Článek
Vyprávění o velké ničivé potopě seslané vyšší mocností jako trest za lidský hřích dokládají historikové – v rozličných místně modifikovaných a různě košatých (ve smrti utonutím si libujících tu více, tu sakra více, tu… (čéče to už je moc) variantách – v mnoha kulturách po celém světě, přičemž motiv a smysl příběhu je velmi podobný. Jen pouhé vyjmenování všech známých mýtů o potopě by přesáhlo rozsahové možnosti článku, a proto se úzce zaměříme zejména na příběhy o potopě z oblasti Předního východu. Ostatně hřích, právě těmto předcházející, je ten náš. A všechno, na čem naše kultura stojí – vánoční nákupy, tříkrálové nebo jiné charitativní krvácení šrajtofle, velikonoční nákupy, mikulášské nákupy, velkopáteční, husovský, cyrilometodějský a svatováclavský veget na gauči místo práce – a číslo, jehož změnu řádně zalíváme na přelomu roku křesťanského letopočtu, stojí na to tomto našem staroslavném hříchu.
Na divadelních prknech slzavého údolí nejprve excelovala Eva s Adamem (asi netušili, jak virální se jejich scéna stane), následováni Kainem a dalšími a bla bla bla až k potopě, kdy už se na to Tvůrce nemohl dívat. Velmi známé je židovské pojetí známé z Tóry, které se celosvětově rozšířilo zejména díky Starému zákonu Bible; nejedná se však o původní hebrejský příběh a není ani nejstarší zaznamenaný, navazuje totiž na starší babylonský a ještě starší sumerský text. Společným jmenovatelem všech světových mýtů o velké potopě je Bůh, bohové či božstva trestající lidstvo ničivou potopou, vědomí hříchu člověka, který trestu předchází a přežití vyvoleného spravedlivého, případně spravedlivých díky lodi nebo arše.
Vzájemné ovlivnění sumerských, akkadských, hebrejských a později také řeckých verzí potopy světa (samozřejmě v diachronním slova smyslu) je více než pravděpodobné. Vzájemné ovlivnění předovýchodních verzí s verzí indickou či čínskou je rovněž možné. Na straně druhé je těžko představitelné rozšíření předovýchodního mýtu na americký kontinent a do Austrálie. Nutno ovšem dodat, že taková hypotéza existuje a není zcela nemožná, neboť originální mýtus o potopě byl doložen také v eskymácké ústní tradici a je známo, že v jistých dobách a konkrétních tuhých zimách Eskymáci migrovali mezi Dálným východem a nejsevernější oblastí Ameriky. Právě od nich mohlo vyprávění v předkolumbovské době putovat k severoamerickým a mezoamerickým kulturám, a dále na jih až ke kulturám jihoamerickým.
Společný smysl mýtů o velké potopě je – vedle mnoha rozdílů ve formě příběhu – po celém světě podobný. Dnes považujeme výpověď o hříšném lidstvu za pochopitelnou, ovšem v době vzniku prvních sumerských zapsaných verzí na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. se vědomá reflexe hříchu teprve rodila. Hřích ještě nebyl tak úplně hříchem. Ve starším sumerském náboženství patrně pojem hříchu nebyl příliš rozvinutý, ale snad právě odtud pochází. V období formulace (nejstarších dochovaných fragmentů) sumerského mýtu o potopě zapsaného klínovým písmem na hliněných tabulkách začalo být vědomí hříchu obecně a také hříchu osobního hlouběji reflektováno. Ucelenou reflexi hříchu ovšem nalezneme v mezopotámské oblasti až v období mezi lety 1350–1050 př. n. l., kdy vznikl tzv. katalog hříchů nazvaný Šurpu (česky spálení). Hebrejská formulace mravů, zákona a hříchu je o stovky let mladší. Odborníci předpokládají, že sumerští myslitelé někdy ve 3. tis. př. n. l. vystavěli základy kosmologie a teologie, z níž později čerpal celý starověký Přední východ, zejména v oblasti stvoření, vztahu Boha/bohů k člověku a jeho narušení hříchem.
Prastarý příběh o potopě přináší uvědomění narušeného vztahu k Bohu/bohům/božstvům překročením člověku nastavených pravidel, nedostatečnou bohoslužbou či nemorálním jednáním. Spolu s vědomím hříchu se v nejstarších dochovaných vrstvách příběhu objevuje reflexe diferenciace dobra a zla a lidského postoje k témuž v morální rovině. Příběh o potopě světa sleduje linii: (1.) hřích, (2.) trest v podobě ničivé potopy, které zdecimuje lidstvo, (3.) obnovení lidstva díky přežití spravedlivého, (4.) Boží příslib. Ovšem pustíme-li se do otázky, co je vlastně hřích a co je dobro a zlo, dostaneme se buďto do sokratovské spirály končící v baru nebo lékárničce, nebo u dětinsky primitivní, papírem šustící odpovědi venkovského kněze, který snad opravdu žije v báječné a šťastné představě, že to ví, a v každém druhém kázání děkuje mamince, že ho tak vzorně vychovala. Až na ty… ale nechme ho být.
Z nejstarší sumerské verze, jejíž části se dochovaly na fragmentech hliněných tabulek z počátku 2. tis. př. n. l. nalezených v Nippuru, a kde byl příběh o potopě světa podán samostatně, se upravený příběh dostal do akkadské verze, kde je součástí vyprávění o stvoření světa; později byl znovu upraven a zapracován do eposu o Gilgamešovi, který je dobře dochován zejména v mladší akkadské verzi. Nalezeny byly také fragmenty překladů do churritštiny i chetitštiny z druhé pol. 2. tis. př. n. l. Právě tato verze vyprávění o potopě světa je nápadně podobná biblickému vyprávění, které ji někdy po vládě krále Šalomouna převzalo a přizpůsobilo své logice ve vztahu Hospodina a člověka.
Z fragmentů nejstarší dochované sumerské verze příběhu o potopě se dozvídáme, že oním spravedlivým, který byl ušetřen, postavil obří archu, a tak přežil, byl Ziusudra. Bohové seslali na zemi ničivou povodeň řádící sedm dní a nocí. Bohové An a Enlil si Ziusudru zamilovali a darovali mu po potopě věčný božský život. V mladší akkadské verzi byl oním spravedlivým Atrachasís, jehož varoval bůh Enki, aby postavil archu ve tvaru krychle. Trestajícím bohem sesílajícím potopu byl v této verzi Enlil, který nakonec obdařil Atrachasíse nesmrtelností. Patrně z tohoto vyprávění se příběh dostal do vyprávění o Gilgamešovi. V babylonské verzi příběhu, která je součástí eposu o Gilgamešovi je oním spravedlivým Utnapishtim, jehož varoval bůh Ea (sumerský Enki). Po potopě obdržel Utnapishtim i jeho žena od bohů nesmrtelnost.
Podle jedné z nejmladších předovýchodních verzí příběhu zaznamenané ve Starém zákoně (Gn 6–9) stojí za potopou světa Hospodin, který tím potrestal hříšné lidstvo a při životě zachoval pouze spravedlivého Noema a jeho rod. Morální spoušť způsobila spoušť přírodní. Noe byl varován, podle pokynů Hospodina zhotovil plavidlo (tzv. Noemovu archu), ve kterém s rodinou a zvířaty přežili ničivou potopu. Celé dobrodružství včetně dlouhého čekání v pohoří Ararat trvalo více než rok a plavba byla téměř půlroční. Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a jeho syny smlouvu vztahující se na celé budoucí lidstvo a zpečetil ji znamením duhy.
Sumerská kosmologie a teologie komponovaná do podoby bájí, eposů či básní významně ovlivnila mnohá témata otevřená v nejstarších hebrejských textech Tóry, kde byla retrospektivně monoteisticky „vyčištěna“ ze sumerské polyteistické představy. V sumerské perspektivě byla celá škála nadpřirozených, nesmrtelných bytostí, tedy bohů/božstev stojících za původem vesmíru, nazývaných dingir. Nejvýznamnější z mnoha sumerských dingirů byli An – bůh nebe, Enlil – bůh vzduchu, Enki – bůh vod a Ninchursag – velká matka bohů. Cesta od množství dingirů k jedinému Hospodinu trvala na Předním východě tisíciletí.
Hebrejští svatopisci přejali nejen příběh o potopě světa, ale rovněž některé básnické črty stvoření světa a člověka. Na tento prastarý materiál však postavili svoji originální teologii, a tak navzdory často až zarážející podobnosti příběhů a použitých forem vyjádření, je smysl jak u Sumerů, tak u Hebrejů originální. Obě tradice např. shledávají člověka stvořeného Bohem z prachu země, po nikoli nepodobném náčrtu stvoření nebe a země, obě tradice hovoří o stvoření člověka podle podoby Boží (a nápadně podobných motivů je více), ovšem podle Sumerů jen pro potřeby a potěšení bohů, zatímco podle Hebrejů pro důstojné a svobodné přátelství s Bohem. Nepočetný národ Hebrejů nakonec sumerský příběh o potopě světa podivuhodně efektivně rozšířil doslova po celém světě.
Jak už bylo zmíněno, na počátku stála na první pohled neškodná situace z běžného dne jakési Evy a jakéhosi Adama. Den si plynul hezky volně, na čas se tenkrát nijak netlačilo (na rozdíl od dnešních dnů, kdy čas – mimochodem, co je čas, ví zase jen ten vševědoucí venkovský kněz – kdy nejen, že čas honí nás, ale my jej ještě tlačíme, aby nás honil víc!), slunce svítilo tak akorát, ptáci pěli rajské melodie, had se procházel na pána, no prostě všeobecná pohoda. A pak to přišlo. Ale pozor: (1.) Eva s Adamem nespáchali žádný sexuální hřích, o tom text vůbec nic neříká, naopak se zahalili fíkovými listy. (2.) Nesnědli žádné jablko, o jablku text rovněž nehovoří, ale jakési ovoce ze stromu poznání dobra a zla, po němž zjistili, že jsou nazí. (3.) Had není Satan, toto spojení přichází, až když jsou pyramidy v Gíze staré půl třetího tisíciletí, a po ráji si hezky špacíroval po svých. No, každopádně to šlo z kopce (Eva měla kvůli tomu v bolestech rodit syny, ale nějak se to aplikovalo i na dcery), a po nějaké době to bylo potřeba spláchnout. Ptal jsem se toho venkovského kněze na zakázané ovoce a on jako kolovrátek opakoval šesté přikázání. Zaplaťpámbu, že v našem vysoce mravně a morálně vyspělém prostředí s tím nemáme problém…
Zdroje:
knihovna a prvotní hřích
