Sovětský velitel čekal na čaj, kvůli jeho aroganci zahynulo 600 námořníků

Na podzim roku 1955 se v sevastopolském přístavu potopila stará bitevní loď Novorossijsk. Zatímco přesná příčina výbuchu, který ji zničil, zůstává dodnes předmětem spekulací, viník smrti stovek námořníků na její palubě je nepochybný: byla jím nepochopitelná liknavost a zločinná nedbalost velení záchranných prací. Zkáza této pýchy Černomořské flotily o výtlaku 25 000 tun se však stala něčím víc než jen lokální tragédií. Odstartovala zásadní obrat v dějinách studené války a paradoxně dala vzniknout modernímu sovětskému ponorkovému jadernému námořnictvu.

Město Sevastopol bylo od svého založení v roce 1783 poznamenáno válkami, prosperitou i hladem. Přesně sto let před popisovanými událostmi ho během Krymské války obléhala britská armáda, v letech 1941–1942 ho drtily nacistické granáty. Oné chladné říjnové noci roku 1955 však smrt nepřišla z rukou vnějšího nepřítele. Zrodila se zevnitř.

Abychom pochopili, co Novorossijsk v Sevastopolu vlastně dělal, musíme se vrátit v čase. Když Josif Stalin spatřil v červnu 1944 snímky obrovského spojeneckého loďstva u Normandie, propadl obsesi. Rozhodl se vybudovat mohutné hladinové loďstvo, které by dokázalo vyzvat Velkou Británii a Spojené státy. Sovětský svaz přitom nikdy neměl silnou námořní tradici – jeho pobřeží sice měřilo tisíce mil, ale většina přístavů v zimě zamrzala a Baltské i Černé moře byly v podstatě uzavřenými nádržemi, jejichž brány kontrolovalo Dánsko a Turecko. Stalin měl z naprosté svobody pohybu západních spojenců na světovém oceánu hluboký komplex méněcennosti.

V roce 1948 řekl Nejvyššímu sovětu na rovinu, že SSSR nemůže efektivně pomáhat spřáteleným socialistickým národům, protože „nemá námořnictvo“. Chtěl obrovské bitevní křižníky a letadlové lodě, které by šířily komunismus po celém světě.

Příležitost se naskytla po porážce mocností Osy. Spojenci uzavřeli dohodu o rozdělení německého, japonského a italského loďstva. Zatímco sovětské námořní ministerstvo v zákulisí správně tušilo, že budoucnost patří ponorkám (jejichž pokročilé německé typy XXI a XXIII začali Sověti v utajení masivně kopírovat a stavět v počtech přesahujících padesát kusů ročně), Stalin trval na velkých hladinových lodích. A tak se do sovětských rukou dostal i válečný veterán z Apeninského poloostrova.

Tato loď rozhodně nebyla v padesátých letech posledním výkřikem techniky. Na vodu ji spustili v janovských loděnicích už v roce 1911 pod jménem Giulio Cesare. Měla být chloubou Itálie v prestižním souboji s Francií o nadvládu nad Středozemním mořem. Byla to loď první generace dreadnoughtů, vyzbrojená neobvyklou sestavou třinácti děl ráže 305 milimetrů. Než ji však stačili dokončit, hlavní námořní mocnosti už měly ve službě modernější a rychlejší plavidla.

Během první světové války se Giulio Cesare nedostal na dohled nepřítele. Přesto se objevilo varovné znamení: v roce 1916 po výbuchu munice v tarentském přístavu klesla ke dnu její sesterská loď Leonardo da Vinci. Ukázalo se, že konstrukce této třídy vykazuje nízkou odolnost vůči podélnému namáhání trupu, pancéřové desky praskaly a paluba se prohýbala. Pro mírové operace ve slunném Středozemí to ale stačilo – hlavně, že loď dobře vypadala.

Druhý život plavidlu vdechnul Benito Mussolini. Pro své expanzivní výboje potřeboval silnou flotilu, byl však svázán mezinárodními dohodami omezujícími stavbu nových plavidel. Italští inženýři proto vymysleli trik: zahájili rekonstrukci, která nemá obdoby. Během pěti let postavili na základech staré lodi de facto úplně nové plavidlo. Giulio Cesare dostal o deset metrů delší příď, turbíny namísto dýchavičných parních strojů, rychlost stoupla na 27 uzlů a ráže děl se zvýšila na 320 milimetrů. Do trupu byly instalovány takzvané Puglieseho válce, které měly absorbovat tlak podmořských výbuchů a torpéd.

Během druhé světové války loď eskortovala konvoje do severní Afriky, střetla se s Brity u mysu Spartivento a v Syrském zálivu. Šťastnou náhodou se vyhnula zničujícímu britskému náletu na Taranto v roce 1940 a od roku 1942 sloužila jako cvičné plavidlo. Když Itálie v roce 1943 kapitulovala, byla loď internována na Maltě. Byla stará, opotřebovaná a zdálo se, že ji čeká cesta do šrotu. Velká politika ale rozhodla jinak.

V rámci poválečného dělení kořisti si Stalin nekompromisně nárokoval italská plavidla. Po dlouhých diplomatických průtazích převzala sovětská posádka loď v albánském přístavu Vlora. Dne 6. února 1949 byla na ošlehaných teakových palubách a zkorodované oceli vztyčena sovětská vlajka. Loď dostala kódové označení Z11, které brzy vystřídalo hrdé jméno Novorossijsk.

Když loď dorazila do Sevastopolu, její stav byl žalostný. Strojovna potřebovala generální opravu, elektrická soustava a hydraulika selhávaly, kotle prosakovaly. Jediné, co bylo v dobrém stavu, byl pevný trup. Stalin však spěchal. Chtěl mít svou hračku v akci. Není vyloučeno, že si pohrával s myšlenkou, jak v případné válce s Tureckem Novorossijsk vyzve na souboj turecký bitevní křižník Yavuz Sultan Selim (bývalý německý Goeben) a pomstí všechna ponížení, která tato loď uštědřila carskému námořnictvu.

Trpělivost byla v tehdejším SSSR neznámým pojmem. Už po třech měsících uspěchaných oprav byla loď vyhnána na námořní cvičení. Byla to čistá fasáda, výkladní skříň pro svět. Mezi lety 1949 a 1955 prošel Novorossijsk osmi modernizacemi. Na původně elegantní nízké nástavby Sověti namontovali těžké radarové aparatury. Výsledek byl tragický. V roce 1954 si velitel lodi oficiálně stěžoval, že loď ztratila stabilitu, na vlnách se napřimuje příliš pomalu a mořská voda zalévá přední dělové věže tak, že nejsou schopné palby.

V říjnu 1955 se loď vrátila z manévrů a zakotvila v Severní zátoce sevastopolského přístavu, necelých dvě stě metrů od břehu. Hloubka tu dosahovala patnácti metrů. Pod kýlem lodě se nacházelo jen měkké černé bahno, nánosy starého harampádí a vraky z předchozích válek.

Mezitím se nad Sovětským svazem čistil vzduch. Diktátor Stalin byl dva roky po smrti. Z palácových bojů v Moskvě mezi muži, z nichž každý by za svou spoluvinu na Stalinových čistkách (které před válkou zdecimovaly třicet procent důstojnického sboru včetně tří ze čtyř velitelů flotil) zasloužil tisíc provazů, vyšel jako vítěz Nikita Chruščov. Země si hmatatelně oddechla, lidé se v jižních guberniích znovu učili radovat ze života. Frenetický stavební program námořnictva byl v té době dočasně zmrazen, protože nikdo nevěděl, jaké plány nový generální tajemník má.

Klid černomořského podzimu však trval jen do noci na 29. října.

Večer 28. října měl na palubě službu kapitán druhé třídy Churšudov. Velitel lodi, kapitán první třídy Kuchta, byl na dovolené, stejně jako polovina posádky. Na palubě se naopak nacházeli čerství kadeti z námořní akademie. Noc byla jasná, měsíc stál vysoko.

