Článek
Právě na Jana Křtitele by sedělo přirovnání k lidem, kteří „vystoupili ze systému“, jež jsme naznačili v předešlé sérii. Jan se zdržoval na poušti, v samotě a skromnosti, aby nazíral vnitřní hodnotu skutečnosti, a byl tak disponován k intuitivnímu vyhlížení blížícího se mesiáše a s ním spjatého nebeského království. Evangelista Matouš nám sděluje, že právě o Janovi starozákonní prorok Izaiáš vyřkl: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ (Iz 40,3) Nyní si dovolím být ryze subjektivní, ovšem v janovském duchu: svou dlouhou cestou jsem připravil Pánu stezku (ke mně) a na další Cestu jsem se potom vydal (za ním); ty cesty se překrývaly: já jsem se vydal, ovšem On mě volal; já jsem jej volal, ovšem On se (za mne a za mnou) vydal. Moje opuštění všeho a vyjití do neznáma bylo vlastně kladnou odpovědí na pozvání, které vyšlo z Božích úst, mystickou účastí na věčném synovství a Cesta už se potom nemohla mýlit – byla připravena, stezky byly (v duchovní rovině) vyrovnány, i když v rovině materiální byly pěkně klikaté, krásné a neuvěřitelně zajímavé.
Povoláním poutníka je putovat materiálním světem vstříc naplnění přesahujícímu materiální svět: poutník jako vtělený duch potřebuje tělo jako součást a prostředek k naplnění svého určení jako poutníka k Bohu cestou materiálního světa. Křesťan je „člověk poutník“ (homo viator), jak se s oblibou říkalo ve středověku. Jak už bylo řečeno, mnoho mystiků nebo příliš originálních jedinců, kteří vystoupili ze systému a viděli dál, skončilo bez hlavy – stejně tak Jan Křtitel, který byl sťat. Je více než zajímavé, že pozemský příběh klíčových postav Nového zákona byl ukončen popravou: Ježíš z Nazareta, Jan Křtitel, Jakub, Pavel, Petr, Marek a další…
Hrobka Jana Křtitele v Damašku a epochální chrám
Podle dlouhé tradice se hlava Jana Křtitele nachází v dnešním Damašku v prostorách Umajjovské mešity, jedné z největších a nejstarších mešit světa, přestavěné mezi lety 706 – 715 z křesťanské baziliky Jana Křtitele, která vyrostla na místě původního prastarého chrámu boha bouří a hromovládce Hadada (sumerský Iškur, akkadský Adad), jehož stavbu historikové datují na počátek 1. tis. př. n. l. Po ovládnutí Damašku Římany byl chrám přejmenován na chrám boha Jupitera, podle nejvyššího římského boha vládnoucího nebesům a rovněž hromům. Celý chrámový areál je dnes přístupný, cestovatel se může ponořit do historie a pozvednout srdce k nejvyššímu Bohu (ať už je jakéhokoli vyznání) a musím říci, že je mým nejoblíbenějším chrámem na celém světě; jeho historie, architektura, umístění, atmosféra a také živá současnost (nemám zde na mysli nešťastnou válku) je nedostižná a je to právě tento chrám, který se stal mou pavlovskou „branou do mystického Damašku“, abych potom po křtu konečně prošel damašskou branou do Jeruzaléma. Ano, oba významy platí.
Na světě je řada podobně monumentálních chrámů, ovšem často jsou to mrtvá muzea, záměrně zbavená života a pečlivě sterilizovaná Unescem, aby v nich život již nevzklíčil. Takové muzeální chrámy ztratily smysl, zbyly jen formy bez obsahu, skořápka bez samotného vajíčka, obílený hrob. To díkybohu není případ velkého damašského chrámu a v tomto smyslu musím vzpomenout také na fascinující, mimořádný, a hlavně živý Zlatý chrám na jezeře nektaru v indickém Amritsaru. To jsou ty chrámy, které slouží životu; to jsou ty koráby, které napříč staletími plují s pokladem víry.
Před kolosální vstupní branou do areálu damašského chrámu najde cestovatel pulzující arabský bazar, kde může nakoupit nápadité arabské šaty, ochutnat zdejší nezaměnitelnou šawermu s jogutem nebo skvělou silnou kávu. Kolem chrámu je několik krásných historických čajoven, kde pánové a překvapivě i dámy (v jiných arabských zemích nemyslitelné) vychutnávají čaj, pokuřují vodní dýmku, hrají domino a sledují všední denní ruch. V jedné z přilehlých čajoven dodnes působí tradiční vypravěč příběhů tisíce a jedné noci. V Damašku se kreativní architekti a stavitelé opravdu realizovali a pro milovníky arabské architektury je to opravdový ráj; to nejpříjemnější, co můžete v Damašku udělat, je vychutnat si kávu v čajovně a potom bezcílně bloudit uzoučkými uličkami a nechat se pozvedat uměním starých architektů, kteří městu vtiskli neopakovatelnou atmosféru. Krásný cestovatelský den určitě zakončete v lázních a sauně, jež mají v Sýrii mimořádně dlouhou a bohatou tradici.
