Článek
Nejvýznamnější řeka Blízkého východu – téměř 3000 km dlouhý veletok Eufrat – napájela nejstarší kultury světa, vyživovala oblasti, které se staly kolébkou naší civilizace a byla svědkem zrodu a příchodu rozmanitých náboženství a religiózních kultů. Celé biblické pradějiny – tedy období od stvoření světa do povolání Abrama – pokrývající nejstarší příběhy převzaté z židovské Tóry, popisují události, jež se odehrály v oblasti napájené mohutným Eufratem (a jeho neméně slavným spojencem Tigridem) od pramenů pod biblickým Araratem v dnešním Turecku až k Abramově biblickému Uru v deltě řeky v dnešním Iráku.
Jeden z vůbec nejstarších dochovaných příběhů lidstva, velká potopa světa, byla podle vlivné hypotézy založena na mimořádném vylití Eufratu v rámci pravidelných záplav. Majestátná řeka pamatuje sumerská a babylonská náboženství, rozličná městská božstva jako měsíční božstvo Sín, genezi Hebrejů povoláním Abrama i jejich pozdější babylonský exil na dolním toku Eufratu, perské náboženství, Baalův sexuální kult, římské náboženství, Mitrovo náboženství, dualistický manicheismus, později masivní rozšíření křesťanství a nakonec vítězného islámu, který nyní podél toku řeky dominuje.
V této třídílné sérii se vydáme podél Eufratu od pramenů až k deltě a cestou budeme podnikat různě hluboké sondy do náboženské historie; právě podél řeky se totiž psaly dějiny. Naši pouť rozdělíme na tureckou, syrskou a iráckou etapu.
Tajemně krásná řeka Eufrat nabízí poutníkům neopakovatelné zážitky, ovšem bohužel také protéká horkou půdou, která je kromě životadárné vody Eufratu konstantně napájena také lidskou krví – násilí a války, které v oblasti popisují již nejstarší sumerské klínopisné tabulky a posléze Starý zákon, v dějinách kolem Eufratu pokračovaly a bohužel pokračují i v současnosti. Navzdory tomu je cesta od pramene k deltě neopakovatelný poutnicko-religionistický zážitek a nabízí průhledy vzhůru, stejně jako průhledy velmi hluboko do dějin lidstva. Náboženské dějiny oblasti toku Eufratu jsou nesmírně bohaté, ovšem i dnes oblast poutníkům servíruje vedle dominujícího islámu (v rozličných směrech a právních školách) mnohé další živé náboženské tradice.
Prameny Eufratu tryskající z očí bohyně Tiamat pod biblickým Araratem
Východní rameno řeky – Murat – pramení v krásné východoturecké krajině pod pohořím Ararat (Velký Ararat 5137 m n. m. a Malý Ararat 3896 m n. m.) v Arménské vysočině. Cestování je v této oblasti nádherné, směrem k Arménii může poutník přespávat i na opuštěných zříceninách středověkých hradů. Právě s tímto impozantním pohořím je ztotožňována biblická hora Ararat, kde měl Noe přistát se svou slavnou archou, jak vypovídá kniha Genesis. K lokalitě pramenů Eufratu se tak váže první smlouva Hospodina s lidstvem zpečetěná znamením duhy. Stojíme-li však u pramene řeky, můžeme jít ještě hlouběji do (náboženské) historie – totiž až na počátek času do původního ráje, vždyť Tóra začíná představením ráje a vztahu Hospodina s člověkem, a právě v ráji pramení řeka, která se dále dělí na čtyři toky, přičemž jedním z nich je Eufrat.
Nacházíme se nyní u pramene řeky na počátku času, kdy se člověk podle Tóry probudil do bytí osloven Bohem, ovšem nejsme u nejstarších dochovaných textů, vždyť jahvistický pramen Tóry není starší než tři tisíciletí. Vydejme se proto proti proudu literární historie ještě dál, kam až nás pustí nejstarší dochované klínopisné sumerské texty. Řeka Eufrat se objevuje ve slavném eposu o Gilgamešovi: „Ať oplakává tebe svatý Eufrat, u něhož jsme čerpali do měchu vodu. Ať oplakávají tě muži Uruku širého, hrazeného … my zabili jsme býka města.“ Nejstarší dochovaná sumerská verze příběhu je čtyři tisíciletí stará. Gilgameš – ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk – byl podle narativu králem města Uruku (v dnešním Iráku asi 230 km jihovýchodně od Bagdádu), města ležícího na březích Eufratu, k němuž se dostaneme níže v dolním toku. Řeka se objevuje i v dalších klínopisných textech, které – podobně jako Tóra – vyprávějí o samém počátku stvoření: podle babylonského mýtu o stvoření Enúma eliš pramení řeky Eufrat a Tigris z očí zabité bohyně Tiamat. Eufrat měl vytrysknout z levého oka bohyně poté, co na její oddělené hlavě bůh Marduk navršil horu, kterou je patrně míněn Ararat.
Arménská, perská a řecká božstva na tajemné hoře Nemrut
Nedaleko od pramenů Eufratu směrem po proudu řeky cestovatel nalezne velké jezero Van, kde je k vidění arménský kostel Svatého kříže z 10. století vybudovaný na ostrově Akdamar. V této oblasti se velmi příjemně cestuje, poutník zde potká pohostinné lidi a ochutná vynikající shish kebab a skvělý silný čaj. Ani káva zde není přehmatem, ovšem po mém vkusu lepší připravují na dolním toku Eufratu v Sýrii a Iráku. Velmi dobrá káva je však charakteristickým znakem celého povodí Eufratu a k putování i náboženskému přemítání po mém soudu neodmyslitelně patří.
