Článek
Lubové (nebo v češtině rovněž Balubové) jsou bantuským etnikem pocházejícím ze střední oblasti Demokratického Konga. Dále se dělí do mnoha podskupin a klanů. Přestože jde o etnikum bantuské, dosahují Lubové spíše menšího a drobnějšího vzrůstu a nejsou nepodobní pygmejům Mbuti žijícím v podobné oblasti. Díky nalezeným předmětům je zjevné, že jejich bohatá kultura a náboženství mají velmi dlouhou tradici. Archeologické nálezy v oblasti prolákliny Upemba jsou datovány do 5. století a nalezené předměty jsou připisovány právě Lubům.
Proláklina Upemba je velká bažinatá oblast v Demokratické republice Kongo, která zahrnuje přibližně padesát jezer, včetně jezera Upemba (530 km²) a jezera Kisale (300 km²). V dřívějších dobách se na území pravděpodobně nacházelo jedno velké jezero. Archeologická naleziště v této oblasti jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Lokalizováno je čtyřicet významných nalezišť, prozkoumáno je zatím pouze šest z nich.
Tato archeologická naleziště bourají pitoreskně simplifikující teze křesťanských misionářů z druhé poloviny 2. tis. n. l., kteří nezřídka tvrdili, že Afričané ve střední Africe nedokázali do příchodu křesťanské misie rozvinout vlastní kulturu, náboženství či složitější pohřební rituály. Upemba (a dnes již i mnohá další naleziště a prameny) svědčí o pravém opaku. Kultura, náboženství a pohřební rituály Lubů jsou velmi bohaté a podle archeologických nálezů starobylé. Lubské klany žily po dlouhé období samostatně až se sjednotily do tzv. Lubské říše okolo roku 1500 n. l.
O náboženství Lubů nemáme přímé literární prameny až do začátku 19. století, kdy se začalo psát jazykem kiluba. V té době Lubové začali zapisovat dosud ústně tradované příběhy o dobru a zlu, náboženství a etice.
Tradiční náboženství
Tradiční lubské náboženství vyznává nejvyššího boha stvořitele jménem Kabezya-Mpungu, a nejvyšší ze stvořených bytostí jménem Lizy. Nadpřirozený svět je místem, kde žijí bankambové (duchové předků) a bavidyové (další nelidští duchové). Pokud člověk prožije mravně a morálně dobrý život, připojí se po smrti k předkům bankambo. Náboženský život Lubů je vystavěn na společných i osobních modlitbách, společném zpěvu, tanci, obětování a přechodových rituálech.
Přechodové rituály a bohoslužby řídí kněží nazývaní nsengha nebo také kitobo. V náboženské sféře působí také ngangové (náboženští zasvěcenci), mfwintshiové (léčitelé) a lubokové (věštci). Náboženské myšlení se neomezuje jen na obřady a modlitby, ale zahrnuje také etické ideje dobré osobnosti, dobrého srdce, důstojnosti, pomoci druhým a sebeúcty.
Dnes se většina Lubů hlásí ke křesťanství (v množství denominací) a přibližně desetiprocentní menšina k sunnitskému islámu. Mnoho z nich však nadále ctí tradiční náboženství předků. Mezi Luby se lze běžně setkat s vícečetnou náboženskou identitou i synkretismy. Po významnějším rozšíření křesťanství Lubové opustili tradiční nahotu při přechodových rituálech a vybraných náboženských obřadech. Když jsem ale mezi Luby začal bubnovat na africký buben, který mám na cestách Afrikou vždy při sobě, ženy začaly tancovat a svlékat vrchní část oděvu. Nahota při tanci je v nich hluboce zakořeněná a považují ji za přirozenější.
Mýtus o stvoření světa
Podívejme se závěrem na lubský mýtus o stvoření světa:
Kabezya-Mpungu, nejvyšší bůh, stvořil nebe a zemi a dvě lidské bytosti, muže a ženu obdařené rozumem. Tyto dvě lidské bytosti však ještě neměly mutimu neboli srdce. Kabezya-Mpungu měl čtyři děti: Slunce, Měsíc, Temnotu a Déšť. Svolal je všechny a řekl jim: „Chci se nyní vzdálit, aby mě člověk již nemohl vidět. Pošlu mutimu místo sebe. Ale než odejdu, chci vědět, co uděláš, Dešti.“
„Ach,“ odpověděl Déšť, „myslím, že se budu bez přestání vylévat a všechno ponořím do vod.“
„Ne,“ odpověděl bůh. „Nedělej to. Podívej se na tyhle dva.“ Ukázal na muže a ženu. „Myslíš, že mohou žít pod vodou? Raději se střídejte se Sluncem. Až dostatečně zavlažíš zemi, nech Slunce, ať pracuje a vysušuje ji.“
Bůh se obrátil ke Slunci. „A jak se hodláš zachovat ty?“ zeptal se.
„Hodlám zářit a spálit všechno, co je pode mnou,“ řeklo Slunce.
„Ne,“ odpověděl Kabezya-Mpungu. „To není možné. Jak očekáváte, že lidé, které jsem stvořil, dostanou jídlo? Až zemi dostatečně zahřeješ, dej Dešti příležitost, aby ji osvěžil a nechal vyrůst ovoce.“
„A ty, Temnoto, jaké máš plány?“
„Mám v úmyslu vládnout navždy!“ zněla odpověď.
„Slituj se!“ zvolal bůh. „Chcete odsoudit mé tvory, lvy, tygry a hady, aby neviděli nic ze světa, který jsem stvořil? Poslouchej mě. Dej Měsíci čas, aby svítil na Zemi, a až uvidíte Měsíc v jeho poslední čtvrti, můžete opět vládnout. Ale zdržel jsem se příliš dlouho. Teď už musím jít.“ A zmizel.
O něco později se objevila mutima, srdce, v malé nádobě ne větší než ruka. Srdce plakalo a ptalo se Slunce, Měsíce, Tmy a Deště: „Kde je Kabezya-Mpungu, náš otec?“
„Otec je pryč,“ řekli, „a my nevíme kde.“
„Ó, jak veliká je má touha rozmlouvat s ním,“ řeklo srdce, „ale protože ho nemohu najít, vstoupím do člověka a skrze něho budu hledat Boha od pokolení do pokolení.“
A to se také stalo. Od té doby všechny děti, které se narodí z člověka, obsahují mutimu, touhu po Bohu.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha, 2025, e-kniha.
Další zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