Přesně v 01:31 roztrhl ticho válečného přístavu tlumený, ale mohutný výbuch. Pod čarou ponoru na pravoboku přídě se otevřela nepravivelná trhlina o ploše 150 čtverečních yardů. Síla exploze, odhadovaná na tisíc liber trhaviny, byla tak obrovská, že prorazila trup skrz naskrz a pláty na opačném, levém boku promáčkla směrem ven. Do trupu se začal neúprosně valit ledový příval vody smíšený s přístavním bahnem.

V přístavu zavládl zmatek. V první chvíli nikdo nevěděl, co se děje. Radary zběsile prohledávaly oblohu, zda nejde o nepřátelský nálet, hlídky hledaly periskop ponorky. Mezitím se masivní šedý trup začal propadat přídí dolů.

Záchranné práce se fakticky nerozběhly. Když zastupující velitel Churšudov konečně dorazil na můstek, nejprve všem vynadal, že nemá připravený teplý čaj. Obsluha inklinometru hlásila, že loď se pokládá na bok rychlostí zhruba dva stupně za hodinu. Churšudov trval na rozkazu uzavřít vodotěsné přepážky. Jenže ty byly silou výbuchu deformované a zaražené do nitra lodi, v některých místech až o třicet centimetrů. Spárami se voda valila dál.

Před třetí hodinou ranní se na můstku sešlo osmadvacet vysokých důstojníků včetně velitele Černomořské flotily viceadmirála Pachomenka a kontradmirála Nikolského. Namísto akce nastoupila typická sovětská mentalita: ukazování prstem, hledání viníků a snaha svalit odpovědnost na druhého.

Kolem lodi kroužily čluny z ostatních plavidel. Telefonní spojení v podpalubí selhalo, nikdo netušil, kolik mužů je dole uvězněno. Kontradmirál Nikolskij viděl, že náklon roste, a nařídil evakuaci více než osmi set námořníků, kteří se shromáždili na hlavní palubě. Viceadmirál Pachomenko však jeho rozkaz vzápětí zrušil a nařídil posádce zůstat na místech. Nechtěl loď opustit, dokud existovala sebemenší naděje na záchranu.

Navíc padlo fatální, šalamounské rozhodnutí: z lodi byli evakuováni dělostřelci a technická obsluha zbraní a namísto nich na palubu nastoupily záchranné čety z přístavu. Byla to fatální chyba. Dělostřelci sice neměli záchranářský výcvik, ale loď znali jako své boty. Přivolaní záchranáři byli na Novorossijsku poprvé. V neznámém prostředí, ve tmě, mezi syčící párou a valící se vodou nedokázali udělat nic. Jeden z mladších důstojníků marně varoval velení, že jakmile náklon dosáhne osmnácti stupňů, loď se převrátí. Nikdo ho neposlouchal.

V 04:14 dosáhl náklon kritické hranice. Rozkaz k opuštění lodi stále nezazněl. Paluba se naklonila do úhlu, který muže donutil skákat do černé ledové vody. Vzápětí se obrovský kolos prudce převrátil dnem vzhůru a svými těžkými nástavbami se zaryl hluboko do bahnitého dna. Většina námořníků, kteří nestihli odplavat, byla stažena pod hladinu nebo je gigantický trup pohřbil pod sebou. Stovky dalších zůstaly uvězněny v trupu – hlavou dolů, v absolutní tmě a ledové vodě, kde se vytvořily vzduchové kapsy.

Když se nad Sevastopolem rozednilo do chladného šedého rána, z nitra převráceného trupu se ozývalo zoufalé klepání. V celém slavném sovětském přístavu se však nenašly autogenní hořáky, které by dokázaly dostatečně rychle rozřezat silný ocelový pancíř obšívky. Klepání uvězněných mužů definitivně utichlo 1. listopadu. Katastrofa si vyžádala 609 lidských životů.

V Sovětském svazu se tragádi takového rozsahu nepodařilo ututlat před rodinami, ale před veřejností byla tajena dlouhých třicet let. Následovalo klasické hledání obětních beránků. Kapitán Kuchta, který v době výbuchu na lodi vůbec nebyl, byl degradován a propuštěn. Naopak neschopný Churšudov a admirálové byli paradoxně vyznamenáni, jako by vyhráli bitvu.

