Článek
Na poslední letošní maraton jsme s drahou polovičkou odjeli do spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Dle původního plánu to měla být moje poslední šance, jak se ještě letos vejít do kvalifikačního okna na Bostonský maraton. Ale jelikož jsem limit splnil už v květnu v Praze, mohl jsem jej již jen pouze vylepšovat. Teoreticky.
Münster leží až téměř na hranicích s Nizozemskem, a tak nám cesta trvala něco mezi 6 a 7 hodinami. Z pátku tedy už nic nebylo, a město jsme začali objevovat až v sobotu. Musím říct, že ačkoliv mě vždycky lákají spíš hory a lesy než zástavba, Münster má rozhodně co nabídnout. Při vyzvedávání startovního čísla jsme si udělali menší (možná větší) zacházku a prošli pěší zónu v historickém centru. Vše důležité je tam téměř na jednom místě, a tak je neustále se na co dívat. Katedrála, Prinzipalmarkt s radnicí a spousta dalšího, tuším převážně v gotickém stylu, jsou jedněmi z mnoha pečlivě udržovaných pamětihodností, a ani ostatní, novější, budovy, postavené převážně z cihel, nijak historické kouzlo nenarušují. Gastronomicky je Münster taky pestrý, vybere si tu vážně každý, od milovníků sushi, indické kuchyně, ale i italské nebo řecké. Před maratonem platné jak mrtvému zimník, ale minimálně si můžete předvybrat, kam se případně půjdete po závodu pořádně najíst za odměnu, že.
Jakmile jsme se dosyta vynadívali, bylo na čase vyzvednout startovní balíček. To šlo jak po másle, včetně úpravy startovní skupiny. Při registraci jsem si před necelým rokem totiž vyplnil do kolonky očekávaný čas čas 3:15. Tato hodnota však již v momentu vyzvednutí čísla nebyla úplně aktuální, a tak jsem se jen chtěl dotázat organizátorů, zda bych si očekávaný cílový čas mohl změnit na 3:00. Dle propozic jsem totiž měl startovat z modré skupiny, která měla být až třetí v pořadí. Já jsem nikde oficiálně řazení skupin ve startovním koridoru neviděl, a tak jsem pánovi, který mi toto tvrdil, věřil, a byl spokojený s jeho řešením výměny startovní skupiny za žlutou. To se ale ukázalo jako omyl. Ve skutečnosti skupiny byly řazeny v pořadí červená, modrá, žlutá a bílá. V den závodu jsem tak měl a jednu malinkatou starost více, a to - odlepit si žlutý puntík ze startovního čísla a nechat tam ten modrý. To jsem však v sobotu odpoledne, tj. den předem, ještě nevěděl.
Celkově zařazuju maraton v Münsteru mezi ty menší. Startovní pole na maratonský závod čítalo asi jen dva tisíce běžců. Kvalitně organizovaný závod to nicméně je a trať je taky moc hezká - běželo se jak historickým centrem, tak po okolních vesničkách. Občerstvovací stanice nás mnohdy čekaly i mimo oficiální místa, kde nadšené děti s jejich rodiči podávali běžcům vodu ze svých domovních předzahrádek. Jiní zas vytáhli v teplou neděli ven gauč se stolkem a snídali přímo vedle trati. Přišlo mi, že fanoušci v Německu jsou zvědaví a hodně nadšení pro věc.
Před závodem samotným z mého pohledu všechno probíhalo hladce. Tak hladce, že jsem si říkal, že bych v neděli zkusil těch snových 2:45. Počasí mělo být taktéž příznivé. Oblačno, téměř bez větru a kolem 17 °C. Večer jsem lehce protočil nohy, nachystal si věci a šel brzo spát.
Ráno jsem bez problémů vstal, vše potřebné vyřešil (včetně toalety - z jednoho z mých předchozích článků si možná pamatujete, jak důležité to je) a vyrazil na start. Cestu jsem předem znal, vše jsem měl z předchozího dne obhlídnuté a zkontrolované. Na start jsem se dostavil v pohodě, vyřešil záležitost s puntíkem, a tak jsem si na cílový čas 2h 45min stále myslel.
I přes to, že jsem byl ve druhé startovní skupině jsem se nemohl ubránit pocitu, že je přede mnou běžců poněkud méně, než bych čekal. Možná jich bylo přede mnou pouze tak 70, či 80. To mne trochu znejistělo. Kvalitu závod totiž měl (několik afrických běžců, které rozbíhal sám Hendrik Pfeiffer; jeden z mých vzorů - sám pracující člověk Hendrik běhá na světové úrovni), a já si takto vpředu připadal dost nepatřičně. Každopádně po startu se čelo téměř ihned roztrhalo a já jsem se vzápětí našel s početnou skupinkou běžců z týmu Münster Running Crew. Běželi jemně pod 4:00 min/km a já jsem si oddechnul, že jsem tedy nestartoval tak moc vepředu a budu mít s kým běžet. Záhy jsem ale zjistil, jak se věci opravdu měly. Elitní běžci odběhli a za naší skupinkou taktéž velice dlouho nikde nikdo. Vytvořili jsme tedy jakýsi osamělý ostrůvek v běžeckém poli. Úkol zněl tedy jasně - držet se zuby nehty této skupiny.
Zvolená strategie mi celkem vycházela zhruba do půlky závodu. Půlmaraton jsme měli kolem 1:24. V tu chvíli jsem věděl, že to asi na 2:45 už nebude; ve skupině se totiž malinko začalo zpomalovat. Na osobák by mi to i tak mohlo bývalo stačit. Nebyl jsem si úplně jistý, proč má vodičská skupinka zpomaluje, ale opouštět jsem ji rozhodně nechtěl - běžet sám není úplně ideální, tím spíš, když je člověk na hranici svých sil. Tak daleko jsem to ještě zkušenostně nedotáhnul. Dlouho před námi nikdo nebyl - a já si na utržení netroufal.
Progresivní zpomalování v naší skupince mělo své vyvrcholení kolem 25. kilometru. Jak jsem v průběhu závodu pochopil, Crew běžela pro jednu svoji závodnici - chlapi jí dělali veškerý servis - od diktování tempa po rozdávání občerstvení. Pochopil jsem, že toto zpomalení bylo právě iniciováno touto běžkyní, až se na onom 25. kilometru zastavila úplně. V tu chvíli se skupina běžců zastavila samozřejmě s ní. Já jsem se rázem ocitl úplně sám, a v mžiku se tak i má situace kompletně obrátila. Už jsem neměl koho se držet, nikdo mi nedodával tu veledůležitou mentální vzpruhu a nikdo mi neměl jak rozrážet vítr. Přede mnou zela rovná a prázdná silnice. V dáli jsem možná viděl pár běžců - odhadoval jsem to vzdálenostně na necelý kilometr. To všechno způsobilo, že těch posledních 15 kilometrů, co mi ještě zbývalo, bylo snad nejtěžších, co jsem kdy běžel.
Výsledkem bylo, že jsem hrozivě zpomalil a běh si vůbec neužíval. Nakonec to bylo se skřípěním zubů konečných 2:53:04. A dost vydřených. Zpětně uznávám, že jsem se rozložil hlavně mentálně, protože na eventualitu, že tak dlouhý úsek poběžím sám, jsem nebyl vůbec připravený. Dost možná mi i tzv. odešly nohy - poslední třetinu tratě jsem v nich již necítil žádný „drajv“ (ideálním scénářem pro každý závod by totiž naopak mělo být postupné zrychlování).
Tuto zkušenost však beru všema deseti. Je to pro mě další střípek do skládačky. Předně, musím se naučit běhat v závodě sám, protože tohle se mi jistě nestalo naposled (přitom je to úplně absurdní, tréninky přece absolvuju sám v 90% případů …). A dále, nemůžu čekat, že každý závod zaběhnu osobák. A i když mi většina věcí vyjde podle plánu, může nakonec vyvstat ještě nějaká jiná, kterou nemám šanci ovlivnit - a to klidně i během závodu samotného - a ta poté s výsledkem zatočí jako na kolotoči. To se musím naučit akceptovat. Trápit bych se měl pouze tím, co opravdu je v mých silách ovlivnit.
Ze závodu si beru tedy následující:
- jsem rád, že dle všeho dokážu zaběhnout pod tři hodiny téměř “standardně”,
- během závodu jsem na sobě měl nový wattmetr a hodinky, které dokáží snímat mnohem víc dat - vytvořil jsem si tedy jakousi pomyslnou “datovou hladinu”, ke které mohu v tréninku srovnávat a vylepšovat ji (o tom podrobněji zase někdy příště)
- trénink v zimě zaměřím na “druhou půlku maratonu” - musím zapracovat na tom, abych druhou půlku závodu neměl pomalejší než tu první - to bude pravděpodobně znamenat posilovnu a delší běhy, ve kterých se budu snažit progresivně zrychlovat
Až do jara mě žádný významnější závod nečeká; dovolím si proto na pár měsíců mírné zvolnění a na začátku zimy se do toho zase naplno pustím. V uvedeném mezidobí bude můj trénink víceméně udržovací a ušetřený čas využiju na zlepšení techniky (hlavně mobility kloubů, a zvýším taky důraz na plyometrii) a analýzy dat z chytrých zařízení (ano, v hlavní roli bude především nový wattmetr). Možná se taky zamyslím nad prací rukou při běhu.
Užívejte podzim a ať vám to běhá!
----------
----------
Předchozí díl:
Následující díl:
