Článek
Ježíš zve z výšky kopce na cestu, zve poutníky k jeho následování a nemá to být následování jednoduché, bude třeba vnitřní svobody, odvrácení pozornosti od mamonu, zajištění, sporů a hádek, ziskuchtivého směřování života, v podstatě opuštění zázemí a jistot, jak jsme to již viděli u Abrama, kterého Hospodin ve Starém zákoně pozval na cestu podobným způsobem. Poutník má zahodit to, co si myslí, že je jeho bohatstvím a v čistotě vyrazit na cestu do nezajištěného prostoru, na cestu kříže, která poutníka zcela osvobodí a nevede nikam jinam než do nebeského Jeruzaléma k Otci, a to skrze Syna, který nám cestu otevřel a v Duchu, který nás na cestě vede a posilňuje.
Blahoslavený je cestovatel…
Dovolme si naší poutnicko-alegorickou metodou vztáhnout texty blahoslavenství z Matoušova evangelia (Lukáš klade jiné důrazy) na dnešního cestovatele a zjistit, co se mu snaží říci. Blahoslavený (šťastný) je cestovatel, který nelpí na bohatství, právě ten dojde do nebeského Jeruzaléma. Blahoslavený je cestovatel, který soucítí s lidmi v nouzi v bídných krajích nebo válečných oblastech a snaží se v možné míře pomoci, právě ten dojde k Cíli. Blahoslavený je cestovatel, který nehuláká a nechválí se na každém kroku, právě tomu bude země rajskou zahradou. Blahoslavený je cestovatel, který lační a žízní po spravedlnosti, neboť ten bude spravedlností nasycen. Blahoslavený je cestovatel, který je milosrdný, neboť jeho cesta bude odměněna milosrdenstvím. Blahoslavený je cestovatel čistého srdce, neboť Boha nelze spatřit očima, ale právě srdcem. Blahoslavený je cestovatel, který tiší rozbroje a hádky, a místo pěstí řeší konflikt slovem, neboť jeho cesta bude pokračovat. Blahoslavený je cestovatel, který neváhá nasadit vše pro spravedlnost a cestu Boží, neboť ten dojde do Božího království. Blahoslavený je cestovatel, urážený pro Pravdu, neboť jeho odměna v nebi je veliká (srov. Mt 5,1–12).
Může se někomu taková poutnická modifikace novozákonních textů zdát neuctivá a troufalá? Není k tomu důvod. Nový zákon je určen pro každého a je zcela legitimní číst jej poutnicky jako cestopis a hledat významy pro současného cestovatele. Nový zákon není kniha mrtvá, ale bytostně živá, kterou apoštolská tradice stále nově interpretuje a oživuje. Pokud se s ní poutník vydá na cestu nebo přímo na Cestu, dochází k onomu nevýslovnému zázračnému vztahu mezi Ježíšem, svatopiscem a poutníkem. Novému zákonu je jistě lépe v ruce cestovatele než vystavenému v knihovničce obývacího pokoje, kde jej desítky let nikdo neotevřel. Bible volá po hloubavém a stále novém čtení, nabízí nečekaná zákoutí a stále nové a nové horizonty. Je to kniha neobyčejně hluboká a pestrá, kterou lze číst celý život a na základě prohlubujících se životních zkušeností stále překvapuje originalitou a mnohoznačností.
Poutník jako protomisionář, religionista praktik a mediator Dei
Poutník má být podle Horského kázání solí země a světlem světa. Poutník je zvláštní bytost, obvykle vyráží do světa, aby zakusil odlišné kultury, alteritu a poznal jiná náboženství, ovšem sám je také nositel své rodné kultury a svého náboženství, což lidé v odlehlých oblastech, do nichž málokdo zabloudí, velmi intenzivně vnímají a tendují k posuzování oné kultury podle onoho poutníka. Cestovatel se tak stává jakousi maličkou výkladní skříní domácí kultury a náboženství, a také – aniž by možná chtěl – se stává praktickým religionistou a praktikem mezikulturního a mezináboženského dialogu. Zažívá kulturní a náboženské šoky, ovšem také kulturní a náboženské šoky zprostředkuje ostatním. Cestovatel je pochodeň – světlo světa a sůl země. Křesťanský poutník je vlastně první misionář, řekněme protomisionář, prorok a ve své podstatě první – a na velmi odlehlých místech možná také poslední – mediator Dei, prostředník Boží, velvyslanec Kristův. Ježíš Kristus dal své církvi misijní úkol: „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Mt 28,19) Ježíš Kristus, salvator mundi, nás pozval na Cestu všech cest a ta Cesta vede celým světem.