Ježíšův křest – velké setkání dvou poutníků a zjevení Trojjediného Boha
K poustevníku Janovi (bývá zobrazován s poutnickou holí), který se stal praotcem křesťanských poutníků a poustevníků, přišel podle Matouše Ježíš cestou z Galileje, aby se od něho nechal pokřtít v řece Jordánu. Podle tradice bylo ono místo na dolním toku nedaleko Mrtvého moře. Při této události se podle svatopisce otevřelo nebe, Duch Svatý sestoupil na Ježíše a z nebe se ozval hlas Boha Otce: „Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,16–17). Podobně příběh podávají všichni tři synoptikové, vedle Matouše tedy také Lukáš (Lk 3,21–22) a Marek (Mk 1,9–11). Tato pasáž je jednou z klíčových pro trinitární teologii i christologii, právě tady se lidem zjevuje celá Trojice. Jan o křtu v Jordáně nemluví, sleduje totiž jinou teologickou linii a akcentuje jiná témata, i když sestoupení Ducha Svatého na Ježíše zmiňuje též (Jan 1,32). Pojďme se v tomto bodě netradičně podívat do Koránu: „A když jsme dali Mojžíšovi Písmo a po něm jsme i jiné posly vyslali; a dali jsme Ježíšovi, synu Marie, důkazy jasné a podpořili jsme jej Duchem svatým. A kdykoliv přišel k vám posel s něčím, co duše vaše si nepřály, zpyšněli jste: jedny jste prohlásili za lháře a druhé jste zabili.“ (Súra 2 medínského období, verše 81/87) a další zajímavá Mohamedova zmínka o Ježíšovi: „A když přišel Ježíš s jasnými důkazy, pravil: Přišel jsem k vám s moudrostí, a abych vám objasnil něco z toho, o čem jste různého názoru; bojte se tedy Boha a poslouchejte mne! A to je věru znamením Hodiny; nepochybujte o ní, nýbrž následujte mne, neboť toto stezka přímá je.“ (Súra 43 prvního mekkánského období, verše 61/63).
Z pohledu křesťanského poutníka nezbývá než souhlasit a zdůraznit, že také Korán mnohokrát zmiňuje v souvislosti s Ježíšem Ducha Svatého. Osoby v Trojici ukazují jedna na druhou, oslavují se navzájem a také v sobě perichoreticky přebývají; na základě sdílené přirozenosti a reálné distinkce osob, které jsou slovy Tomáše Akvinského ustaveny vztahem k sobě navzájem, můžeme říci, že Bůh je jeden a zároveň je Trojice – typický příklad bipolárního teologického paradoxu. Poutník Ježíš je vykupitel, ale také vrcholný zjevitel celé Trojice: křesťanství je zjevené náboženství, Ježíš Kristus je vrcholem tohoto zjevení (revelace) a to má také svou pneumatologickou fázi – seslání Ducha Svatého, který uvádí do plné pravdy.
Pokušení při pomalém putování pouští
Ježíš plný Ducha Svatého poté chodil čtyřicet dní pouští, jakoby pomalé pěší cestování bylo tou nejplnější, nejryzejší, nejpříjemnější, ano i nejposvátnější lidskou činností, vždyť Ježíš byl plný Ducha Svatého a prostě putoval Božím stvořením. Kdo zakusil několikadenní chůzi pouští, o samotě, bez rušivých elementů, ten ví, o čem je řeč. Jednoduchost a krása pouště poutníka zklidní a otevřou se mu nové horizonty, které před tím nebyl schopen vnímat; rozkvetlá bujná příroda je také krásná, dokonce překrásná, ale sytí poutníka mnoha vjemy, barvami, vůněmi, zvuky, tvary a geniálními kombinacemi, zatímco čistota a jednoduchost pouště (zejména písečné) přeladí cestovatele na zcela jinou rovinu vnímání. Cestovatel není bombardován vjemy, a tak se obrátí do sebe, nazírá a kontempluje. Pouštní zážitek je nepřenosný, musí se prožít a každý poutník potvrdí, že čím déle byl sám na poušti, tím více viděl a zakusil, ale je mimořádně obtížné se o nabyté zkušenosti slovy podělit. A pokud se vám podaří zklidnit se třeba v egyptské poušti a hned poté se ponořit do fascinujícího korálového světa pod hladinou Rudého moře, budete přivedeni do extáze a budete spontánně chválit Stvořitele, neboť tvary a barvy některých ryb přivádí až mystickému vytržení.
