Cesta na Marathon Majors: Valencia - hořké zklamání, nebo základ dalšího výkonu?

Možná někteří z vás nebudou úplně tušit, jak moc velký maraton ve španělské Valencii je. Registrace bývají velice brzo pryč - většina z nich může zmizet již první den, a další se rozprodají ke konci prvního týdne. Já jsem to zkoušel již první den, a málem jsem neuspěl. Nejdříve jsem musel strpět poměrně zdlouhavou virtuální „frontu“, která se sice hýbala (na obrazovce probíhal jakýsi odpočet), ale úplně velké naděje jsem do toho nevkládal. Každopádně bylo třeba pravidelně stránku kontrolovat tak, aby když se tedy otevřelo místo, ihned vyplnit formulář. To samo o sobě bylo poměrně stresující. Přičtěte si k tomu cenu registrace, celých 180 euro, a začnete se sami sebe ptát - stojí to vůbec za to?

Valencia je totiž po světě vyhlášená jako jedna z nejrychlejších maratonských tratí na světě. Běží se vždy na začátku prosince, kdy je počasí ve Španělsku na západním, středomořském, pobřeží velice stabilní, předvídatelné, a pro běžce navíc teplotně velice přívětivé. Převýšení na trati takřka neexistuje. Toto všechno dělá z tohoto závodu nesmírně atraktivní jak pro elitní běžce, tak pro amatéry a padá zde každý rok mnoho rekordů. Letos mimo jiné padlo snad 9 národních rekordů.

Já tedy registraci vloni zvládnul již 16.12. a ihned na to jsme s partnerkou hledali vhodné lety. Z Prahy létá přímo Smartwings (let trvá necelé tři hodiny, tam ve čtvrtek, zpět v pondělí a stál 290 euro na osobu), což bylo příhodné. Chtěl jsem přiletět určitě pár dní před závodní nedělí a aklimatizovat se, takže jsem s výběrem a řešením byl spokojen.

Někdy v létě jsme ještě sehnali ubytování (už celkem přebrané, nutno podotknout), v půli cesty mezi prostorem startu a cíle a městskou pláží. Zanedlouho prosinec už klepal na dveře a s ním i datum letošního závodu, 7.12.

Do kufru jsem složil hlavně následující:

Protože jak přílet, tak odlet byly noční, snažili jsme se efektivně využít čas a ve volných chvílích jsme zjišťovali, jak se dostat z letiště. Ve Valencii jezdí velice spolehlivě metro a tramvaje (byť ve srovnání s Prahou v omezenějších intervalech; MHD je něco, za co nemůžu Prahu vynachválit) - v automatu jsme koupili lístky - zvýhodněný na 10 jízd za cca 14 euro byl velice přijatelný. Víc jsme první den nezvládli, bylo pozdě, a tak jsme byli rádi, že jsme ve čtvrti Maritím našli ubytování, takovou poměrně roztomilou místnůstku, a šli spát.

Hned druhý den (tedy pátek, běželo se v neděli) jsme šli na procházku, jejíž součástí mělo být hlavně získání startovního balíčku. Očekával jsem, že bude nával, a tedy za mě nebylo na co čekat. Podobně jako v Bostonu jsem ten všechen mumraj chtěl mít za sebou co nejdříve, abych se mohl soustředit na předzávodní odpočinek.

To se opět ukázalo jako dobrá strategie, protože už v pátek dopoledne (dorazili jsme kolem 11. hodiny) bylo v závodním expu dost plno. Fronta na číslo byla na pár desítek minut, stejně tak jako následný průchod všemi stánky. Závodní expa moc nemusím, z drtivé většiny tam nic nekupuju (maximálně čelenku nebo sluneční brýle) a ihned jakmile mám číslo, pádím pryč. Někde jsem slyšel, nebo četl velice úsměvnou radu od zkušenějších běžců - „Treat bib collection as a bank robbery.“, tedy vyzvedávání čísla máme brát jako bankovní loupež. Děkuji za radu, držím se jí pokaždé.

Expo každopádně určitě mělo svoji atmosféru, mnoho běžců si zkoušelo oficiální maratonská trička a pokukovalo po nových běžeckých a sportovních věcech. Já jsem ocenil průchod sekcí s historií běžeckých bot. V žádném jiném expu jsem na podobnou historickou sekci nenarazil. Běžecké boty prošly za posledních pár desetiletí neuvěřitelným vývojem. Obdiv všem maratoncům, kteří tehdy „museli“ běžet 42 kilometrů v takových obyčejných teniskách. A to kolikrát s mnohem lepšími časy, než na které se snažíme dosáhnout teď my.