Křesťanský poutník je na své Cestě do nebeského Jeruzaléma zároveň pochodní Kristovou, která svítí všem národům – je světlem světa a často je pro domorodce důvěryhodnějším mediátorem Dei než profesionální misionář, neboť obvykle přichází do cizí kultury zcela nezištně, přichází se dívat a učit se, čímž sám vyjevuje a vyučuje, přátelským přirozeným způsobem založeným na respektu a úctě k cizincům. Přesně tak učil Ježíš s respektem k těm nejmenším, nejchudším, nejzranitelnějším. Profesionální misionář někdy nerespektuje odlišnou kulturu a mravy, přichází s cílem, kterému domorodce podřizuje a využívá. Poutník je dle mého soudu čistý protomisionář, nezištné světlo světa, které často přichází do tmy a není potřeba, aby křičelo a hulákalo, stačí, když svítí a je bytostně otevřeno alteritě – poutník hlásá (kérygma) svým bytím. Ježíš při slavném Horském kázání ukazuje Cestu vedoucí do nebeského království: je to Cesta vnitřního obrácení (metanoia), pravého následování, radikálního odpuštění, lásky, svaté bezstarostnosti; je to Cesta úzká vedoucí do těsné brány. Široká pohodlná vyšlapaná dálnice, po které kráčí masa ženoucí se za reklamou, vede podle Horského kázání do prostorné, široké brány – brány záhuby. O širokých cestách vedoucích od normálu k průměru a cestách úzkých, svobodných, originálních, ale také náročných, nejistých a bolestivých jsme detailněji pojednali ve Starém zákoně pohledem cestovatele. Proto poutník staví svůj dům na skále, kráčí cestou svého srdce v souladu se svým svědomím a přináší odlišným kulturám i náboženstvím dobré plody. Blahoslavenství mají vysokou výpovědní hodnotu a je také dobré porovnat si je u Matouše a u Lukáše, ale protože čtenář má k tomuto krásnému tématu k dispozici nepřeberné množství kvalitních monografií, nebudeme jej rozvíjet a vrátíme se k poutnictví, jež je naší cestou k porozumění Novému zákonu.
Poutník je bůh
Jako je Bůh Otec otcem, nakolik je otcovstvím vůči Synu, říká sv. Augustin, je poutník poutníkem, nakolik je poutí, kterou – slovy Exupéryho – směňuje za svůj život na cestě k Cíli. A jako Syn v aktu nekonečné lásky recipročně všechno odevzdává zpátky Otci a je synem, nakolik je synovstvím vůči Otci, je také budoucí Cíl plností cesty, která k němu vede. Jako jsou vztahy v imanentní Trojici povahy substanciální, jsou také povahy substanciální vztahy mezi poutníkem, poutí a Cílem. Poutník je natolik skutečným poutníkem, nakolik je poutí k Cíli. Poutník je ve své pouti v jistém smyslu již v Cíli, neboť na správné cestě se děje protínání časného s věčným: Trojjediný Bůh sdílí poutníkům sám sebe a přivádí je k účasti na svém úžasném vnitřním životě. Nakolik je křesťanský poutník ponořen do Krista, nakolik je poutníkem v Kristu, posilován a uváděn Duchem Svatým do plné pravdy, natolik je také skutečně účasten vnitřního Božího života, Boží přirozenosti a dochází k jeho divinizaci – zbožšťování.
Irenej z Lyonu ve slavné formuli směny říká o Kristu, že: „On se stal tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím je on.“ A proto s jistou dávkou metafory můžeme odvážně říci: poutník je bůh, aniž bychom se dopustili logické kontradikce. Na základě křtu jsme ponořeni do Krista, máme svým způsobem podíl na jeho synovství, tím také jistou účast na jeho poznání a – jak už jsme zmínili – účast na jeho poslání. Poutník je posel Boží. Duch Svatý v poutníkově srdci umocňuje sensus fidei – citlivost a intuitivní subtilní vnímavost pro správný výklad výpovědí víry. Poutník je podobný osamělému stromu, který má na rozdíl od ohnutých zastřižených stromků v sadu dostatečný prostor k růstu a naplnění své míry, k časové a prostorové realizaci. Díky Kristu může vyrůst až do nebe, jeho hrdá koruna se oblažuje nebeskou sférou Boží přirozenosti a jeho hluboké kořeny nasávají díky Kristu vodu živou, vodu života věčného. Poutník je osamělý Boží strom a je jedno, jaký je to druh stromu, zda má kůru hnědou nebo bílou, zda je nízký nebo vysoký, mohutný či štíhlý, všechny jsou fascinující, když mají prostor a podmínky k plnému růstu. Jen nesmí být ohnutý a přikrčený pod tíhou zbytečných nánosů malicherností, nesmí se nechat zastřihovat, aby vypadal „normálně“, tedy přesně jako všichni ostatní a nevyčníval z řádky v sadu. Musí se nadechnout a hrdě pozvednout své větvě k nebi, pít a sílit, a vyhnat větve a větévky až do posledního slaboučkého výhonku, který dá vykvést poslednímu krásnému kvítku. Takový strom může na podzim zazářit v odstínech rudé a hrdě pustit listí, aby oblažilo zem a vydat sebe sama materiálnímu zmaru, a oslavit tak Stvořitele.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
