Kulturní války Díl II. : Střet hodnot, který utváří naši minulost, přítomnost i budoucnost.

Tento seriál je zatím jen krátkým a hodně stručným úvodem, neklade si za cíl postihnout a popsat celý fenomén či historii „kulturních válek“, ale nějak srozumitelně uvést do rozsáhlého tématu. V minulém díle jsem psal o pojmu „kulturní války“, jeho vývoji a obsahu pojmu samotného. V tomto se ponoříme trochu do historie.

Kulturní války nejsou výhradně produktem 20. nebo 21. století. Historie zná mnoho obdobných konfliktů, v nichž se střetávaly rozdílné představy o morálce, náboženství, autoritě nebo roli jednotlivce ve společnosti. Jinými slovy, kulturní války probíhají svým způsobem od jakživa, co se člověk stal vědomou myslící bytostí.

Samotný termín „kulturní válka“, tak jak ho známe a používáme dnes (německy Kulturkampf), pochází z 19. století z Pruska, kde kancléř Otto von Bismarck vedl politický boj proti vlivu katolické církve ve snaze posílit sekulární stát. Již tehdy šlo o střet o kontrolu nad školstvím, rodinou a veřejnou morálkou. Tedy o střet nad kontrolou životů lidí, toho, co se budou učit ve školách, jak se mají chovat v životě, což je vlastně definice kulturních válek i dnes, kdy se různé skupiny snaží jiné skupině vnutit svůj pohled na svět, nebo dokonce aktivně potlačit pohled rozdílný.

Jedním z prvních moderních případů kulturní války v posledním století, který se dostal do celonárodního povědomí, byl spor o výuku evoluce ve Spojených státech ve 20. letech 20. století. V roce 1925 došlo k tzv. „opičímu procesu“ (Scopes Trial), v němž byl středoškolský učitel John T. Scopes obviněn z porušení zákona zakazujícího výuku evoluční teorie. Tento případ se stal symbolem střetu mezi náboženským fundamentalismem a vědeckým racionalismem – tématu, které se v USA v různých podobách opakuje dodnes. Výuka evoluce je dodnes předmětem sporů v různých amerických státech, opět se vedou rozsálhé disputace, prostě učitelé přicházejí stále o práci kvůli tomu, že učí vědou podložené teorie.

Druhá světová válka, tedy válka reálná, přerušila na několik desetiletí téměř všechny války kulturní a ty se znovu ohlásily v poválečné době. V 60. a 70. letech se kulturní války přesunuly do oblasti občanských práv, feminismu či sexuální revoluce. Hnutí za rasovou rovnost, velká vlna feminismu a požadavky na legalizaci potratů či antikoncepce vyvolaly silnou reakci konzervativní části společnosti. Právě v tomto období se začíná formovat tzv. „morální většina“ (Moral Majority) – politicko-náboženské hnutí, které v USA získalo na síle v 80. letech a stalo se oporou republikánských prezidentů, zejména Ronalda Reagana. Jeho vliv se zdál na začátku tohoto tisíciletí již trochu za zenitem, ale současná éra MAGA hnutí Donalda Trumpa ukázala, že tyto témata, resp. jejich silně konzervativní pojetí, mají stále silnou, dokonce sílící, dynamiku, jen aktéři se mírně obměňují. Bez nadsázky se dá říci, že tyto témata v mnohých zemích silně ovlivňují volby a jejich výsledky. Na to se podíváme v některém z dalších dílů.

Až 90. letech se pojem „kulturní válka“ začal používat konkrétně a explicitně. Americký sociolog James Davison Hunter ve své knize Culture Wars: The Struggle to Define America popsal kulturní konflikt jako zápas o základní hodnoty, který se vede mezi dvěma „morálními vizemi“ – tradiční a progresivní. Tuto knihu zásadně doporučuji jako jasný a nejznámější úvod tématu. Z tétoknihy hodně vychází i tento seriál.

Zajímavá je klíčová teze, kterou Hunter uvádí, ta spočívá v tom, že staré konflikty (např. mezi katolíky a protestanty) byly nahrazeny novou dělicí linií, která prochází napříč náboženskými i sekulárními skupinami. Na jedné straně stojí „ortodoxní“ vize, která se opírá o transcendentální autoritu (Bůh, přirozený řád), na druhé straně „progresivní“ vize, která zdůrazňuje racionalitu (avšak nikoliv bezvýhradně), subjektivní zkušenost a lidskou autonomii. I toto dělení už má z dnešního pohledu mezery, zdaleka ne všichni věřící a spirituální lidé jsou konzervativní a naopak. Dělící linii kulturních válek je velmi obtížné, resp. téměř nemožné, přesně určit, dělící liniie jdou totiž napříč skupinami, napříč náboženstvími i politickými směry.

Do popředí se pak v 90. letech v USA dostaly zejména otázky jako legalizace homosexuálních sňatků, výuka sexuální výchovy nebo role náboženství ve veřejném prostoru. Tyto spory byly součástí většího boje o to, co znamená být Američanem – a kdo má právo tuto identitu určovat. Toto se výrazně promítlo, i když s určitým odstupem, i ve společnosti evropské.

V Evropě nabyly kulturní války jinou podobu, ale i zde sehrály významnou roli v té západní hodně kopírovali dění v USA, v té východní pak po pádu železné opony také, jejich dopad je vidět výrazně v současné době. Např. debaty o migraci a národní identitě se staly žhavým tématem zejména po roce 2015, kdy Evropa čelila největší uprchlické krizi, která v podstatě začala legendárním výrokem tehdejčí kancléřky Merkel „Wir schaffen das“ - „Zvládneme to“. V Německu, Francii, Maďarsku i České republice se kulturní argumenty – jako obrana „křesťanské kultury“ nebo „evropských hodnot“ – staly běžnou součástí politické rétoriky. Kritici tvrdí, že tyto obavy často zakrývají xenofobii nebo strach z jinakosti, zatímco jejich zastánci poukazují na nutnost chránit kulturní kontinuitu a suverenitu dané země. O migraci a kulturních válkách s ní spojených bychom mohli psát dlouho a obsáhle, jedná se asi o nejvážnější kulutrní válku současnosti, která asi největším způsobem zasáhla do politiky i celé společnosti, ještě se k tomu vrátíme. A tato kulturní válka se obratem, přes Evropu, vrátila do USA, celkem paradoxně je tzv. mirační situace jedním z nejžavějších témat administrativy prezidenta Trumpa, paradoxně pro to, že USA je země postavená na migraci, postavená na multikulturní společnosti v samotných základech.

Další významnou oblastí kulturních válek je gender a sexualita. Od legalizace homosexuálních sňatků po práva transgender osob se jedná o témata, která vyvolávají silné emoce a svým způsobem rozdělují společnost. V USA vedly tyto debaty například k přijetí tzv. „Bathroom Bills“, které určují, jaké toalety mohou transgender lidé používat. V Maďarsku byly dokonce zavedeny zákony omezující výuku LGBTQ+ témat ve školách, v Polsku pak pokusy u uzákonění proběhly, nakonec však zákon přijat nebyl. Tyto války jdou napříč všemi státy a celou společností, vyvolávají silné emoce, zasahují do rodin, různých komunit i do politiky. To jak se tato „agenda“ opět vrací s Trumpovou administrativou do USA ve formě celkem brutální války by bylo na samostatný článek, opět.

Zvláštní pozornost si zaslouží i pojem tzv. „cancel culture“ – fenomén, při němž jednotlivci či instituce čelí veřejné kritice, bojkotu nebo ztrátě zaměstnání kvůli vyjádřeným názorům, které jsou považovány za nevhodné či urážlivé. Zastánci tohoto přístupu tvrdí, že jde o způsob, jak čelit diskriminaci a požadovat odpovědnost za výroky, umělecká díla apod., a to i historicky, retroaktivně. Kritici naopak varují, že se jedná o formu cenzury a ohrožení svobody projevu. Do cancel culture patří mnoho další fenoménů, jako odstraňování nevhodných pasáží z knih, odstraňování či pozměňování starých uměleckých děl, přepisování učebnic apod. Nejzajímavější na tomto fenoménu je, že se ho aktivně účastní všechny skupiny kulturních válek. Zjednodušeně: jak progresivní, tak konzervativní. Tomuto fenoménu se také budu věnovat jednotlivě v dalších dílech.

Pomineme-li, že určité kulturní válce čelil i samotný pojem „Česko“, oficiálně schválený místo tradičního „Česká republika“ teprve nedávno, v českém prostředí bývají kulturní války často považovány za „západní import“, ale realita je složitější. Debaty o roli náboženství, genderu, rovnosti nebo „tradiční rodiny“ se objevují hojně i u nás, a to nejen v médiích, ale i ve školách, na sociálních sítích a v politickém diskurzu, prostě všude. Významní politici, včetně prezidentů a premiérů, se opakovaně vyjadřují k těmto tématům – často velmi polarizujícím způsobem, stejně tak jako téměř všichni politici. S jistou nadsázkou se dá říci, že kulturní války se staly jedním z ústředních témat i české politiky.

Jeden známý příklad za všechny – kdy český prezident Miloš Zeman v roce 2021 v televizním rozhovoru prohlásil, že transgender osoby jsou mu „odpudivé“. Tímto ostrým výrokem reagoval na debatu o právech sexuálních menšin, konkrétně na kritiku maďarského zákona namířeného proti LGBT komunitě. Zemanův postoj potěšil jeho konzervativně naladěné příznivce, kteří jej vnímali jako obhajobu „tradičních hodnot“, vyvolal však silnou nevoli mezi částiveřejnosti. Tento případ ukázal, jak jediná poznámka z úst hlavy státu dokáže prohloubit kulturní příkopy ve společnosti a mobilizovat oba tábory.

Výše uvedené příklady ukazují, že kulturní války nejsou jednorázovým jevem, ale strukturálním rysem moderní společnosti. Střet hodnot a identit je s námi dlouhodobě – jen se mění jeho podoba, intenzita a způsob vedení. A právě proto je nutné tento jev chápat nejen jako sérii izolovaných kontroverzí, ale jako hlubší dynamiku, která formuje naši politiku, školství, média i každodenní komunikaci.

Současné kulturní války, ty 21. století, vykazují některé výrazné rysy – především rychlost šíření, globální povahu a intenzivní propojení s médii, politikou a způsobují hluboké dopady v celé společnosti, její rozdělení a polarizaci. Na to se podíváme v dalších částech seriálu.