Článek
V tomto bodě se dostáváme k prvním (nikoli nejstarším) novozákonním textům a začínáme evangeliem podle Matouše (Kata Matthaion), jednoho z tzv. synoptiků. Jako synoptiky označujeme evangelisty Matouše, Marka a Lukáše pro jejich velmi podobný, místy zcela totožný, pohled na Ježíše. Hned druhá kapitola Matoušova evangelia nám vypráví příběh o příchodu mudrců (doslova mágů) z východu v době, kdy se narodil Ježíš. Nevíme přesně, z jaké země, z jaké vzdálenosti tito mudrcové přišli, snad z Parthské říše (přibližně dnešní Írán), jak se často uvádí, a tedy můžeme pracovat s hypotézou, že na cestu do Jeruzaléma se mudrci vydali ještě před narozením Ježíše, neboť taková cesta musela trvat měsíce.
„Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: Kde je ten narozený židovský král?“ (Mt 2,1–2) Na příkladu putujících filozofů antického Řecka, kteří významně formovali evropské (i křesťanské) myšlení, jsme viděli, že východ naše myšlení formoval patrně více, než si explicitně uvědomujeme: některé filozofy v čele s Platónem tak můžeme v jistém smyslu chápat jako přemostění indické moudrosti a myšlenkových směrů do myšlení evropského. U Matouše se opět setkáváme s východními mudrci, kteří – zdá se – dříve než všichni ostatní poznali, že na svět má přijít (věděli to předem!) někdo natolik výjimečný, že je lepší všeho nechat a jít za ním, přestože se teprve narodí. Na základě čeho tito mudrcové cítili Ježíšův význam? Na základě čeho rozpoznali, kdy a kde se narodí?
V této souvislosti nemůžeme nezmínit prastarý východní zvyk, kdy mudrcové, typicky buddhističtí mniši, kteří měli hlubší vhled do duchovního světa, rozpoznávali v novorozencích reinkarnaci některého z významných nedávno zesnulých mudrců. Staří duchovní vůdci mnohdy před svou smrtí naznačili, kdy a kde dojde k jejich další inkarnaci. Vybraní mniši potom svého přítele v nové pozemské existenci rozpoznali, a to někdy ihned po narození, když naznačené indicie plně odpovídaly pozdější realitě. Sám jsem v indickém Ladakhu podobné hledání zesnulého mistra u buddhistů pozoroval: bylo to v odlehlém klášteře, v němž jsem několik týdnů pobýval a studoval budhistickou meditaci, kde starší mistři disputovali o indiciích budoucího místa opětovného narození představeného kláštera. Po nalezení konsenzu se výprava vydala přivítat mistra, který se měl za několik týdnů znovu narodit.
Křesťanská inkarnace a buddhistická reinkarnace
Může být Ježíšovo vtělení, tedy inkarnace druhé božské osoby Logu, chápána ze strany východních mudrců podobně? Měli tito umělci duchovního života indicie podobné, o jakých se hovoří při narození Siddhárthy Gautamy Buddhy? A od koho by takové indicie měli? Staří buddhističtí mistři sami svému okolí před smrtí naznačovali svou další inkarnaci; stejně je stále rozpoznáván nový dalajláma, který podle buddhistické teze není nikým jiným, než stálou reinkarnací bódhisattvy soucitu – Avalókitéšvary. Mimochodem, když jsem dalajlámu v Indii poprvé potkal (bylo to vysoko v Himálaji v malém městečku při šálku slaného čaje s mlékem a tsampou), cítil jsem, že jde o mimořádnou osobu.
Zde se ovšem vtělil někdo větší, dokonce největší – Bůh, druhá Božská osoba, námi označovaný jako věčný Syn nebo také Slovo (Logos). Podle křesťanské teologie je totiž Bůh tzv. Trojjediný, to znamená jedné Božské přirozenosti (esence, podstaty) ve třech Božských osobách Otce, Syna a Ducha Svatého, které nejsou vymezeny vlastnostmi, ale substanciálními vztahy a perichoreticky v sobě vzájemně přebývají, jak později přiblížíme. Věčný Syn za námi přišel do času a vydal se na Cestu třemi desetiletími, aby nás pozval na naši Cestu, Cestu následování Syna, která vede časem do věčnosti. Věčnost se zjevila v čase a dějinách: v Ježíši Kristu se vtělila věčnost, na svět tak přišla plnost času; slovy Jana Pavla II. „pulsující srdce času“ a tajemný střed dějin.
Všechna má příjemná setkání s dalajlámou mohu klidně přirovnat k příjemným setkáním s papeži – koneckonců jsou to jen lidé a já následuji Ježíše Krista, Boha, který mi otevírá Cestu do Boží přirozenosti. – A kdo tedy východním mudrcům naznačil svou přicházející inkarnaci? Patrně sám Bůh v osobě Ducha Svatého, vždyť v evangeliu dále čteme, že po návštěvě Ježíše ve snu dostali pokyn, aby se nevraceli ke králi Herodovi. Jak už jsme ve Starém zákoně poukázali, poutník je na cestě otevřenější vůči Bohu a jeho signálům, a často jsou to právě sny, které po nějakém čase poutník vyhodnotí jako Boží znamení. Mudrci a poutníci (považme, jakou vzdálenost museli putovat!) z východu byli obdařeni zvláštní Boží přízní – jako první z lidí padli na zem před Spasitelem světa a klaněli se mu. Můžeme analogicky připodobnit buddhistické rozpoznávání inkarnací světců k narození Ježíše a jeho rozpoznání východními mudrci? Rozhodně by to v tomto případě nebylo nic nekřesťanského (nakonec se Ježíšovi přišli poklonit) a nijak to neodporuje křesťanské teologické nauce, vždyť i Alžběta naplněna Duchem Svatým v Lukášově evangeliu rozpoznala velikost toho, jenž má přijít v nejrannějších počátcích jeho prenatální existence. Východní rozpoznávání narozených světců tak dostává z našeho západního pohledu nový význam, i když křesťanská teologie reinkarnaci lidských duší, jak ji chápou některé indické náboženské a filozofické systémy, nebo také Platón (duše si jako vozatajové vybírají nová těla), odmítá.
Ovšem i mezi významnými křesťanskými mysliteli najdeme zastánce preexistence lidských duší a uvěznění v materiálním těle za trest, např. gigantický křesťanský myslitel Origenes, současník Plotínův a žák proslulého Klementa Alexandrijského a také někteří další. Jako zcela zcestné (a ve své podstatě protikřesťanské) potom teologie označuje hypotézy o Ježíši, jako další z mnoha inkarnací některého z mimořádných světců nebo dokonce božstev východu.
Hamletovské napětí „křesťanského být“ či „buddhistického nebýt“
Když už jsme zmínili dalajlámu, tedy opakující se inkarnaci bódhisattvy soucitu, sanskrtský termín karuná znamená soucit ke všem bytostem bez rozdílu a nezměrné úsilí být užitečný ostatním. Paralela s Ježíšem se přímo vtírá, leč tuto soteriologicky zajímavou myšlenku v tomto bodě opustíme a vrátíme se ke křesťanské teologii cestování, vždyť „buddhistické“ sanskrtské karuná není nic jiného než „naše křesťanské“ latinské caritas a buddhistickou nirvánu (vyhasnutí/vyvanutí) lze z našeho dosavadního pohledu chápat jako duchovní sebevraždu/duševní sebezmaření. Buddhismus se zříká svého osobního „já“, své unikátní identity, aby splynula s „věčným Jedním“. Podobně súfijští mystikové prosí Boha, aby odňal jejich „já“, které se zdá být překážkou mezi „jimi a Jím“. Křesťanská Cesta vede naopak k úplnému a hlavně věčnému blaženému osobnímu bytí, kdy se naše originální „já“ nerozplyne v nezměrném Božství, ale zůstane samo sebou v blaženém dialogu s Trojjediným. V hamletovském napětí „křesťanského být“ či „buddhistického nebýt“, nechť si každý vybere podle svého gusta, vždyť dialog, chce-li být opravdovým dialogem, musí mít otevřený konec a křesťanství je náboženstvím dialogu, vždyť vyznáváme dialogického Boha, jenž je sám v sobě (v tzv. imanentní Trojici) substanciálním, paradigmatickým dialogem a zve nás k věčné účasti na svém dialogickém bytí. A dále nebo možná spíše hlouběji: to, co se na první i na druhý pohled zdá být propastně odlišné, může být v hloubi podstaty vlastně totožné: rozporu se není třeba bát, dost možná totiž v podstatě není.
Plodná tenze mezi východem a západem
Jakkoli se snažíme myslet hebrejsky, stále je třeba si připomínat, že často myslíme spíše řecky, potažmo možná mnohem východněji než si připouštíme. Když jsem poznával onen východní zdroj našeho „západního křesťanského myšlení“, byl jsem uchvácen skutečností, jak myšlení cestovalo spolu s cestovateli a zapouštělo kořeny v dalekých zemích jako exotické stromy přivezené z daleké ciziny. Některé se v našem prostředí uchytily a mimořádně se jim dařilo, jiné v našem prostředí zkrátka nepřežily. Teze indického zdroje samozřejmě není nová, jak dokládá Tomáš Špidlík, který v této souvislosti cituje ruského myslitele Solověva; ten přišel s tvrzením, že první, kdo pochopil, že zlo nepřichází k člověku jaksi z vnějšku, že tedy boj dobra a zla se neodehrává mimo nás, ve vnějším světě, ale právě v nás, v člověku samém, byla starověká indická náboženská filozofie. Podle Solověva položila základní kámen evropské filozofické etiky starověká Indie a její myšlenková paradigmata. Nebojme se vzdát hold východním mudrcům, neboť jsou to také praotci našeho myšlení.
