený stín. Sklon trati je v tomto úseku také přívětivý - negativní! Tento maraton opravdu klame, čím jen může.
I přesto jsem se v počáteční fázi snažil šetřit síly a užívat si, co jen šlo. Téměř všechny rodinné domky podél cesty byly ověšené transparenty a americkými vlajkami a jejich obyvatelé stáli na předzahrádkách, pozorovali závod a fandili, co jim síly stačily. Malé děti stály s nataženýma rukama a dožadovaly se „high five“ plácnutí. To jsem rozdával ze začátku snad všem, ale brzo jsem pochopil, že bych s takovou moc daleko nedoběhl.
První kilometry každopádně utekly jako voda. Když to zrovna šlo, kochal jsem se občasnými lesíky a rybníčky, kterých je obecně v Massachusetts opravdu hodně. Jejich četnost však směrem k Bostonu ubývala, a jakmile jsme vyběhli z jednoho z posledních stínů na trati, uvědomil jsem si, jak moc silné sluníčko ten den je. Na každé občerstvovačce jsem tak ze zkušeností bral o jeden kelímek s vodou navíc - a poléval si jím hlavu. Tempo jsem nasadil malinko přes 4 minuty na kilometr, protože jsem nevěděl, co se mnou profil tratě udělá. Jelikož jsem na kopce nijak zvlášť netrénoval, nějaký extra plán jsem vůbec neměl a malinko jsem tedy riskoval.
Před Natickem. Výjimečný pohled na silnici bez diváků a fanoušků. To se ale brzo mělo změnit.
Občerstvovačky byly také velice kvalitní. Vždy se nacházely po obou stranách tratě, což nebývá standardem na všech závodech, nicméně tady to vzhledem k počtu účastníků ani nešlo jinak - kontinuální proud atletů v celé šíři tratě přesun z jedné strany na druhou v rámci několika málo sekund prostě neumožňuje. Od asi třetího nebo pátého kilometru tak ve velice pravidelných a dostatečných intervalech závodníci mohli doplnit tekutiny na opravdu bohatě vybavených stanicích. Na třech z nich byly dokonce k dispozici hydrogely Maurten. To jsou poměrně bohaté zdroje sacharidů ve velice stravitelné gelové formě, šetrné k trávicímu traktu. Co je na nich zajímavého je to, že prý se údajně tráví mnohem rychleji než běžné gely. Za mě rozhodně stojí za vyzkoušení, i když jejich pořizovací cena je docela vysoká. Já jsem je tehdy nebral, protože jsem měl svoje.
Navíc, mnohdy kdekoliv po trati se nacházely i „neoficiální“ občerstvovací stanice, zřízené fanoušky na předzahrádkách svých pozemků. Z toho přecházel zrak. Některé transparenty, které nešly přehlédnout, oznamovaly „free beer“, tedy pivo zdarma, další „free hotdogs“, tedy hotdogy zdarma. Děti rozdávaly limonády a nanuky. Všude bylo vidět a cítit, jak se lidé umí naladit na závodní sváteční den a podílet se na vytvoření této úžasné atmosféry.
Natick. Pohledné městečko Nové Anglie. Po trati se bylo na co koukat.
Co jsem vnímal ještě velice pozitivně, bylo to, že většina závodníků (alespoň v mé startovní vlně) brala Boston opravdu za odměnu. Běželi volněji, povídali si a sdíleli mezi sebou svoje příběhy. Má startovní vlna byla totiž plná tzv. „kvalifikantů“ - kteří se do Bostonu dostali přes časové kritérium (pozn. pod 2:54 hodiny v mé věkové kategorii) a tak si, stejně jako já, tento závod chtěli především užít. Kdo si toto v hlavě rozmyslel již ze začátku, rozhodně neprohloupil. Já jsem úplně povídavý nebyl, protože jsem běžel jen kousek před svým předpokládaným limitem, ale přece jen jsem pár slov s několika atlety prohodil. Asi nejdojemnější příběh jsem vyslechl od kluka, kterému přesně před rokem zemřel táta na rakovinu a dnes běžel právě pro něj.
