Článek
Další Ježíšovo podobenství ze stejné kapitoly nahrává k odlehčení: člověka neposkvrňuje to, co do úst přijímá, tedy pokrm, ale to, co z úst vychází, tedy slovo pramenící ve smýšlení, biblickou terminologií v srdci. A je to jedno velké štěstí, protože kdyby odporný pokrm člověka znečišťoval, byl by cestovatel Afrikou, jižní Amerikou nebo Asií hotový netvor, chodící podsvinče, obluda s batohem na hrbu. Naštěstí všechno, co jsme na zmíněných kontinentech snědli (leccos jsem raději okamžitě vytěsnil z paměti, leccos mě stále děsí), na oněch kontinentech také zůstalo a snad to neohrozilo vznešenost Božího obrazu v nás.
Mimochodem jídla se týká hned další Matoušovo vyprávění o rozmnožení chleba. Proslulý zázrak opět nebudeme nahlížet z teologické perspektivy, vždyť komentářů jsou napsány celé knihovny, ale vztáhneme jej k cestování. Je až k nevíře, jak málo potřebuje poutník na cestě potravy. Neboť stejně jako na dlouhé pouti nejprve odkládá všechny nepotřebné materiální věci, a batoh tak sníží svůj objem i hmotnost za několik týdnů pouti na méně než polovinu, na duchovní rovině poutník odkládá nepodstatné zbytečnosti, kterými doma zatěžoval svou mysl, snižuje poutník množství potravy, které potřebuje k pocitu nasycení a pohody: jestliže batoh je méně než poloviční, věřte, že jedna „normální domácí“ porce poledního jídla vystačí cestovateli po mnoha měsících cesty na několik dní. Když jsme po roce stráveném pomalým putováním pěšky a stopem napříč Afrikou přicestovali ze Súdánu do Egypta a viděli jsme v pouliční restauraci jídlo podobné evropskému, zajásali jsme a objednali si ve dvou jednu porci. Přestože jídlo bylo výborné a měli jsme hlad, a přestože jsme se po dlouhé době dobrovolně chtěli „přejíst“, nedokázali jsme ve dvou sníst třetinu jedné „normální“ porce. Po návratu domů jsme se postupně opět přizpůsobili našim běžným porcím jídla, přibrali jsme, ztratili lehkost a pocit pohody a konečně pochopili, že naše „normální“ porce rozhodně normální nejsou.
V srdci Evropy se přejídáme, stresujeme, honíme, ponižujeme a pohybujeme se v maličkém kruhu jako křečci v běhacím kole, čím rychleji, tím víc to potom zapíjíme, abychom alespoň na chvilku z onoho pomateného kolotoče vystoupili. Z jedné porce bychom nedokázali nasytit tisíce lidí jako Ježíš, ale jistě by se z ní nasytilo deset poutníků, kteří jí a pijí právě a pouze tolik, kolik je našemu tělu třeba.
Pokoušení saduceů a farizeů
Matouš nás ve své naraci vede od rozmnožení chleba k příběhu, ve kterém Ježíše opět pokoušejí saduceové a farizeové: vyžadují předvedení zázraku. Takových saduceů a farizeů v poutnicko-alegorické perspektivě potkává poutník celé řady, zejména v domácím prostředí, neboť doma není nikdo prorokem a dočkat se pochopení a přijetí čehokoli originálního a neotřelého je v domácím prostředí rovno zázraku. Současní saduceové a farizeové, kteří dělají vše „co se právě dělá“, vypadají všichni stejně, uvažují stejně, jsou moderní, prostě jedině oni jsou „ti správní“, žijí přesně tak, „jak se dnes žije“. Poutníka bombardují nesmyslnými otázkami: kolik zemí navštívil, kolikrát mu šlo o život, jak hluboko se ponořil, jak vysoko vylezl a podobnými povrchními zbytečnostmi. Zajímají je čísla, čím vyšší počet zemí, tím víc je člověk cestovatel. Zůstávají zcela na povrchu, nechápou, životem běží tryskem jako koně spolu se stádem, klapky na očích a mají dojem, že běží správně a řehtají radostí a vzájemně své řehtání porovnávají na sítích a mají dojem, že jejich řehtání je nejkrásnější. „Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26) a přidejme další inspiraci z Koránu: „A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.“ (Súra 17 mekkánského období, verše 37/39)
Po jejich dotěrných otázkách se poutníkův obličej zformuje do zvláštní grimasy, z níž lze vyčíst mlhavý otazník, za nímž je možné zahlédnout otázku, zda právě neházel perly tvorům, které je patrně zcela nedocení. Na cestě nejde o počet zemí, nejde o žádná čísla, na cestě jde o poznání v plnosti: poznání sebe v řádu stvoření, poznání Toho, který jest, nalezení smyslu a zformování životního tvaru vymodelovaného do posvátného času. Plýtvat jím na kolekce bezcenných seznamů navštívených zemí, to není poutnictví. Nechme turisty hulákat o svých číslech a soustřeďme se na to, co nám na cestách odhaluje bipolární paradox v Trojici jediného Boha.
Mesiášské tajemství
Přibližně v polovině Matoušova evangelia se nachází velmi důležité Petrovo vyznání, kdy poprvé nahlas zazní to, co si učedníci o Ježíšovi myslí, jak jej prozatím vnímají. „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ (Mt 16,16) Do té doby Ježíš důsledně zakazoval démonům a uzdraveným, aby o něm hovořili jako o Kristu, neboť tento výsostný titul byl velmi úzce spjatý s politicko-triumfalistickým řešením římské okupace Izraele a lidé si s ním spojovali nového krále, který silou a mocí vyžene Římany ze Svaté země. Řecké christos, hebrejské mašíjach – tedy počeštěné Kristus a mesiáš – má shodný význam: „pomazaný“. Teologové hovoří o tzv. mesiášském tajemství, kdy Ježíš ještě neodhaloval svou identitu, aby mohl v plnosti naplnit své poslání. Teprve od Petrova vyznání je všem zřejmé, že Ježíš je ten vyvolený, ten starozákonními proroky slibovaný mesiáš. Ježíš sám o sobě raději mluvil jako o synu člověka nebo prostě synu, což nebudilo žádná předporozumění, a jemu tak umožňovalo v plnosti realizovat poslání. Ovšem Ježíš dobře věděl, že například ve starozákonní knize Daniel přichází syn člověka shůry, a tak implicitně naznačoval, že ví o své Božské identitě i takovými tituly, které učedníci před Velikonocemi nemohli zcela chápat, a jemu tak nechávaly otevřený prostor pro realizaci jeho poslání.
Petrovo vyznání u Césareje Filipovy představuje teologický zlom evangelia. Jen samotná šestnáctá kapitola Matoušova evangelia představuje hotový gejzír christologických titulů: „Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: Za koho lidé pokládají Syna člověka? Odpověděli: Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků. Řekl jim: A za koho mě pokládáte vy? Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ (Mt 16,13–16) Následuje upřesnění Ježíšova mesiášství předpovědí utrpení, což ovšem učedníci nechtějí přijmout, protože nejsou připraveni na to, kým Ježíš ve skutečnosti je. On je trpící služebník Hospodinův, ale učedníci stále touží po silném osvoboditeli. Než budou moci učedníci hlásat Ježíše jako Krista, budou nejprve muset pochopit, co to doopravdy znamená. Dalšími velkými christologickými tituly v Novém zákoně jsou prorok, milovaný syn, syn Davidův, syn Boží, svatý Boží, světlo světa, Pán (kyrios), Spasitel (sótér), velekněz nebo Logos.
Pro Ježíšovy učedníky v době před smrtí, vzkříšením a sesláním Ducha Svatého (Letnice) muselo být velmi složité vyznat se v tom, kdo vlastně Ježíš doopravdy je a muselo být obtížné přijmout skutečnost, že Ježíš je úplně jiný typ mesiáše, než byl obecně očekáván, neboť ukřižovaný mesiáš znělo předvelikonočním učedníkům podobně jako kulatá krychle, zkrátka nesmysl. Ježíšův osobní příběh rozhodně byl – a v jistém smyslu zůstává – velkým tajemstvím.
