Článek
Město
Boston leží na území Nové Anglie na severovýchodním pobřeží USA. Je tedy, jako jedna z prvních lokací tzv. Nového světa osídlená Evropany, touto kulturou dost zásadně ovlivněný. Viktoriánský styl dýchá z celého města, je v něm postavená velká spousta budov jak rezidenčních, tak i těch, která slouží jako sídla veřejných institucí. Asi největší a nejhlubší dojem na mě udělal Fenway Park (baseballový stadion týmu Red Sox z nejslavnější ligy MLB), zasazený uprostřed městské zástavby. Svou kombinací cihlové obezdívky a brčálově zeleně lakovaných ocelových nosníků a ramp je za mě naprostým unikátem, který přitom architektonický ráz okolí nijak nenarušuje; vlastně do něj moc pěkně zapadá. Všudypřítomné kostely, parky naprosto typické pro Londýn a obchodní domy stylu amerického tomu všemu dokreslují jedinečnou atmosféru. A do toho všeho se v předzávodním týdnu na počest maratonu centrum města okolo Boylston Street převleče do modré a žluté (pozn. barvy B.A.A. - Boston Athletic Association, organizátora závodu). Ve žlutomodrých dresech hráli dokonce i bostonští Red Sox svůj zápas s LA Angels v předvečer závodu.
Boston Common - park v samém centru města. Zde jsme zakončili příjemnou sobotní procházku.
Když jsem se byl proběhnout ve dnech před závodem, míjel jsem desítky, stovky běžců. Zajímalo mě, jak se s takovým náhlým návalem vypořádávají místní, ale nevypadalo to, že by byli nějak podráždění nebo nějak jinak negativně naladění. Ba spíše naopak, řidiči dávali běžcům přednost, procházející lidé občas kývnuli hlavou na pozdrav a aktivně šli klusajícím z cesty. Město bylo běžeckou atmosférou úplně nasáklé.
Před závodem
Závod se konal na evropské poměry atypicky v pondělí, na tzv. Den Patriotů, který je v USA státním svátkem a vychází na každé třetí dubnové pondělí; letos tedy na 15. dubna. Již v sobotu jsem si šel pro startovní číslo. Závodní expo bylo situováno velice blízko finiše na Boylston Street, a tak jsem prakticky ihned dostal ochutnávku atmosféry opravdu velkého závodu. Přípravy už byly v sobotu v plném proudu a mnoho lidí (a to i neběžců) si prostě jen tak šlo projít pro veřejnost otevřený finiš, kde se také již formovala dopravní uzavírka. V jeden moment se na místě už v tu sobotu nacházely tisícovky lidí. Naštěstí je celá ulice poměrně dlouhá; dav se tedy byl schopný rozptýlit. Mnohdy jsem ale i tak při procházení narazil na opravdu dlouhá procesí.
Boylston street - finiš Bostonského maratonu pár dnů před závodem. Ulice byla již v sobotu uzavřená pro dopravu, nikoliv však pro chodce. Mohli jsme tak fotit dosyta.
Při vyzvednutí startovního čísla jsem zamířil rovnou do expa, kde jsem se zařadil pro změnu do organizované fronty. Přišel jsem relativně brzy (někdy dopoledne), a tak byla fronta „jen“ těsně před vchod. To jsem ještě netušil, že ve frontě budu stát/chodit ještě určitě půl hodiny. Expo bylo obrovské a změtí chodeb a hal (jedna obrovská hala byla dedikována pouze pro účely organizování front a využívala do centimetru každé plochy haly cik-cak). Ihned, jakmile jsem se v této místnosti ocitnul, jsem věděl, že jsem na tom ještě vlastně dobře, protože jsme byli jako fronta v neustálém pohybu a k pultíku s předáním startovního balíčku jsem se dostal bez velkých prodlev. Jak to tady asi vypadalo v neděli odpoledne? :-)
U pultíku jsem bez problémů dostal poměrně velký startovní balíček (mj. závodní prospekty, nášivku, nálepku, regenerační výživové suplementy včetně nápojů a tričko). Mé prvotní zděšení z tolika lidí bylo totam. V rámci možností to bylo vše vyřízeno opravdu rychle.
V neděli jsem se poté šel jen vyklusat a odpoledne až do večera jsem promýšlel, jak se zabalit a nachystat na závodní den, jelikož jsem musel vstávat před pátou ráno. Startuje se totiž z Hopkintonu, západně od města. Tam nás měly dovézt autobusy a každá startovní vlna měla předepsáno, kdy a kam se k autobusům dostavit. Naše odjížděla před sedmou ráno.
Balení na Bostonský maraton - nakonec jsem to zmáknul. Horní menší balíček jsem si s sebou vzal na start. Dolní, větší, jsem ráno odevzdal v prostoru cíle.
Každý závodník dostal startovní a cílovou průhlednou tašku, a to byla také jediná zavazadla, do kterých bylo možné uložit své osobní věci. Žádné jiné tašky z bezpečnostních důvodů nebyly závodníkům povoleny. Toto specifikum, společně s faktem, start závodu nebyl ve stejném místě jako cíl (což z evropských maratonů neznám), mi nadělalo poměrně dost vrásek. Musel jsem si uvědomit, že:
- do cílové tašky se zabalím, jako při každém jiném závodě (suché oblečení, boty a něco k zakousnutí)
- do startovní tašky si nabalím věci na závod (společně se závodní stravou startovní číslo a také snídani)
- na sebe ráno hodím jako svrchní vrstvy pár kusů oblečení, se kterým se na startu, v Hopkintonu, budu muset rozloučit (to naštěstí mají organizátoři vymyšleno tak, že veškeré extra oblečení jde na charitativní účely)
Po mnoha pokusech, omylech a škrábání se na hlavě, jsem všechno finálně rozmyslel, a mohl tak jít konečně spát.
Závodní ráno
Ráno v den běhu se všechno událo docela rychle, a přesto jsem si to náramně užil. Nikde jsem nepozoroval žádné prostoje, přestože na každém kroku člověk vnímal, o jak velkou akci se jedná.
4:20 - Budíček, lehká snídaně, kafe, záchod, kontrola věcí, oblékání.
5:15 - Odcházím z ubytování a cesta do zázemí na Boylston Street. Plánuju jet místní metro-tramvají (ta je mimochodem jako podzemka nejstarší v USA). Vůbec netuším, kde vezmu lístek (stejné trápení asi mívají cizinci na zastávkách tramvaje mimo užší centrum Prahy, že…), ale pak mi někdo říká, že závodníci dnes jezdí zdarma. Paráda.
6:00 - Boylston Street. Po bezpečnostní kontrole se s společně s ostatními z naší startovní vlny promotáváme cílovým zázemím. Místo k odevzdání cílového balíčku s osobními věcmi najdu rychle, dobrovolníci vše pomáhají uložit do velkých žlutých školních autobusů, které jsou navíc přehledně očíslovány. Žádný problém se nevyskytl, a tak naše vlna pokračuje do nedalekého parku, kde na nás čekají další autobusy.
Odevzdání cílového balíčku. Všeobecný frmol se velice rychle rozplynul. Každý závodník musel najít své stanoviště.
6:30 - Další bezpečnostní kontrola. S sebou v tento moment mám už jen startovní balíček, který budu muset kompletně zlikvidovat, protože ze startu do cíle organizátoři zpět nic nevozí.
6:35 - Nástup do autobusu. Nechápu, jak jsem to udělal, ale mezi těmi všemi 9000 dobrovolníky si vybírám autobus, který ve skupině pomáhá organizovat Slovák. Prohodíme pár slov, potřeseme si rukou. Zdá se vám taky, že na Čechy a Slováky prostě můžete narazit úplně všude? :-)
Tímto jsme jeli. Jako v Simpsonových. :-)
6:50 - Odjezd autobusů. Tohle je asi největší zážitek ze všech. Kolona asi 20 typických amerických školních autobusů doprovázena policejní eskortou jede sama po uzavřené dálnici bez jakéhokoliv přerušení až na start. V autobusu mám v plánu sníst nabalenou snídani, ale mám s tím značné problémy, protože nemůžu potlačit nutkání dívat se co chvíli z oken. Nájezdy na dálnici jsou dočasně uzavřené a kolem nás brázdí silnici policejní motorky a před a za námi jsou v pohybu pouze školní autobusy. Kolem nás ubíhá zvlněná a lesnatá krajina Nové Anglie.
7:45 - Hopkinton a Athletes’ village. Školní areál a hřiště proměněné na obrovské prostranství se stany, odpočívajícími atlety a přenosnými toaletami. Nad námi ve vzduchu vrtulníky a vzducholodě. Chvíli tu musíme zůstat (resp. více než hodinovou chvíli), a tak mám obavu, že tzv. „nebude do čeho píchnout“. Na lelkování máme ale nakonec asi jen 20 minut. Uděláme pár fotek, zajdeme pro vodu a na záchod (kterých je tu tedy OPRAVDU požehnaně). A potkávám další krajany. Fajn pocit.
Hopkinton Athletes' village. Dokázal jsem to.
8:25 - Rozhýbávka, instalace startovního čísla.
8:45 - Po rozcvičce zařazuju ještě jeden záchod. Při návratu si všímám, že se lidé začali řadit k východu z vesničky. Ovládne mě lehká panika a spěšně se řadím taky. Je to dost tlačenice, ale naštěstí taky první a poslední stresující moment. Obecně si nemyslím, že by to organizačně bylo jakkoli špatně zvládnuté, naopak. Do startovního prostoru jsou vpouštěni v dané časy jen ti, kteří na to mají nárok a každý se musí prokázat startovním číslem. Chumel a malinko chaos tvoří nevyhnutelný „stádový efekt“, ke kterému chtě nechtě přispívá každý účastník. Ti, kteří se stejně jako já účastní poprvé, netuší, že není třeba se stresovat - startovní koridory jsou v momentě řazení ještě daleko a je jich dostatek.
9:15 - Vpouštění do koridorů. Po cestě, která je dlouhá ještě asi 1 km, jsou po stranách všude odpadkové pytle, a to jak na obyčejný odpad, tak pro oblečení, které již nebudeme potřebovat. Svlékám se do závodního; poté, co vysvitlo slunce, je dost teplo. Ostatní věci buď zkonzumuju, nebo narvu do kapes. Mám konečně prázdné ruce.
9:25 - Po stranách přístupu na start se rozdává opalovací krém zdarma, tak se namažu - toto je také moc pěkné gesto, a jak později zjistím, konkrétně pro dnešní běh dost důležité. Doteď nevím, jestli ten krém byl distribuovaný BAA nebo někým z místních obyvatel. Takových maličkostí si všimnu nemálokrát taky po trati závodu. Ještě se po cestě malinko rozhýbu, mé tušení, že pak už nebude čas, se později ukázalo jako správné.
Bostonský maraton - start v Hopkintonu. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet.
9:40 - Postupně se řadíme do koridorů. Vše odsýpá jak na drátkách, nikde již žádné tlačenice a žádný stres. Pouze očekávání.
Pokud někoho zajímá pouze „co, kdy, kde a jak“ stran organizace závodu, protože se třeba sám chystá v některém z příštích ročníků zúčastnit, stačí dočíst právě sem. Ty z vás, které zajímá, jak se na 128. ročníku bostonského maratonu běželo mně, bude relevantní i druhá část vyprávění v příštím článku.
Byl jste tam někdo taky? Napadají vás ještě nějaké další postřehy, které by se účastníkům bez předchozích zkušeností s maratonem v Bostonu mohly hodit? Pokud ano, sem s nimi!
Pozn.: V článku jsem použil i fotografie od kamaráda Jamese - tímto mu velice děkuji za jejich poskytnutí!
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