Západní pramen – Karsu – zavede cestovatele do historicky významného města Erzurum, kde může navštívit historické mešity. Mimořádný religionisticko-poutnický zážitek ovšem čeká na poutníka dál po proudu, nedaleko pod soutokem obou ramen řeky Eufrat – turecky Firat – na hoře Nemrut (2134 m n. m.). Na vrcholu této tajemné hory jsou po stranách pyramidové mohyly směrem na západ a směrem na východ situovány gigantické sochy řeckých, arménských a íránských božstev, mezi nimiž je také socha krále Antiocha I., který sám sebe chápal jako boha a nechal toto mystické dílo v roce 62 př. n. l. vybudovat. Nejzachovalejší jsou gigantické hlavy boha Apollóna, boha Dia, bohyně Týché a boha Hérakla. V dobrém stavu jsou také deskové reliéfy perských bohů. Západ slunce je tady (mimo turistickou sezónu) mystický; nocování mezi hlavami bohů je neopakovatelné.
Vrchol hory Nemrut byl už za života Ježíše z Nazareta považován za posvátný, a přestože jsou sochy staré více než dvě tisíciletí a poničilo je několik zemětřesení i římští vojáci, stále jsou fascinující a fotogenické; po mém soudu se jedná o jeden z největších zážitků, které Turecko podél toku Eufratu nabízí. Turecký název hory Nemrut je ztotožňován s biblickým jménem Nimrod.
Pozoruhodný chrám Gobekli a biblický Cháran
Dalším významným místem po proudu řeky je biblický Cháran, dnešní turecký Harran, u něhož se nachází archeologická lokalita mimořádné hodnoty – jde o pozůstatky chrámu Gobekli, které mohou odkazovat k náboženské stavbě snad ještě starší než mnohatisícileté chrámové komplexy na Maltě. Právě do Cháranu putoval biblický praotec Abram (později Hospodinem přejmenován na Abraháma) z domovského Uru, když absolvoval dlouhou cestu podél poloviny toku Eufratu. Abram někdy na počátku 2. tis. př. n. l. nejprve i s početnou družinou opustil město Ur (na dolním toku Eufratu asi 200 km jihovýchodně od Babylonu), přibližně v oblasti dnešní Nasiriyah v Iráku a putoval pravděpodobně přes Babylon a Mari do Cháranu, dnešního tureckého Harranu na hranicích se Sýrií. Tato oblast je krásná zejména na syrské straně, a právě tady jsem při pomalém pěším putování od vesnice k vesnici zažil skutečnou „biblickou“ pohostinnost. Dodnes tady najdete pohádkově malebné vesničky plné hliněných domečků kuželovitého tvaru a příjemné lidi oděné do volných barevných dželábií a šatů. Cestovatele hostí oslazeným teplým mlékem, čajem nebo kávou a kouskem arabského chleba.
Nacházíme se ve třetině délky toku Eufratu na hranici Turecka a Sýrie. V této oblasti stále žijí malé židovské komunity a východně od Eufratu se cestovatel setká také s jezídismem. Jezídé jsou unikátní etnicko-náboženská skupina vyznávající náboženství, které je synkretismem islámu, křesťanství, dualistického manicheismu, mazdaismu a hinduismu. Jezídové původně přišli z Indie jako hinduisté a cestou (prostorem i časem: šlo o dlouhodobé pomalé přesouvání) do svého náboženství integrovali další místní náboženské prvky.
Cháran, první Abramův cíl na cestě z Uru do Kanaánu, byl významnou křižovatkou karavan, kde se v Abramově době patrně pěstoval kult měsíčního božstva Sín, podobně jako v Uru, kde stál Sínův zikkurat. Abram pravděpodobně mluvil akkadsky, snad jejím lokálním babylonským (jižním) dialektem. S kanaánskými jazyky, z nichž vzešla pozdější starověká hebrejština, se setkal až v Kanaánu, kam jej přivedl El, chápaný v kanaanejské oblasti jako nejvyšší Bůh. Abramův rod, Terachovci, bývá pokládán za tzv. Protoaramejce. Pravděpodobně až po Abramově životě zavládl nad Eufratem hrůzu nahánějící asyrský bůh Aššur, spolu s Ninurttou a Adadem.
Dnešní Harran leží přibližně 25 km jižně od turecké Sanliurfy. Na turecké straně oblasti dnes cestovatel musí ochutnat vynikající načervenalý čaj podávaný v typických skleněných šálcích. U čaje se v tamějších čajovnách obvykle hraje domino nebo se sleduje fotbalový přenos. Na obou stranách turecko-syrské hranice je gurmánskou povinností ochutnat zdejší turecký kebab, respektive syrskou šawermu. Nutno dodat, že existuje také hypotéza, podle které Abram nepocházel ze slavného Uru na dolním toku Eufratu, ale z nevýznamného malého sídliště Ur poblíž Cháranu. Vzhledem k vyprávění v prvních kapitolách Tóry, kde je Abramova rodina představena bezprostředně po příběhu o babylonské věži, se spolu s významnými biblisty kloním ke slavnému Uru na dolním toku Eufratu.
V příští epizodě nás čeká syrská etapa.
Zdroje:
Bible
BIČ, Miloš. Při řekách Babylonských. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990.
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Na počátku byl Sumer. 2. vyd. Praha: Panorama, 1983.