Ježíš se na poušti postil (nabízí se paralela s Mojžíšem) a byl pokoušen ďáblem. Můžeme-li si dovolit analogicky vztáhnout tento příběh k poutnictví, nabízí se zkušenost mnoha cestovatelů, kdy na začátku svých velkých a dlouhých cest absolvovali tvrdou zkoušku, která jakoby je chtěla od nastoupené cesty odradit. Tyto velké zkoušky lze překonat jen vírou, že nastoupená cesta je správná, a teprve když poutník překoná tvrdou zkoušku a odmítne nejrůznější pokušení (zkratky, pohodlná řešení, prošlápnuté cesty, „normální“ postup), začíná Cesta v pravém slova smyslu. Kde není tvrdá zkouška, kde nejsou lákavá pokušení, tam obvykle nejde o mnoho. K poznání totiž nelze prostě dojít, ať už cestou nebo studiem, k poznání je nutné se v jistém smyslu protrpět. Mohli bychom poukázat na mnoho slavných cestovatelů nebo osobností duchovního života, jako byl třeba Zarathuštra nebo Siddhártha Gautama. Právě Siddhártha prožil nedlouho před svým osvícením podobné pokoušení, aby uhnul z nastoupené cesty. Když na poutníka útočí silné pokušení, lze to (samozřejmě po individuální úvaze) vnímat jako indikátor správné cesty. Vydržte, i když se to zdá nemožné! Je to pouhý klam zlého. Tam, kde o nic nejde a cesta není Cestou, velká pokušení a tvrdé zkoušky obvykle nepřichází.
A když už jsme opět u Siddhárthy v Indii v domnění, že jsme na hony vzdálení evropskému myšlení a křesťanské tradici, je na místě si připomenout, že Siddhártha Gautama (563 – 480 př. n. l.), známý jako Gautama Buddha (probuzený, osvícený) vypracoval své učení po dlouhých letech putování po Indii jako tzv. „Cestu středu“, odmítající všechny krajnosti, hledající v lidském jednání ideální střední polohu, což je nápadně podobné Aristotelově (384 – 322 př. n. l.) etice ctnosti, kde ctností je právě ideální střední cesta mezi dvěma krajnostmi (např. ctnost štědrosti je středem mezi marnotratností a lakomstvím) a správné lidské jednání spočívá v hledání nejlepšího, v hledání ctnosti, tedy cesty středu. Asi nepřekvapí, že také Aristotelés cestoval a jeho myšlení implementoval do křesťanské teologie sv. Tomáš Akvinský, aby se po augustinovsko-platónském proudu prosadil proud aristotelsko-tomistický jako jeden ze stěžejních myšlenkových proudů v západní teologii. Buddhovo myšlení, alespoň v etické oblasti, je nám skrze Aristotela a Tomáše Akvinského bližší, než se může zdát. Rozhodně to platí zcela bezpochyby v oblasti etiky. Velmi zjednodušeně si troufám tvrdit, že naše křesťanské myšlení je v mnoha oblastech více indické než hebrejské.
Ježíšova cesta
Po pokušení na poušti Ježíš vyrazil na svou „životní Cestu“. Nejdříve putoval ke Galilejskému moři (jezeru) do rybářské vesnice Kafarnaum ležící na břehu jezera asi 50 km severovýchodně od Nazareta, aby tam začal hlásat příchod nebeského království. Když putoval podél Galilejského jezera potkal Šimona Petra a jeho bratra Ondřeje, kteří se stali jeho prvními učedníky. Ježíš poté putoval po celé Galileji, učil v synagogách, získával učedníky a hlásal evangelium (eu – dobrý, angelion – poselství) o Božím království. V Kafarnaum dnes cestovatel může obdivovat zbytky velké židovské synagogy postavené asi ve 4. – 5. stol. na základech starší synagogy; jde o židovské i křesťanské poutní místo vyhledávané také turisty a archeology z celého světa. Galilea je hornatá oblast na severu Izraele, která se dělí na Dolní a Horní Galileu, kde je také nejvyšší vrchol Har Meron dosahující výšky 1208 m n. m. Na galilejském území se nachází i Ježíšův „domovský“ Nazaret. V tu dobu za Ježíšem putovali lidé z celé Galileje, Jeruzaléma, Judska (oblast kolem Jeruzaléma a jižně odtud), Zajordánska (oblast východně za řekou Jordán, dnešní Jordánsko) a z Desetiměstí (dekapolis), což byla města ve východním Zajordánsku s převládající helénskou (řeckou) kulturou, mezi něž patřil také Damašek. Právě v hornaté oblasti Galileje Ježíš, spatřiv zástupy lidí, vystoupil na horu, aby z jeho úst zaznělo slavné horské kázání uvedené známými blahoslavenstvími, o nichž byly napsány celé knihovny.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
