Článek
Protože tu máme zase podzim, a podzim znamená vrchol běžecké sezony, naplánoval jsem si pár závodů ještě před tím, než v prosinci odjedu do Valencie na maraton, abych průběžně otestoval, jak na tom jsem.
Začal jsem desítkou v pražském Braníku na konci léta. Od začátku roku jsem dokázal posunout své maximum o celou minutu na 35:24 (navíc v ne úplně ideálním počasí), a tak se jsem velice pozitivně naladěn těšil na podzimní půlmaratonský test.
Na poslední chvíli jsem však místo hradeckého půlmaratonu zvolil ten v Třeboni, protože mě přemluvila naše běžecká rodina. Mělo se nás tam poměrně hodně sejít, a tak jsem na poslední chvíli dělal registraci pro sebe a tu hradeckou se snažil udat po běžeckých skupinách na Facebooku. Už za 10 minut jsem měl první zájemce - tak jsem byl rád, že mé číslo nepropadne. Za toto opravdu děkuju - běžecké skupiny nám tam fungují opravdu dobře.
Závod v Třeboni
Třeboň jako takovou snad představovat nemusím. Trať je velice rovinatá - pár desítek metrů, které se celkově nastoupají, se odbydou v první polovině závodu a nejsou téměř vůbec cítit. Po většinu času se běží v lese, buď po asfaltových cyklostezkách nebo panelkách, takže je moudré volit silniční boty. Ještě doplním, že v den závodu se běželo mimo půlmaraton také 5km, 10km a celý maraton. Nebyla to úplně malá akce a místy bylo vidět, že se závodníci z různých tratí celkem míchají, i když samozřejmě startovní časy jednotlivých závodů byly od sebe vzdáleny asi půlhodinovými rozestupy. Já jsem však nezaznamenal nějaký větší problém, cesty na trati byly zvoleny dobře - dostatečně široké, aby se vedle sebe vešli tři až čtyři běžci. Na předbíhání tedy bylo prostoru dostatek.
Organizačně akci hodnotím také kladně - na to, jak je Třeboň malá, se všichni lidé vešli, a myslím, že můžu tvrdit, že právě přes to, že bylo pěkné počasí, akce podstoupila pořádnou zatěžkávací zkouškou. Jediný problém, který jsem zaznamenal, byla velká obtíž s hledáním parkovacích míst. My jsme přijeli v závodní den hodně brzo ráno, ale později jsme byli svědky pár desítek situací, kterak zoufalí řidiči projíždějí několika úplně plnými parkovišti. Určitě chápu, že organizačně toto není možné uhlídat, leda sníženou kapacitou samotných závodů, a najít v tomto balanc je neuvěřitelně obtížné. Zajímal by mě i váš názor.
Každopádně - kdekoliv se po Česku vydám na běžeckou akci, tak nejsem zklamaný. Akce umíme organizovat, umíme vybrat krásnou trasu a umíme také běžce na trati adekvátně zabezpečit a podpořit. Pokud vybíráte na příští rok nějaký další závod, Třeboň vřele doporučuju - i když startovné se může zdát být malinko dražší (já však kupoval téměř na poslední chvíli).
Závod se pro mě vyvíjel vcelku dobře. Běžel jsem od startu se svým dobrým kamarádem Petrem, který běžel pro mě, asi na 3:40 min/km. Součástí plánu bylo toto tempo držet do poloviny a poté malinko zrychlit. Celkově jsem chtěl běžet na 1:16. To bylo vcelku ambiciózní, nicméně z předchozích tréninků se to jevilo jako reálné. Velice obtížné, ale reálné. Testovací běh na toto tempo jsem provedl asi před měsícem, a cítil jsem se tehdy velice dobře - i když to bylo z plného tréninku. Rychlostní tréninky mi také opakovaně ukázaly, že dokážu po této zátěži zrychlit na očekávané tempo finiše a více, takže jsem do toho šel.
Po půlce, cca na 13. kilometru mi však nohy nějak přestaly otáčet a velice ztěžkly. Všiml jsem si na sobě, že se mi nedaří dýchat tak, jak bych chtěl, tedy uvolněně a hluboce, a občas jsem pocítil lehké píchání na bránici. Celkově mi to připomnělo zážitek z loňského pražského maratonu, byť v o mnoho snížené intenzitě. Ze skupiny vedené Petrem jsem odpadl, tempo mi kleslo asi o deset sekund na kilometr, a horko těžko jsem jej držel až do cíle - nakonec jsem na časomíře měl těsně pod 1:20. Bylo to až skoro vlastně takové trápení, a to zas nebudu lhát - několikrát jsem to chtěl zabalit.
V tomto je vytrvalostní běh celkem krutý. Snažíte se držet nějakého plánu, poctivě polykáte kilometry v tréninku, v předzávodních (a v závodních) dnech obětujete spoustu jiných aktivit a také jídla, a nakonec stačí třeba jediná malá věc, která nesedne podle představ, a prostě se nezadaří. Kdo to neokusil, zcela to nepochopí.
Zhodnocení
Já teď budu zjišťovat, kde se stala chyba. Momentálně mám pár žhavých kandidátů:
- vysadil jsem v létě medikaci na astma
- nasadil jsem tempo ihned na začátku na hranici svých možností, a to jsem fyzicky nezvládl
- nevhodná hydratace a strava během závodu
Chvíli tomu ale nechám. Ihned po závodě má člověk tendence být hodně emoční, v mém případě klidně celý jeden týden, a to není pro objektivní vyhodnocení dobré. Nepovede-li se něco, a chcete-li se z toho opravdu ponaučit, nespěchejte s tím.
…
Pokaždé si však říkám - jsem vděčný, že můžu. Nehroutím se. 1:20 je pořád celkem dobrý čas. Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že to poběžím, když mi nebude úplně dobře, budu si klepat na čelo. To, že se něco nepovede, je normální, a nemá smysl z tohoto jednoho „neúspěchu“ vyvozovat předčasné závěry, které jsou mnohdy přespříliš negativní.
Neustále experimentuju a z toho se učím. Pokud věci nechám stejně, je menší pravděpodobnost, že něco nového (nejen) o sobě objevím.
Kde jinde se pokusit o něco nového, než v testovacím závodě? Je to jedinečná příležitost.
Můj hlavní cíl je maraton ve Valencii, a podle toho se řídím. Tam budou všechny proměnné, co budu moct kontrolovat, usazeny na správnou hodnotu, nebo alespoň se o to budu maximálně snažit. A právě proběhlý půlmaraton, i když ne úplně ideálně, mi k tomu všemu samozřejmě také pomůže.
Běžíte-li na podzim ještě nějaký závod, držím vám palce!
----------
----------
Předchozí díl:
