Článek
Něco málo o mordvinských tradicích
Babka Valja je pokladnicí informací, takže se od ní dozvídám i všelico o zdejších lidových tradicích, zvycích a obřadech.
Babka Valja ze Selišči
Mezi nejzajímavější svědectví o životě toho či onoho etnika patří vždy opisy svatebních a smutečních obřadů, v nichž se obvykle odráží duchovní principy tradiční kultury.
Svatbě, o níž až do revoluce rozhodovali výlučně rodiče ženicha a nevěsty, předcházel u Mordvinců složitý systém námluv. Jeho součástí byl i obyčej, že otec ženicha naplnil medem vydlabaný bochník chleba, s nímž se na koni vydal k domu nevěstiných rodičů. Tam, aniž by sesedl z koně, položil bochník přímo ze sedla na sloup u vrat a oznámil jim, že mají připravit svou dceru k sňatku.
Svatby se konaly zásadně v období od podzimu do jara, přesněji do velikonočního období (pravoslavné paschy). Svatební obřady obvykle začínaly v pátek a trvaly pět dní (jak je dodnes zvykem třeba na Pamíru, jak jsem sám zažil).
Součástí svatební hostiny bývaly sedmi až dvanáctipatrové pirohy, v nichž každou vrstvu tvořila jiná náplň – masová, sýrová, vaječná či zeleninová.
Na svatbě, stejně jako při žádné slavnostní příležitosti, nesměla chybět braga a poza, jež jsou ostatně národním nápojem dodnes.
V případě bragy jde o jakési místní domácí pivo ze žitného sladu a chmelu, obdobu svrchně kvašeného piva osetského či keltského– „elu“.[1] Poza se vyrábí ze žitného sladu, chmelu a červené řepy.[2]
Svatební noc novomanželů se pak odehrávala v chlévě na slámě, resp. v malém roubeném domku uprostřed dvora, kde čekal ženich na nevěstu, kterou mu nevěstiny družky přivedly s výkřiky „vlku, vlku, tady máš svou ovci“.
Výše uvedené stavení, typu srubu omítnutého navíc zvenčí hliněnou omítkou (směsí hlíny a obilných plev) sloužilo často novomanželům jako obydlí tak dlouho, dokud si nepostavili vlastní dům. Pro nás je dnes nepředstavitelné, že ho obvykle sdíleli i s domácím zvířectvem.
Za pozornost stojí, že za starých časů bývalo u Mordvinců, stejně jako v židovské starozákonní společnosti anebo dodnes třeba v Tibetu, zvykem, že pokud žena ovdověla, měl manželův bratr za povinnost přijmout švagrovou za svou další ženu a postarat se o bratrovy děti jako o vlastní. Resp. s ní děti zplodit, byla-li bezdětná[3].
Specifickým mordvinským pohřebním obyčejem zase bylo, že rakev se nikdy nezatloukala hřebíky, aby prý mohl duch zemřelého v noci volně odejít. Z tohoto důvodu se také hrob zasypával teprve následujícího dne po uložení rakve do jámy.
Až do 30. let minulého století zde hrálo významnou roli jazyčestvo, tj. tradiční pohanské kulty. Mordvinští věduni a věduně („šamani“, léčitelé, bílí a černí mágové, kolduni a vědmy), si zachovávali významnou pozici až do počátku sovětského období, navzdory několika staletím působení pravoslavné církve, usilující o vykořenění pohanství nevybíravými metodami, které si mnohdy nezadaly s metodami španělských conquistadorů. Veřejnému působení pohanských věduní a vědunů (koldunů) pak udělaly přítrž až kruté bolševické represe, během nichž byla většina z nich jednoduše povražděna, tak jako četní představitelé jiných náboženství.
---------------------------------------
[1] Výroba bragy: Do vývaru ze sladového žita, vařeného na mírném ohni v malém množství vody (min. 24 hodin), se přidává chmel, droždí a žitná mouka. Směs se nechá kvasit v teple, dokud chmel nevystoupí na hladinu. Poté se scedí a uloží v chladném místě. Tento nápoj obsahuje zhruba 4% alkoholu.