A najednou jsem byl ve Wellesley, městečku uprostřed trati, které je známé svým tzv. Screaming tunnel, kde se povzbuzuje tak intenzivně, že prý není slyšet ani vlastního slova. Ani nevím, jak jsem se tam octnul, a to, co mě tam čekalo, se prostě nedalo popsat - nadšení fanoušci vyplnili snad každý centimetr podél trati. Samozřejmě jsem o tom četl a se všemi se o tom bavil a stejně se na to prostě nedá připravit. Trochu úsměvné bylo, že původně jsem myslel, že to bude opravdu jen „pár“ fandů v nějakém tunelu, či v podjezdu pod dálnicí a zde díky akustice tedy vytvoří jakousi ozvěnu. Dál od pravdy jsem být nemohl.
Jestli jsem to pochopil správně, ve Wellesley je dívčí kolej a dle tradice dívky v den závodu jdou ke trati povzbuzovat muže a doufají v polibek. K tomu si vytvoří opravdu nespočet originálních transparentů. Nehledě na počasí dívky z koleje (a také ostatní fandové, kteří se k tradici chtějí přidat) neúnavně řvou, křičí, halekají, piští, hvízdají, pískají, volají a všemožným způsobem povykují a v neposlední řadě máchají rukama s transparenty. Na transparentech měly všemožné vtipné i bizarní hlášky, namátkou si vybavím třeba:
- “Kiss me, I have debts.” - Dej mi pusu, mám totiž dluhy.
- “Kiss me if you are not wearing any underwear.” - Dej mi pusu, jestli nemáš spoďáry.
- “Kiss me, I have a boyfriend.” - Dej mi pusu, mám kluka.
- “You kiss, we drink.” - Dáš pusu, my se napijem.
Šňůra transparentů v rukou rozvášněných děvčat neměla konce; člověk si až přidal jako v nějakém bláznivém filmu. Dav vytvářel naprosto strhující atmosféru; člověk se nezvládal soustředit ani na vlastní myšlenku.
Wellesley. Jen malinká ochutnávka toho, co se tam dělo.
Až někde za Wellesley jsem si uvědomil, že žádný opravdový tunel nepřijde, a že „Screaming tunnel“, jak se tomu říká, je jen metafora, čemuž (a hlavně sám sobě) jsem se vnitřně dost vysmál a divil jsem se, jak jsem to na začátku nemohl chápat správně.
Jakmile se na trati odbočí na Commonwealth avenue ve čtvrti Newton - zatáčka je dost překvapivá, protože se celou běží víceméně rovně za nosem - věděl jsem, že to začíná. Od asi 25. kilometru tratě se profil začne vlnit více, a to směrem nahoru, až na tzv. Heartbreak hill. Do té doby je to víceméně rovinka. Heartbreak hill je asi nejpříznačnější a nejznámější místo celé tratě. Říká se, že v roce 1936 zde proběhl zlomový moment v tehdejším závodě, kdy Johnny Kelley, jeden z vedoucích běžců poklepal soucitně na rameno Ellisonovi Brownovi, kterého v tomto kopci předbíhal. Brown se však nedal a Kelleyho ještě zvládl předběhnout, a tím mu prý zlomil srdce.
Kopec nemá bůhvíjaké převýšení, ale po 25 kilometrech v nohou a třech předchozích po sobě jdoucích menších kopcích, tzv. „dává“. Celkové stoupání je tady na pěti kilometrech asi 50 metrů. „Nakládačka“ byla ještě umocněná tím, že stále neúprosně pálilo slunce.