Zvláštní vyšetřovací komise dostala od Chruščova na zjištění příčiny pouhé tři týdny. Oficiální závěr zněl: výbuch staré německé magnetické miny ze druhé světové války. V přístavu jich následně minolovky našly další tři desítky. Sovětská propaganda sice šířila fámy o diverzní akci italských žabích mužů z elitní Desáté podmořské flotily (Decima MAS) nebo sabotáži NATO, ale nedávalo smysl, proč by Západ riskoval krutou odvetu kvůli zničení beznadějně zastaralé lodi.

Až v létě následujícího roku byl trup vyzdvižen, z útrob vynesena těla mrtvých a ocel byla poslána do hutí. Vyrobili z ní traktory a tanky. Admirál Kuzněcov byl nucen odejít do důchodu a velení nad námořnictvem převzal muž, který změnil mapu světa: podezřele mladý a vzhledem k okolnostem také lucidní admirál Sergej Gorškov.

Tragédie Novorossijsku definitivně dokázala to, co druhá světová válka naznačila: éra obřích bitevních lodí skončila. Nikita Chruščov, plně ve shodě s Gorškovem, nařídil okamžitě zastavit stavbu velkých hladinových plavidel. Prohlásil, že bitevní lodě jsou dobré už jen pro přepravu státníků na oficiální návštěvy, a nechal sešrotovat všechny staré křižníky. Ušetřené peníze z námořního rozpočtu investoval do strategických raketových sil, Rudé armády a především – do ponorek.

Když v roce 1956 vstoupila do služby první americká jaderná ponorka Nautilus, Gorškov měl okamžitou odpověď. Už o dva roky později spustili Sověti na vodu svou první atomovou ponorku Projekt 627 (K-3 Leninskij Komsomol). Gorškov pochopil to, co před ním němečtí admirálové Tirpitz a Dönitz: široký Atlantik je jedinou slabinou Západu. Ponorky mohly odříznout veškerý obchod a zásobování mezi USA a Evropou. Jak s oblibou říkají moderní ponorkáři: „Existují jen dva druhy lodí: ponorky a cíle.“

Tento radikální řez se sice Chruščovovi v říjnu 1962 během Karibské krize na moment vrátil jako bumerang, když do telefonu řval na Gorškova, proč nemá dostatek hladinových lodí na doprovod transportů s raketami na Kubu a Gorškov kontroval: „Ale soudruhu generální tajemníku, vždyť jste je sám nechal všechny zničit!“ – strategický směr byl však neomylný.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, zatímco se pozornost světa upírala k pozemním raketovým silám, skutečná hrozba číhala pod hladinou. Sovětská jaderná ponorková flotila s raketami s plochou dráhou letu se stala globálním postrachem. Tento masivní rozvoj donutil Spojené státy kompletně změnit svou námořní doktrínu. Aby Američané eliminovali riziko, že sovětské ponorky odpálí jaderné hlavice v těsné blízkosti jejich měst, museli investovat astronomické částky do vývoje stíhacích ponorek třídy Los Angeles a raketových nosičů třídy Ohio.

Na počátku toho všeho stál zbytečný chaos, touha po horkém čaji na naklánějícím se můstku a tragická smrt 609 mužů v sevastopolském bahně. Admirál Sergej Gorškov však dokázal na troskách Stalinova naivního snu o velkých korábech vybudovat podmořskou sílu, která dala Spojeným státům definitivní vojenský šach.

Jméno Novorossijsk ze sovětských map nezmizelo. Po sešrotování starého dreadnoughtu ho nosila letadlová loď vyřazená v roce 1997 a dodnes se pod tímto jménem v hlubinách plaví tichá útočná ponorka třídy Kilo. Kruh se uzavřel.

Zdroj:

https://www1.ru/en/articles/2025/10/31/gibel-linkora-novorossiisk-tragediia-v-sevastopole-i-taina-ne-raskryvsaiasia-za-70-let.html

https://www.navysealmuseum.org/outside-the-wire/article-17/attachment/nsm-nswhp-article-17-05