Článek
Pak přišli pro židy – mlčel jsem, protože jsem nebyl žid. Pak pro odboráře – neozval jsem se, protože se mě to netýkalo. Pak pro katolíky – a já dál mlčel, jsem přece protestant. A nakonec si přišli pro mě… a nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal.
Dnes ten příběh pokračuje. Napadli Ukrajinu – a někteří z nás na Západě, mnohdy celé vlády, hledají výmluvy, proč neposlat více pomoci, více zbraní, proč skutečně nepostavit válečné zločince před mezinárodní tribunály. Jednou je to drahá energie, jindy inflace, příště únava z války, obavy, že bude hůř. Ale až jednou přijdou i k našim dveřím… kdo se ozve pak? Kdo nám přijde na pomoc?
Po druhé světové válce, poté co byly odhaleny nejtemnější zločiny v dějinách lidstva – holocaust – se rozšířila iluze většinové společnosti, že „oni nevěděli“, „oni u toho nebyli“, „oni nic nezmohli“. Ale pravda je mnohem bolestnější. Vina není jen na ramenou několika nacistických zločinců, kteří vymysleli toto masové, průmyslové vraždění vlastních spoluobčanů. Ne, to nebyli jen oni, ale byli jsme to my, běžní občané, kteří mlčeli. Nebylo to tak, že oni nic nezmohli, ale my, společně, jsme nic nezmohli. Evropa, v tichosti a s očima zavřenýma, přihlížela tomuto strašlivému masakru svých lidí. Ukazuje se, že o existenci koncentračních táborů se prostě vědělo. Nebylo to tak, že by z Evropy mizely miliony lidí a všichni si mysleli, že v těch dobytčáckých vagonech je odváželi někam „na východ“, kde se mají lépe a poctivě pracují. Tak to skutečně nebylo. Norimberské zákony zcela jasně pojmenovávaly židy jako podřadné bytosti.
A bohužel, u velké části společnosti se to opakuje i nyní. Evropa stále nemá jasně určeno, na jakých hodnotách chce stát. Celé davy, reprezentované svými populistickými lídry, vám dnes tvrdí, že si za válku Ukrajinci mohou sami (paralela s židy ve druhé světové válce), že pravda je někde uprostřed, že chtějí válku a podobné nesmysly. Podporováni náložemi nepřátelské propagandy ve veřejném prostoru se velká část Evropanů ztrácí ve faktech a realitě.
Tak si realitu popišme podrobněji.
Realita je, že Ukrajinci čelí rozsáhlé genocidě, kterou lze jasně popsat na příkladu kulturní genocidy, jež jde ruku v ruce s fyzickou, při níž se zpochybňuje existence celých etnických a národních skupin, jejich historie, identita, kořeny. A když to nejde z objektivních a historických důvodů zpochybnit, tak se prostě vymaže.
Raphael Lemkin, polský právník židovského původu (1900–1959), který je známý jako tvůrce pojmu „genocida“, poprvé definoval tento termín jako zahrnující nejen fyzické vyhlazení skupiny, ale i kulturní genocidu. Podle jeho konceptu znamená kulturní genocida úmyslné ničení kulturních a národních prvků, které definují identitu skupiny. A to se děje i dnes.
V těchto dnech ubíhají tři roky od prvního dne ruské invaze na Ukrajinu. Současný vývoj, včetně Mnichovské bezpečnostní konference 2025 a dalších jednání, uvrhl Ukrajinu do ještě větší nejistoty. Proto jsem se rozhodl detailně popsat méně zmiňovaný aspekt celého konfliktu – cílenou likvidaci ukrajinské kultury ruskými okupanty. Statistiky ukazují, že Rusové zničili přes tisíc památkově chráněných budov, stovky muzeí a archivů, které jsou nositeli historické paměti národa, jeho identity. Je nutné si také uvědomit, že stovky zničených budov, muzeí a dalších kulturní infrastruktury jsou chráněny jako světové památky UNESCO, tedy nejedná se „pouze“ o kulturní dědictví jednoho ukrajinského národa, ale o kulturní dědictví Evropy, resp. celého světa, které by mělo býti chráněné světovým společenstvím, které se na tom dohodlo, mimochodem se na tom dohodlo i s Rusy, kteří mezinárodní smlouvy o ochraně kulturního dědictví také podepisovali.
A co z toho vyplývá pro nás? Že to víme. Až se nás naše děti a historie v budoucnu zeptá, co jsme udělali pro zabránění genocidě, nemůžeme říci, že jsme to nevěděli. Důkazy máme dnes a denně je vidíme, fakta hovoří jasně… Zavírat oči nepomůže. Před důkazy se neschováme. Můžeme se cítit unaveni válkou, mohou nás štvát vysoké ceny energií, nebo každý najdeme milion dalších důvodů, proč zrovna já nemohu nic udělat. Omyl. Každý můžeme zabránit genocidě. Každý jsme zodpovědný.