Míjel jsem běžce, kteří přerývaně oddychovali, byli celí zkroucení a v obličeji měli bolestivé grimasy. Jiní pouze šli, ruce v bok, a někteří se úplně zastavili, ruce na kolenou. A bylo i nemálo takových, kteří leželi na krajnici na zemi. V kombinaci s nepřestávajícím řevem všech fanoušků (kterých opravdu směrem k Bostonu neubývalo) to byl opravdu neuvěřitelný pohled. Já jsem si řekl, že nezastavím, a nezastavil jsem. Jedna noha za druhou. Po půli ve Wellesley jsem totiž raději malinko zpomalil, když jsem vyhodnotil, že počasí dneska může dost míchat kartami - a asi se vyplatilo. I přes začínající křeče v nohou jsem nezastavoval a všechny kopce relativně důstojně vyběhl. I když do „příjemného“ to mělo daleko. Vrcholek Heartbreak hillu jsem hypnotizoval očima, sotva se silnice začala zvedat.
V moment, kdy se vedle nás objevila tramvaj, jsem věděl, že kopce končí. Teď už to bude jen dolů mezi mrakodrapy. Zkusil jsem ještě trochu natáhnout krok, kdy to šlo, ale moc se nedařilo; nohy ztěžkly ještě víc. Teď už bylo nicméně jasné, že se na finiš na Boylston Street dostanu. Jestli byli předtím všude kolem trati lidi, tak teď se jejich počet snad ještě ztrojnásobil. A fandili jako o život. Posledních pár zatáček - to už jsem jako v mrákotách vyhlížel křižovatku na Boylston a Hereford - takové malé zhoupnutí, který ještě štíplo, a najednou se v dáli objevilo modro žluté peklo. Honilo se mi hlavou, jak je to naprosto šílené. Nasával jsem atmosféru plnými doušky, mával na všechny, hecoval je a všichni na reagovali - každé naše mávnutí ruky diváci odvděčili několika decibely navíc. Naprosto nepředstavitelné. Neopakovatelné. Brutální. Toto je ten moment, pro který to děláme. Najednou vás to úplně pohltí a cítíte se součástí něčeho mnohem většího.
Za finišem. Tisíce běžců si splnily svůj sen.
Proběhl jsem obří bránou ve finiši, která všechny jakoby spolkla, zamáčkl hodinky a vlastně byl rád, že to je za mnou, protože trať opravdu byla náročná. Na druhou stranu jsem měl pocit, že jsem někde na trati nestihl navnímat úplně všechno, co jsem chtěl, ale po chvíli jsem to hodil za hlavu.Za chvíli už mi visela na krku modro žlutá placka s jednorožcem, a já jsem tak konečně mohl dokončit myšlenky, které jsem měl těsně před startem - celé to martyrium, které jsem skoro dva roky dobrovolně podstupoval, je jenom symbol toho, že když člověk tvrdě maká, může dokázat, co si zamane. Neříkám, že jsem dokázal bůhvíco velkého. Bostonský maraton běží každý rok desetitisíce běžců - ale také ne každý se dokáže kvalifikovat časem. Dejte si cíl, mějte trpělivost, vydržte a nikdy, nikdy se nevzdávejte. Dokud se nevzdáte, šance pořád žije.
S medailí na krku. Odměna za všechny ty trable a také velký symbol.
Výsledný čas 3:07 beru. Druhou půlku jsem vypustil, protože jsem se nechtěl v tom vedru uvařit. Bylo to podle mě moudré rozhodnutí. Závod jsem si mohl mnohem víc užít a myslím, že mé budoucí já mně poděkuje, protože jsme všichni byli součástí jedné z největších sportovních akcí na světě. Někteří z nás museli docela makat, aby se sem dostali, a neužít si to by ve výsledku možná nebylo to, co by v dlouhodobém horizontu chtěli. Rekordy můžeme vždy lámat později a vždy na to bude čas.
Chtěl by někdo, kdo tam byl se mnou, něco dodat? Nezapomněl jsem na něco, co by třeba budoucím účastníkům mohlo nějak pomoct? Pokud ano, budu strašně rád, když mě v komentářích doplníte.
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
