Kulturní války: Anatomie střetu hodnot. Kořeny, její dnešní podoby a proč se týká i nás. Díl 1.

V posledních desetiletích se do veřejného prostoru stále častěji vkrádá pojem „kulturní války“. Na první pohled může znít přehnaně dramaticky – jako by šlo o ozbrojený konflikt. Ve skutečnosti označuje střety hodnot, identit, postojů a morálních představ, které se odehrávají v médiích, na univerzitách, v parlamentu i v každodenních rozhovorech. Kulturní války se týkají toho, co považujeme za „normální“, „správné“, „tradiční“ nebo „pokrokové“. Vzájemně různě kombinováno a stavěno proti sobě. A kulturní války jsou také velmi výbušné – protože zasahují hluboko do osobní sféry.

Ačkoli nejsou vedeny zbraněmi, kulturní války zdaleka nejsou bez obětí. V některých případech totiž přinášejí i ztráty na životech – ať už jde o sebevraždy v důsledku společenského tlaku a stigmatizace, rasově motivované útoky, nebo masakry, které mají ideologický podtext. A je jich hodně. Násilí vyvolané kulturními konflikty je v dnešní době už docela časté. Ukazuje, že i „neviditelné“ války vedené slovy mohou mít velmi reálné a tragické důsledky.

V tomto seriálu se podíváme na samotný pojem, v dalších dílech pak na historii, vliv kulturních válek na politiku, rozebereme některé konkrétní příklady u nás i v zahraničí, hlouběji rozebereme pojem „cancel culture“, či dopady na společnosti a fenomén eroze společného jazyka. Plánuji 5 dílů, možná bude i více. Za komentáře a náěmty budu rád.

Tento pojem se poprvé ve větší míře prosadil ve Spojených státech v 90. letech, kdy se v politickém diskurzu začaly objevovat ostré spory o otázky jako interrupce, práva homosexuálů, školní modlitby nebo výuka evoluce. Neznamná to, že kulturní války neexistovali již mnohem dříve a byli velmi divoké. O tom si řekneme v dalším dílu. Současné kulturní války se záhy rozšířily i do Evropy, Latinské Ameriky či Asie a nabraly na intenzitě. Dnes se kolem nich točí debaty o genderu, rodině, sexuální výchově, migraci, národních identitách, svobodě projevu nebo klimatické odpovědnosti. A co víc – díky internetu a sociálním sítím se tyto konflikty odehrávají takřka v reálném čase, bez možnosti úniku, jsme v nich všichni.

Dopady kulturních válek jsou dnes zřetelné téměř všude. V politice vedou k polarizaci, kdy se voliči stále častěji rozhodují ne podle ekonomických programů, ale podle postojů ke kulturním otázkám. Konzervativní strany staví svou rétoriku na obraně „tradičních hodnot“ a varování před „ideologiemi“, zatímco progresivní hnutí zdůrazňují práva menšin, rovnost a inkluzi. Tento střet neprobíhá jen mezi stranami, ale i uvnitř společností, komunit a rodin. Na jedné straně stojí ti, kdo pociťují ohrožení své identity a hodnot, na druhé straně ti, kdo usilují o změnu a větší otevřenost.

Ve veřejném prostoru se kulturní války projevují často zjednodušeně - jako série nekončících, často zjednodušovaných debat: mají být toalety ve veřejných budovách genderově neutrální? Má být socha historické postavy odstraněna, protože její minulost je dnes vnímána jako kontroverzní? Mají se revidovat učebnice, co se má vyučovat a jak. Kdo je finálně zodpovědný za výchovu dětí apod. Každý z těchto sporů má širší symbolický význam – nejde jen o konkrétní rozhodnutí, ale o to, jakou společnost chceme mít.

Velkým katalyzátorem kulturních konfliktů se staly sociální sítě. Platformy jako Twitter, Facebook nebo TikTok umožnily rychlé šíření názorů, ale zároveň vytvořily prostředí, kde algoritmy zvýhodňují emocionálně laděný, často polarizující obsah. To vede k vytváření „informačních bublin“, v nichž si lidé utvrzují své postoje a ztrácejí schopnost porozumět druhé straně. Výsledkem je nejen nárůst nedůvěry a vzájemné podezíravosti, ale i frustrace z toho, že „druzí“ jsou podle všeho naprosto nepochopitelní – nebo dokonce nebezpeční. A to už jsme opět zpět v historii, kdy identifikovat „zásadního“ nepřítele (kapitalistu, žida, levičáka, pravičáka) a s ním pak bojovat byl základní rys většiny historických diktatur, komunismem počínaje, nacismem konče.

Kulturní války se také promítají do života jednotlivců. Lidé se bojí vyjadřovat své názory ze strachu, že budou „zrušeni“ (tzv. cancel culture, probereme termín i dále) nebo naopak označeni za necitlivé či zaostalé. Ve školách, na pracovištích i v médiích vzniká napětí mezi snahou o inkluzivitu bují obavamy z přílišné korektnosti, nebo paradoxně přesně naopak, z přílišné nekorektostni. Debata se pak stává plytkou a povrchní, a to všechno má vliv na atmosféru ve společnosti – stoupá napětí, roste počet verbálních útoků a klesá ochota vést skutečný dialog.

Přestože se může zdát, že kulturní války jsou výhradně západním fenoménem, podobné konflikty probíhají i jinde. V Maďarsku se vláda Viktora Orbána staví do role ochránce „křesťanské civilizace“ proti liberálním hodnotám, v Polsku se vedly masové protesty proti zpřísnění zákona o interrupcích. Na Slovensku zavraždili v roce 2022 dva příslušníky LGBT+ komunity.

I v České republice jsme svědky diskusí o roli genderu ve školách, o menšinách, o „progresivních ideologiích“. V českém prostředí lze kulturní válku v poslední době dobře ilustrovat na příkladu debat kolem tzv. Istanbulské úmluvy. Nedávno se v ČR rozhořel spor o ratifikaci tohoto mezinárodního dokumentu zaměřeného na prevenci násilí na ženách. Kritici úmluvu označovali za „trojského koně genderové ideologie“ a varovali, že ohrozí tradiční nebo suverenitu státu. Zastánci naopak argumentovali, že jde o nezbytný krok k ochraně obětí domácího násilí a je přijímán v mnoha zemích. Tato kontroverze ukázala, že i zdánlivě konsenzuální téma, jakým je boj proti násilí, může být vtaženo do kulturních válek – a že podobné hodnotové střety nejsou pro Česko ničím vzdáleným. Istanbulská dohoda nakonec českým Senátem nebyla ratifikována. V tomto případě, dle mého názoru, nejde přitom jen o střet mezi konzervatismem a progresivismem, jak bylo často předhazováno a diskuze tak nabírala nesmyslných objemů kulturní války. Zde se jedná o souboj dvou odlišných universalismů – například mezi vírou v univerzální lidská práva a důrazem na ochranu jedince, nebo vírou v náboženské a společenské tradice, které staví tradici celé společnosti nad práva jednotlivce. Jádrem sporu je fundamentální otázka: Kdo má právo definovat základní pravidla a hodnoty, podle kterých má společnost fungovat?

Kulturní války tedy nejsou importovaným problémem – jsou součástí širších společenských změn, které probíhají po celém světě, v naší společnosti, ale i v našich rodinách, mezi přáteli, potažmo i v nás samých.

V tomto seriálu se v dalších dílech podrobněji podíváme na to, jaké kulturní války probíhali v minulosti a probíhají dodnes, jaké případy se staly symbolickými milníky, jakou roli v nich hraje politika a politici a co nám tento fenomén říká o budoucnosti naší společnosti. Kulturní konflikty totiž nejsou jen epizodickými výstřelky – jsou zrcadlem hlubších posunů v hodnotách, vztazích a představách o tom, co znamená žít společně.