Zbytek dne jsme strávili procházením se po Valencii (věděli jste, že kolem Valencie jsou pole s artyčoky?), místní Zoo a hledáním roztomilých španělských restaurací a barů. U toho jsem si neuvěřitelně odpočinul. Mimojiné jsem si řekl, že rozklusání opravdu nechám až na sobotu, a pátek nechám být. Už nic nenatrénuju, a bude lepší nic netlačit. To ostatně platilo po celý týden před závodem. Ten určitě měl nějaké obrysy, ale jestli jsem uběhl za den 5 nebo 10 kilometrů už nemělo svoji váhu. Důležitá byla vždy psychická a mentální pohoda, tím víc, čím se blížilo datum závodu.

Trénink v posledních týdnech se nakonec vyvinul celkem dobře, i když ne úplně ideálně, jelikož jsem na začátku specifického bloku (tedy toho, kde trénuju mj. specifické tempo pro maraton) onemocněl. Na necelé dva týdny jsem z tréninku vypadl, a neměl jsem také pořádně čas hlavně na trénink občerstvování. Nový závodní fueling jsem měl rozmyšlený následovně - každé dva kilometry sníst poměrnou část gelu tak, abych za hodinu dodal tělu alespoň 70 g sacharidů. Gramáž jsem měl spočítanou podle toho, kolik teoreticky tělu bude chybět, pokud bych gely nebral a podle toho, kolik jsem průměrně spotřeboval energie v závodech minulých. Množství gelů se dle těchto propočtů malinko zvýšilo oproti minulým maratonům, ale ne o tolik, abych si dělal velké starosti. Provedl jsem dva těžké tempové tréninky, kde jsem tuto strategii vyzkoušel, a protože mi žaludek vážnou stopku nevystavil, u této myšlenky jsem zůstal. To, že jsem to dále nezkoumal, se později ukázalo jako poměrně klíčové, nicméně jsem nechtěl sám sebe moc stresovat. Vzal jsem situaci, tak jak byla. Tedy provedl co nejvíce tréninků, co jsem mohl a s myšlenkou toho, že v závodní den do toho dám maximum, zůstal klidný.

Co se závodní strategie týkalo, finálně jsem se rozhodl až v sobotu, tedy den předem. V rámci chystání jsem si řekl, že budu konzervativní a rozběhnu závod na 2:45, tedy v tempu cca 3:55 min/km (podle wattmetru 325 W). Počasí mělo být teplejší než normálně - ke 20 °C, se sluníčkem a mírným západním větrem. Bylo pro mě opravdu těžké svůj primární cíl (tedy 2:40) opustit, ale řekl jsem si, že tady není prostor si dnes hrát na hrdinu. Podzim neproběhl ideálně, a počasí také nemělo hrát úplně do karet, takže jsem opravdu chtěl být maximálně realistický a pragmatický. Pořád jsem si závod chtěl v rámci možností maximálně užít. Po posledním předzávodním výběhu a rozcvičce jsem si dochystal vše, co jsem měl ráno v neděli potřebovat - k tomu jsem si již dávno vytvořil takový přehled/checklist (jehož některé části jsem vypsal v „balicím“ seznamu výše) - a šel brzy spát, vstávat jsem měl před pátou ráno. Mimochodem, checklist se mi velice osvědčil - letos se ve Valencii nevydávaly sichrhajsky! Na mém seznamu figurují, takže ještě, než jsme odletěli, už dávno byly sbalené. Vnímal jsem, že v expu a vůbec před závodem bylo mnoho závodníků tímto zaskočeno. Pokud to berete alespoň trochu vážně, nějaký seznam věcí, které je s sebou nutno mít, případně seznam, co je potřeba kdy udělat, vřele doporučuju. Pokud vás to zajímá, svůj seznam mohu poskytnout jako inspiraci.

Ráno proběhlo celkově bez problémů, rozcvička, převlečení i sbalení. Celkově jsem byl až hrozivě klidný. Cesta na start tomu ještě přidala - celkem něco přes dva kilometry pěšky přes liduprázdnou a temnou ranní Valencii. V tom volném čase jsem se ujistil ve své strategii, zopakoval vše důležité a dorazil na most Assut de l'Or, kde jsem se začal potkávat s ostatními běžci. Bylo jich najednou všude mnoho. A za mostem se již skoro nedalo chvílemi pohnout. Naštěstí řidiči (a především řidiči taxislužby) byli shovívaví a nechali nás přebíhat po silnici, tam, kde to bylo nutné. Na chodnících se tvořily poměrně velké zácpy. Mnozí běžci se objímali se svými blízkými a bylo vidět, že je závod pro ně důležitý a vzácný. Do zázemí podél nádherné budovy vědeckého muzea Príncipe Felipe mohli již pouze běžci. Tam se mumraj malinko rozplynul, avšak převléct se kompletně do závodního jsem musel zvládnout na docela malém prostoru u zdi budovy. Zkontroloval jsem si všechny věci a šel se rozklusat a zařadit do koridoru.