Poutnické tajemství
Poutník ovšem není bohočlověk, tak jako Ježíš, a často dlouho sám neví, kam vlastně kráčí a jaký je smysl jeho příběhu. Toto „poutnické tajemství“ vyvěrá na povrch jen velmi pomalu a zdánlivě nepodstatné nebo dokonce nepříjemné zkušenosti mohou dávat s odstupem času dokonalý smysl jeho originálního životního příběhu. Pointa dobrého dramatu vyjde najevo, až když spadne opona a na cestě tomu není jinak. A nenechme se mýlit, starousedlíci velmi často poutníkovi po návratu nevěří, že prožil to, co vypráví a snaží se smysl, který z jeho příběhů vyplývá, všemožně dehonestovat: sám jsem se setkal s lidmi, kteří po mém návratu z dvouleté cesty po Africe vykřikovali, že jsem tam vůbec nebyl, vše si vymyslel a fotky postahoval z internetu. I na to se poutník musí připravit a není divu – když lidem nastavíte zrcadlo, které nepřikrášluje, často vás okamžitě obviní ze lži, protože si libují ve svých „jistotách“, které jim často poutník rozbije, když nabídne pohledy jiných kultur na tytéž skutečnosti života. Cesta osvobozuje a mnoho usedlíků se opravdové (zodpovědné) svobody obává. Mějme pochopení a dívejme se na situaci jejich očima; je to pohled úzký, ale i ten je třeba respektovat. Mimochodem slavné Petrovo mesiášské vyznání se odehrálo, když Ježíš s učedníky dorazil do Césareje Filipovy (Caesarea Philippi) asi 40 km severně od Genezaretského moře na úpatí hory Hermon, kde je dnes pěkný národní park. Město je v současnosti neobydlené a najdete tam jen rozvaliny starého antického sídliště, zatímco starověké přímořské město Caesarea Maritima, založené na přelomu letopočtu Herodem Velikým, působiště geniálního církevního učitele Origena a významné město křižáků přežilo až do současnosti.
Po Petrově vyznání a předpovědi Ježíšova utrpení se dozvídáme o proměnění na hoře, kde jsou Ježíšovými společníky Mojžíš a Eliáš. Na hoře spolu hovořili o Ježíšově exodu, který měl naplnit v Jeruzalémě. Mojžíš i Eliáš měli s exodem mnoho společného: Mojžíš s exodem historickým, kterému jsme se blíže věnovali ve Starém zákoně, a Eliáš s exodem duchovním, když lid upadl do nevěry vůči Hospodinu a modloslužby. Ježíš potom uskutečnil eschatologický exodus, kterým nám otevřel Cestu cest. Ani zde nebudeme dále sledovat ryze teologickou výpovědní hodnotu, neboť se tématu věnovali největší myslitelé křesťanských dějin, ale opět vztáhneme proměnění k poutníkovi v poutnicko-alegorické metodě výkladu.
Na cestě bývají období temných nocí, o kterých jsme již pojednali v předchozím díle, a právě po nich často přichází „proměnění na hoře“, kdy se poutník jakoby rozsvítí zevnitř, jeho cesta dostane hlubší smysl a poutník „viditelně“ září, tedy ne že by svítil, ale lidé to cítí – to se k nám přihlásil Ten, který nás volá. Je mimořádnou radostí potkat právě „proměněného“ poutníka. Takový poutník je naladěn na notu básníka, umělce duchovního života. Správně vystihl F. X. Šalda, že básníci jsou poutníci k absolutnu. Pro Ježíšovu Cestu je Jeruzalém cílem, pro naši Cestu je Jeruzalém východiskem a cílem již mnohokrát zmíněný Jeruzalém nebeský, blažené patření na Trojjediného, nejdůvěrnější přátelství s Bohem a jeho věčná blízkost.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