[2] Výroba pozy: Červená řepa se vaří společně s žitnou moukou, poté se přidává droždí a chmel a vývar, jenž má žlutohnědou barvu, se nechá určitou dobu kvasit. Letní, rychlá poza se vyrábí tak, že vědro vývaru z červené řepy se odstaví na 24 hodin, poté se přecedí, přidá se droždí a vaří několik hodin s režnou moukou a řepným sirupem (kulagou).
[3] Obdobný zvyk – levirát (z lat. levir – švagr) nebo levirátní sňatek vdovy s bratrem bezdětného zemřelého muže – se vyskytuje v agrárních společnostech, které kladou velký důraz na zachování rodu a jeho pozemkového vlastnictví. V tradičních zemědělských společnostech je půda pevně rozdělena na určitý počet hospodářství a stabilita společnosti vyžaduje, aby žádné nezaniklo. S tímto uspořádáním úzce souvisí i kult předků. Jednou z nejdůležitějších povinností hlavy rodiny je postarat se o pokračování rodu, protože na něm závisí posmrtný život zemřelých předků. Muž, který zemřel bezdětný, tak nesplnil tuto povinnost a levirát je pokus chybu napravit. Obvykle mladší bratr zemřelého, který s ním žil na tomtéž hospodářství, si má vzít vdovu a zplodit s ní „svému bratru“ syna, který by hospodářství později převzal. Kniha Deuteronomium pak levirát přesně vymezuje: zakazuje vdově, aby se vdávala mimo rodinu, a bratrovi zemřelého přikazuje, aby si ji vzal. Viz Bible, Gn 38, 1-30, Lv 18, 16. K levirátním sňatkům doposud dochází v některých orientálních židovských komunitách, např. v Íránu, Jemenu, Maroku či Tunisku.
Dobrých i zlých duchů je v mordvinské démonologii obrovské množství, mají složitou hierarchii a podle lidové víry se reprodukují, vzájemně spolupracují a intrikují stejným způsobem jako lidé, takže jde o téma opravdu komplikované, mnohonásobně přesahující prostor této knihy.
Pokud jde o náboženský život Erzjanů, vzhledem ke společným kořenům s Marijci a Udmurty neliší se příliš ani jejich tradice a způsob uctívání božstev.
Ani Erzjani neměli žádné chrámy nebo duchovenstvo, ale po celém jejich území se rovněž nacházelo obrovské množství přírodních svatyní, posvátných hájů neboli keremetů.
Stejně jako v Marijsku a Udmurtsku (anebo Osetii), i v Mordvinsku každý keremet tvoří čtyřúhelníkový prostor posvátného háje obehnaný ohradou z břeven se třemi vchody se speciálním účelem. Lidé vcházeli jižní branou, východní branou se přiváděl obětní dobytek, severní branou se přinášela voda na vaření obětního masa. U východní brány se nacházely tři sloupy, ke kterým byla přivázána obětní zvířata.
Ludorvaj
Ústředním objektem keremetu byl (stejně jako třeba u šintoistů či osetských pohanů) obvykle mohutný, starý strom, symbolizující světovou osu (axis mundi) nebo mýtický „strom světa“[1], který byl považován za posvátný, protože spojoval tři světy: větve se pnuly k nebi (hornímu světu vyšších bohů), kořeny tkvěly v zemi (spodním světě mrtvých) a kmen představoval reálný hmotný svět, který obývají lidé.
Posvátný strom
Posvátný strom
Posvátný strom
Posvátný strom mohl být nejen dub, ale i bříza nebo lípa …
posvátné duby
K modlitbě byl vždy vybrán jako hlavní žrec jeden z vesnických stařešinů, jenž vylezl na posvátný strom, ze kterého se modlil a vzýval bohy.