Teď malinko odbočím - jediné, co mě ve Španělsku docela štvalo, byl stav tamějších chodníků. Přišlo mi, že páníčci svých čtyřnohých přátel nějak moc neřešili, co a kde zrovna dělají. Nejednou jsem při rozklusu (a i během pochůzek ve městě v nezávodních dnech) málem zašpinil boty. A to právě i při předzávodním rozklusání! Musím říct, že pražští páníčci jsou na tom o poznání lépe.

Ale vraťme se k závodu. Jakmile jsem totiž zapadl do koridoru, pochopil jsem, že už opravdu nejde o žádný žert. Maraton ve Valencii je jeden z největších na světě. Tolik běžců na jednom místě jsem nezažil snad ani v Bostonu. 15 minut před startem, koridor byl téměř plný a mačkali jsme se jako sardinky. Všichni už jen čekali na výstřel jako na smilování. Všude kolem byly cítit hřejivé masti, sportovní výživa a pot. Opravdu obrovská tlačenice. Začalo svítat. Chvíli jsem se zasnil a naposledy si řekl, že jsem připravený. Dělící pásky mezi koridory se srolovaly, všichni běžci z naší vlny se slili do jedné velké skupiny, ještě jsme malinko poposkočili dopředu a za malý moment zazněl výstřel.

Startovalo celkem 9 vln, postupně od 8:15 po deseti minutách až do 9:35. Netuším, kolik přesně běžců bylo v každé vlně, možná kolem 4 tisíc, protože celkem běželo dobře kolem 40 tisíc běžců. Já jsem běžel mezi posledními v první vlně - a i když uvážím, že malinkou chvíli běhám, musím říct, oprávněně. Bylo vidět, že běžci kolem měli naběháno, žádné přerývané dýchání, žádný extra pohyb navíc a neuvěřitelné soustředění. To jsem vnímal na 9 z 10 běžců kolem mě. V hlavě mi první tři, čtyři kilometry jelo pořád jen dokola: „Jen někomu nenakopni nohy a nespadni. Nekopej. Nespadni.“ Bylo to fakt drsné. Jedna velká masa lidí včetně mě se probíjela Valencií jen o něco rychleji než 15 km/h tělo na tělo. Každou chvílí mi někdo sáhnul na rameno, aby si mě udržel v dostatečné vzdálenosti. Já dělal naprosto totéž s běžci přede mnou. Spadnout v tuto chvíli na zem by byl úplný konec. Vůbec jsem nevnímal, že klapnul první, ba dokonce druhý kilometr. Teprve na třetím kilometru se dalo začít dýchat, i když jsme stále v některých místech museli kvůli kaskádovitým reakcím běžců zpomalovat, hlavně do zatáček.

V životě mi první kilometry a desítky minut maratonu neuběhly takto rychle. Sotva jsem se však z toho otřepal, začal jsem myslet na sebe a svůj rytmus. Teď už se závodilo. Na první občerstvovačce jsem zjistil, jak se věci měly (k dispozici byly 200 ml plastové láhve vody s uzávěrem) a s tím vědomím, spokojený, jsem pádil dál.

První polovina byla skvělá. Držel jsem cca 320 W, tedy něco mezi 3:50-3:55 min/km a cítil se velice silný a odpočatý. První dva gely jsem postupně do sebe nasoukal dle plánu a po průběhu půlmaratonem za 1:22:50 jsem začal uvažovat o celkovém času 2:45. To bylo v ten moment velice reálné. Pořád jsem cítil dost sil, nohy jely skoro samy, a jelikož jsem zatím doplňoval dle plánu, bez žaludečních a střevních obtíží, dal jsem tomuto plánu zelenou. Sluníčko teprve v ten moment začínalo pořádně pálit, ale já byl připraven i na tuto eventualitu. Na každé občerstvovačce jsem půlku láhve vylil do své čepice a udržoval se tak ve správné provozní teplotě.

To by ale nebyl maraton, aby se něco nestalo. Někdy po 25. kilometru jsem začal pociťovat poměrně trvalé a nepříjemné píchání v bránici. Úplně jsem nezačal klesat na mysli, ale spíš jsem začal kalkulovat možnosti. Rozběhám to, nebo to nerozběhám? Je to velké píchání, nebo malé píchání? Mám zpomalit, nebo nemám zpomalit? Toto bylo asi nejtěžší rozhodování, a už se nikdy nedozvím, jak by to dopadlo, kdybych ještě tehdy na začátku zpomalil a pořádně se vydýchal, každopádně asi tušíte, že já jsem zvolil variantu tvrdohlavější - pokračovat v nastoleném tempu. Malinko víc jsem se soustředil na to, abych byl uvolněný a pravidelně dýchal. Chvíli to vypadalo, že to funguje, ale na 28. jsem věděl, že to jednoduše nerozdýchám. Píchání nabíralo na intenzitě a každé nadechnutí a odraz od země bylo jako ostrý nůž v žebrech. V ten moment to opravdu nebylo příjemné. Zkoušel jsem to ještě chvíli přes bolest, ale nakonec jsem to prostě pustil a přešel do chůze. Už jsem neměl žádný trik v rukávu. Ptal jsem se sám sebe - Kde přesně je ten limit bolesti, který jsme každý schopni úspěšně tolerovat? Ten můj je asi tady. Byl jsem připraven na jakoukoliv bolest nohou, ale na tohle ne. Na 30. km jsem byl celkem vyřízený. Čas jsem neměl špatný (1:58:20), ale věděl jsem, že na zrychlení to nebude. Potřeboval bych v tu chvíli zařadit na 3:45 min/km. Věřím tomu, že jindy by to šlo, ale dnes bohužel ne.

Ještě párkrát jsem musel zastavit, prodýchat se, a velice sprostě si ulevit, než mě to alespoň trochu pustilo. Pořád to bylo dost velké utrpení, ale alespoň se mi dařilo konzistentně utíkat. Nohy samozřejmě měly také dost, ale na to jsem byl více než zvyklý. Musel jsem zase nabrat sebevědomí, že bolest v bránici už nepřijde (nebo že se nezhorší), což bylo v ten moment opravdu náročné. Běh centrem Valencie byl každopádně velice hezký. Všude byly tisíce a tisíce lidí, fanoušků a doprovodných muzikantů. Vášniví Španělé povykovali, tančili a křičeli. Transparenty se kymácely ve vzduchu. Každý si s vámi chtěl plácnout. Finální dvoukilometrová cílová rovinka byla opravdu třešnička. Davy lidí na obou stranách se jakoby k sobě přiblížily a vytvořily jakýsi téměř nekonečný tunel z živých těl, podobně jako tvoří fanoušci na Tour de France cyklistům při horských etapách.

Finiš u vědeckého muzea na modrém koberci byl taktéž famózní. Malinko delší, než by člověk čekal - koberec totiž začíná snad 500 m od cíle, ale opravdu nezapomenutelný a ikonický. Všude kolem davy, snad ještě větší než kde jinde a hlasitější než kde jinde. Čas se mi zastavil na 2:49:45 - to je mimochodem osobák o pár sekund, což se vždy počítá. Podařilo se mi doběhnout důstojně a finiš jsem si užil, což jsem po té poslední protrápené třetině nečekal.

Ihned ve cíli jsem ale věděl, že toto není konečná. Toto je totiž teprve začátek. Tolik jsem toho pro maraton vyladil, a mám pocit, že už chybí jen velice málo, abych zaběhl ideální závod. Nemá smysl být zklamaný a naštvaný z toho, že jsem nesplnil nějaké číslo. Maraton je mnohem víc než nějaké číslo na konci. Každý běh je mnohem víc než nějaké číslo na konci. Je to totiž to, co se o sobě po cestě naučíme. Ať už konkrétního, či abstraktního. Někdy více, někdy méně. A dokud se na tu cestu nevydáme, nikdy to nezjistíme. A dokud nebudeme v té cestě pokračovat, nezjistíme už nic navíc. Ten proces samotný je vlastně takový maraton.

Ta neúprosnost a krutost maratonu je to, co mě na tom začalo tolik přitahovat. Víc a víc. Je to jako skládačka. Velká, složitá skládačka. Těším se, až to jednou dokážu všechno poskládat tak, že všechny dílky do sebe perfektně zapadnou. A se mnou určitě spousta dalších maratonců. A jednoho dne zapadnou, to mi věřte. Třeba už v roce 2026, kdy to zkusím v květnu poskládat zase v Praze.

Mimochodem, 16.-26.12. probíhá registrace do Valencie na rok 2026 (tentokrát loterií). Zkusíte to taky? Jak bude vypadat váš 2026?

----------

INSTAGRAM

----------

Předchozí díl: