Článek
Poté, co jej učedníci vzbudili a naléhavě žádali o pomoc, zareagoval Ježíš známými slovy: „Proč se bojíte, malověrní?“ (Mt 8,26). Tato pasáž je jako vystřižená z cestopisů mnoha velkých cestovatelů: nepřízeň počasí, domorodců, situace či čehokoli jiného nás často zatlačí do paniky, ovšem důležité je odevzdat to drama do rukou Božích, naprosto se spolehnout na to, že skutečnost, kterou sami nezvládneme ovlivnit, můžeme v klidu přenechat na milosrdném Bohu a jednoduše nepropadat panice, abych použil legendární výrok z Adamsova Stopařova průvodce po galaxii, který je pro cestovatele trvale platný. Bůh totiž s člověkem jedná přesně podle principu subsidiarity, tedy lépe řečeno se Ctiradem Pospíšilem, princip subsidiarity je střižen podle Božího jednání vzhledem k člověku – Bůh pomůže se vším, co člověk ze své iniciativy nezvládne, ale naprosto ctí a respektuje lidskou svobodu, takže to, co člověk může učinit sám, svobodně, autonomně, do toho mu nezasahuje.
V tomto smyslu se cestovatel v odlehlých koutech světa musí často svěřit do náruče Boží, neboť leccos ovlivní, ovšem mnoho skutečností neovlivní ani náhodou, a přitom na nich závisí jeho přežití. Arabové v biblických zemích na tuto subsidiární skutečnost odevzdání nezvládnutelného do rukou Božích používají krásnou metaforu: Když cestuji a zastavím se u hostince k odpočinku, plně důvěřuji Bohu, ale co můžu udělat sám – uvázat velblouda – to udělám, a ostatní – krádež velblouda, rozvázání provazu, cokoli nečekaného – svěřuji do rukou Božích. Takový přístup k víře má dalekosáhlé soteriologické důsledky, neboť Spasitel nás zachránil všechny, ale nespasí nás bez nás; jinými slovy: na stromě spásy je dost ovoce pro všechny, ale Bůh v neskonalém respektu k naší svobodě nikoho nenutí, ani nedeterminuje, aby ovoce spásy svobodně a dobrovolně přijal a aktivně si pro něj „sáhl“.
Hromovládná božstva a drakobijci
V kapitole o bouři na jezeře Ježíš pohrozil vichřici i moři a poté nastalo úplné ticho (Mt 8,26), což je velmi zarážející, neboť čtenář by očekával, že se Ježíš spíše pomodlí k Otci nebo prostě vztáhne ruce k nebi a bouře se uklidní. Ježíš ale pohrozil vichřici, jako by vichřice byla jakýmsi osobním jsoucnem, které se zaleklo Božího Syna a utichlo, což by bylo religionisticky mimořádně zajímavé v souvislosti s prastarými kulty uctívajícími právě např. bouři jako božstvo, dokonce často nejvyšší z božstev v polyteistických systémech; vzpomeňme např. védského Indru, hromovládce a přemožitele démonického hada, íránského Verethragnu, slovanského Peruna, galského Tanaris nebo velmi známého severského Thóra. Tato božstva bouře, vichřice či hromu bývají také považována za zabijáky hada nebo drakobijce. Není nezajímavé, že prorok Eliáš byl na ohnivém voze právě při vichřici vzat do nebe. Text může znamenat Ježíšovu svrchovanou moc nad těmito lidovými božstvy, nebo je to prostě a jednoduše literární vyjádření Ježíšovy Božské moci. Každopádně personifikovaná bouře má mnoho religionistických vazeb a souvislostí.
Cesta z bezvýchodné situace ve jménu Ježíše Krista
Ježíš se na své cestě dostal na druhý břeh galilejského jezera do gadarského kraje, přičemž Gadara byla pevnost ve východním Jordánsku, politicky spadající k Desetiměstí. V tomto kraji putoval cestou, kterou ohrožovali dva posedlí muži, přesněji řečeno zlí duchové, kteří vstoupili do dvou nebožtíků. Situace jako vystřižená z cest po velmi těžko dostupných afrických územích, kudy obvykle vede pouze jedna průjezdná cesta, realizovatelná pouze mimo období dešťů, na které s oblibou číhají podobní lidé, kteří poutníkovi zabrání v průjezdu pod pohrůžkou výpalného. Mnoho cestovatelů v afrických zemích (zejména ve válečných dobách) zaplatilo za neochotu podřídit se šikaně svým životem, a to někdy zvlášť krutým způsobem, takže přirovnání ke dvěma posedlým z Matoušova evangelia je na místě. Podobné lidi poutník potkává na svých dobrodružných cestách a konflikty s nimi bývají na hraně (za mě často hovořil paralyzér nebo dogonská hůl), ovšem nutno doplnit skutečnost jejich pohledem, kdy se často jedná o jedinou možnost, jak řešit svou mimořádně bídnou situaci.
Jakmile však poutník přistoupí na jejich hru, což vzhledem k obvyklé přesile není žádná zbabělost a ukáže strach, může jeho cesta okamžitě skončit, neboť loupežníci v potrhaných tričkách (mimochodem darovaných evropskými pomocnými fondy) si v tu chvíli vezmou prostě všechno. Tyto neoficiální polovojenské check-pointy bývají v Africe opravdu jedním z největších problémů pro samostatné nezajištěné cestovatele. Ježíš vyhnal zlé duchy do vepřů a já mohu svou zkušeností dosvědčit, že poté, co jsme se od holandské evangelické misionářky v Angole dozvěděli o síle prosebné modlitby k Otci ve jménu Ježíše Krista v těchto mezních případech, kdy šlo holé přežití, děly se věci, které se nezdráhám nazvat zázrakem.
Jeden příklad za všechny: několik hodin jsme stáli na velmi nešikovném místě na stopu, na hranici deštného lesa, několik kilometrů od domorodé vesnice v Zambii. Asi hodinu před soumrakem konečně jelo auto a ne ledajaké, byl to poloprázdný Land Rover se dvěma bělochy – jednoznačná výhra. Jenomže naprosto bez zájmu projeli kolem nás a zmizeli v oblaku prachu, což by nebylo neobvyklé v Evropě, ale v Africe a zejména v jejích velmi odlehlých oblastech je prostě nepsanou povinností zastavit a minimálně zjistit, zda cestovatelé nejsou v nesnázích. Byli to mladí Angličané, kteří, jak jsme později zjistili, zásadně stopaře neberou a nikomu nikdy ze zásady nezastavují jednoduše kvůli své bezpečnosti. Asi za půl hodiny jsem si všiml pohybu v džungli nedaleko od nás. Věděl jsem, že bude zle, a právě v tom okamžiku jsem se prvně v životě (po radě oné misionářky) pomodlil ve jménu Ježíše Krista. Za další půlhodinu padl soumrak a bylo zle. Skupina domorodců z vesnice, která už několik desítek minut čekala v džungli na tmu, na nás zaútočila s klacky a kameny v rukou. Vytáhli jsme paralyzéry, ale bylo jasné, že nemáme sebemenší šanci. Nebyl jsem schopen ani myslet – tupé čekání na první ránu. Přesila byla desetinásobná. A vtom se ze tmy vynořila dvé ostrá světla, doprovázená rachotem motoru bílého Land Rovera. Domorodci se rychle stáhli do džungle a čekali, až auto projede, ovšem auto zastavilo a my jsme okamžitě naskočili dovnitř. Byli to ti Angličané, kteří hodinu před tím projeli. V průběhu dlouhé společné jízdy přes deštný les nám pověděli, že nás v žádném případě nechtěli vzít, ale spolujezdec asi po půl hodině dostal panickou úzkost a nemohl nás dostat z hlavy. Chtěl se otočit, ale řidič byl jednoznačně proti, vždyť byli desítky kilometrů daleko! Po tvrdé pětiminutové hádce řidič ustoupil, otočil auto a vyrazil pro nás. Spolujezdci se v tu chvíli nesmírně ulevilo, i když vůbec netušil proč. To bylo poprvé, co jsem ještě jako nepokřtěný, duchovně nezakotvený hledající člověk požádal o pomoc ve jménu Spasitele světa. Zadarmo jsme dostali, zadarmo dáváme (Mt 10,8).
Ježíš a démoni
Ježíš v průběhu svého veřejného působení, při cestách po Svaté zemi aktivně vyháněl z lidí zlé duchy a uzdravoval je, tedy působil také jako lékař, což je jeden z významů slova sótér – spasitel, zachránce, lékař. Kdo by se domníval, že vyhánění zlých duchů je cosi prastarého, co nemá v naší moderní osvícené společnosti místo, neměl by se nechat mýlit, neboť v některých oblastech subsaharské Afriky se jedná téměř o každodenní realitu. Křesťanští misionáři v oblastech zasažených africkým čarodějnictvím i dnes zachraňují posedlé jedince, tedy osoby, které zotročuje a ovládá zlý duch. Zlo má podle křesťanství osobní charakter, není to cosi abstraktního, není to jen filozofický problém (zkratkovitě řešený jako nedostatek dobra), je to silná a nebezpečná osobní realita, která dokáže zlikvidovat člověka. Dodnes exorcisté vyhánějí zlé duchy ve jménu Ježíše Krista – Pána a Spasitele.
V našem prostředí se jedná o skutečnost vzácnou, a proto se lidé k této problematice většinou staví nedůvěřivě, ale v Africe tuto skutečnost lidé nezlehčují, protože se jich často bytostně dotýká. V odlehlých oblastech mají čarodějové stále vysoké postavení a ovládají lidi především strachem. Africký čaroděj nebo zasvěcenec náboženství vodun či juju není primárně léčitel, je především útočník, který za úplatu zničí člověka, rodinu nebo celou vesnici, na žádost nepřítele, který tuto službu objedná a zaplatí. Čaroděje předchází strach, pramenící z faktu, že jeho síla pochází ze Zlého – biblického Satana. Jeho cesta je cestou zla, smrti, nenávisti, záště a takovou sílu může podle Nového zákona překonat pouze láska a tou láskou je Bůh. Funkčním štítem proti africkému čarodějnictví je Kristus, ovšem těžko se tomu důvěřuje, dokud to člověk nezakusí. Ve chvíli, kdy se člověk setká v Africe tváří v tvář se zlem, je veškerá filozofie, buddhistická meditace nebo vzletné myšlenky kreativních básníků naprosto k ničemu. Křesťanství tady nabízí účinnou a efektivní obranu a pomoc – vždyť poutník stojí proti nevyčíslitelné přesile, proti silnému padlému andělu a pomoci může jen Ten, který jest a jeho Syn, skrze něhož a pro něhož všechno jest. Abychom však nikomu nekřivdili, také muslimové mají jisté verše Koránu jako účinnou obranu proti Iblísovi, jak je v Koránu pojmenován Satan.
Démoni a magie
Nový zákon je poměrně silně prostoupen vyháněním démonů z lidí: nejprve je exorcismus doménou Ježíše Nazaretského, potom tuto schopnost přenáší na své apoštoly a deleguje tento nelehký úkol na jejich bedra. Kromě běžných démonů vystupuje v Novém zákoně také nejvyšší škůdce, nejvyšší zlo, Satan, který nesnesl Ježíšovo poslání a toužil jej svést z jeho svaté cesty (Mk 1,13). „Viděl jsem Satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit.“ (Lk 10,18–19) Zdá se, že na přelomu letopočtu bylo zlem napadeno více lidí, než je tomu dnes, ovšem podle mého soukromého soudu se tak děje stále, jen jsme v jistém smyslu „tupější“ k duchovním skutečnostem (odborníci hovoří o banalizaci zla), posedlé lidi léčíme nejrůznějšími medikamenty nebo jejich chování vysvětlujeme psychiatrickou chorobou, což je také samozřejmě často pravda, ale nikoli vždy. Posedlých je mezi námi celá řada a vlastní výpovědní hodnotu má fakt, že každá diecéze v naší zemi má svého exorcistu. Africká magie je pro mnohé cestovatele přitažlivá neznámá záležitost, kterou lační zakusit, aby tak paletě svých nevšedních zážitků vtiskli další barvu. Přiznávám, že v období svého hledání tomu u mě nebylo jinak. Dnes musím před takovým podnikem varovat: nepokřtěný poutník, nevybavený municí těch správných modliteb, nezasvěcený do problematiky, může přijít k těžkému duchovnímu úrazu s doživotními následky.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