Zajímavé je, že příběh o východních mudrcích přináší svatopisec Matouš, který píše pro hebrejské publikum, pro křesťany z židovství. Hojně se odvolává na židovská Písma a zdá se, že helénský svět nechává zcela stranou svého zájmu. Patrně mnohem méně by nás příběh o východních mudrcích překvapil u svatopisce Lukáše, neboť právě Lukáš koncipoval své evangelium pro křesťany z pohanství v řeckém (helénské) světě, kteří byli samozřejmě silně ovlivněni slavnými řeckými filozofy a jejich často dualistickým pohledem na svět. Proto také v židokřesťanské větvi obecně nebyl problém s plným Ježíšovým lidstvím, ovšem některé myšlenkové proudy nedokázaly přijmout plné Ježíšovo božství, např. ebionité, kteří v christologii vyznávali adopcianismus (Ježíš jako pouhý člověk, v určitém okamžiku – typicky při křtu v Jordáně nebo proměnění na hoře – adoptovaný Bohem) a naopak v helénskokřesťanské (mnohdy dualistické) větvi zase neměli problém s plným božstvím Ježíše Krista, ale jisté proudy si nedokázali představit soulad božství s tak pokleslou až zlou formou bytí, jakou je lidské tělo, např. gnostici, kteří v christologii vyznávali dokétismus (Ježíšovo lidské tělo jako zdánlivé nikoli skutečné).
Není nezajímavé, že také ve starém Egyptě považovali krále za vtěleného boha, a to ve vztahu s faktem, že mudrci v Matoušově evangeliu hledali židovského krále. Příběh o mudrcích se odehrává na jejich cestě: z východu do Jeruzaléma, z Jeruzaléma do Betléma a zpátky do své země jinou cestou (Mt 2,1–12). Jakmile se v příběhu svatopisec Matouš rozloučí s putujícími mudrci (nedopustíme se velkého omylu, když použijeme obratu „s prvními křesťanskými poutníky“, vždyť putovali za nejvyšším křesťanským cílem, i když takříkajíc křesťansky anticipovaně), okamžitě bere čtenáře na další cestu, tentokrát s Ježíšem a jeho rodinou do Egypta.
Král Herodes, před nímž Josef s Marií a Ježíšem uprchli, poznal, že jej mudrcové oklamali (Mt 16,16) a nechal pozabíjet v Betlémě a celém okolí všechny chlapce do dvou let. Tehdejší a současný Betlém, arabsky Bajt Lehm, tedy „dům masa“, hebrejsky Bejt Lechem, tedy „dům chleba“, kde se Ježíš narodil (podle Matouše tam Marie s Josefem žili, podle Lukáše tam zamířili kvůli sčítání lidu), se nachází jen několik kilometrů od Jeruzaléma. V době narození Ježíše byl Betlém ryze židovským městečkem, které bylo sice malé a politicky bezvýznamné, ale pocházel odtud král David a měl odtud rovněž vzejít mesiáš. Vždy se tak jednalo o místo výjimečné, místo spojené s očekáváním a nadějí, kterou v plné míře Ježíš Kristus také naplnil.
Původně židovské městečko je dnes převážně muslimským palestinským městem s třiceti tisíci obyvateli, ale také s významnou palestinskou křesťanskou komunitou: jde o největší křesťanskou skupinu v celé dnešní Palestině. Zatímco dřívější cesta z Jeruzaléma do Betléma byla v podstatě bez překážek, dnes je mezi oběma nedalekými významnými místy ostře střežená hranice Izraele a Palestiny, kterou vymezuje vysoká betonová zeď, žiletkové dráty a po zuby ozbrojení vojáci, připravení k okamžitému ostrému zásahu. V Betlémě můžete navštívit rozlehlý pulzující arabský trh, díky němuž nahlédnete do rušného arabského světa smlouvání, překřikování, objímání i vyhrožování, širokých úsměvů i přísně zalomených obočí.
Nedaleko tržiště je ovšem důležitější místo – chrám narození Páně, postavený nad jeskyní, která má být místem narození Ježíše Krista – Spasitele světa. Toto místo je patrně nejstarším trvale existujícím křesťanským svatostánkem na světě: první přístřešek, jakýsi předchůdce kostela, byl postaven hned po Ježíšově smrti a vzkříšení. Později nad jeskyní vznikl velký komplex budov, kde můžete po tiché kontemplaci v jeskyni narození zažít betlémskou liturgii a přijmout tělo Kristovo přímo nad místem jeho pozemského narození. Místo má pro poutníka nesmírnou hodnotu. Na první pohled ničím neupoutá, nesnaží se svou kompozicí křičet do okolí a udivovat stavitelským uměním, spíše tiše šeptá, opatrně se dotýká poutníkova srdce v naprostém protikladu s nedalekým hlučným tržištěm. Na tržišti jde o peníze, tady v chrámu narození Páně jde o všechno, jen ne o peníze: jde o život, a to život věčný. Vřele doporučuji všem (rovněž nekřesťanským) poutníkům toto výjimečné místo navštívit, v tichosti prožít a zakusit jeho neopakovatelnou atmosféru.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