Osetské pohanské obětiště - Obřadní strom
Pohanské obětiště - Obřadní strom
Pohanské obětiště - Obřadní strom
Potom žrec sestoupil ze stromu, přistoupil k nádobí, nalil do misky pivo, vložil tam maso obětního zvířete, zvedl misku k nebi a obracen tváří k východu vyzval bohy, aby přijali oběť. Poté všichni věřící házeli do obětního ohně špetku soli a kousky masa a chleba ze svých misek a odlévali trochu piva jako úlitbu duchům.
Až potom následovala společná rituální hostina.
Pohanská obřadní hostina
Pohanská obřadní hostina
Pohanská obřadní hostina
Podle okruhu účastníků společných modliteb se rozlišují háje rodinné, rodové, kmenové, obecní, oblastní a celonárodní.
Pramen
V širším smyslu byla chrámem ugrofinských národů (obdobně jako u šintoistů, druidů či starých Slovanů) celá příroda … a speciálně rozličné výrazné či specifické přírodní útvary.
Ledová jeskyně
Například mnohé jeskyně jsou považovány za brány do jiného světa.
Skalní_brána
Ale celonárodní Raskeň Ozks (národní modlitební shromáždění) bylo již v roce 1629 zakázáno carským výnosem a obnoveno až v roce 1999. A to navzdory odporu úřadů a pravoslavné církve (jak bylo zmíněno výše).
Nejuctívanějším mordvinským stromem, k němuž se konají pouti z celého regionu, je posvátný dub, který roste v lesích Simkinského přírodního parku v Bolšebereznikovském okrese. Jde zřejmě o nejstarší strom v Mordvinsku.
Světilistě
Některé posvátné stromy mají údajně až tisíc let
Zajímavé je, že u Erzjanů nebyly modlitebními místy jen posvátné háje, ale i hřbitovy.
Ke hřbitovu měli totiž zvláštní vztah. Smrt pro ně byla jen přechodem do jiného světa – tonačiň vele (nadpozemské vesnice), odkud zesnulí příbuzní sledují záležitosti živých a mohou jim pomáhat i škodit.
Z toho důvodu bývalo běžné, že pokud měli lidé dojem, že jejich mrtví se ze záhrobí nějak podílí na jejich problémech, obraceli se na ně se žádostí, aby jim pomohli řešit domácí i obecné problémy (např. přivolat déšť v období sucha).
Město mrtvých
Aby uchlácholil mrtvé předky, šel takový Erzjan v noci na hřbitov a vzal si s sebou obětní pokrm (chléb a sůl). Zde se pak uložil ke spánku u příslušného hrobu ve víře, že mrtví mu ve snu poskytnou potřebné rady.
Pávě proto, že Erzjani věří, že nebožtíci sledují ze záhrobí svět živých, a chtějí „odpočívat v pokoji“, také nebylo na území nekropole možné nejen kácet stromy na palivové dříví, ale ani kosit seno, sbírat lesní plody a houby.
Zajímavým zvykem je, že určití nebožtíci, kteří byli považováni za strážce hřbitova, bývali pohřbíváni ve stoje. Obvykle šlo o starou pannu nebo osamělého rolníka bez kořenů (někdy obojí). Věřilo se, že tito „strážci“ dokážou strhnout případného vetřelce k sobě pod zem. Z této tradice pochází strach z procházek po hřbitovech.
V běžném duchovním životě Mordvinců (Erzjanů i Mokšanů), zvláště pak po likvidaci kasty jejich žreců, hrály ovšem hlavní roli místní duchové, spadající do „kompetence“ věduní a vědunů.
Mordvinci donedávna skálopevně věřili (a i dnes mnozí věří), že určití jedinci disponují nadpřirozenými schopnostmi, včetně schopnosti převtělování v různá zvířata a cestování v čase, a mohou spoluobčanům pomáhat anebo škodit, takže není radno brát jejich existenci na lehkou váhu.
V mordvinských pověstech se vyskytuje nespočet příběhů o tom, jak takový vědun či věduňja proniká do domu komínem v podobě černé kočky anebo barevného záblesku. Pokud se taková černá vědma, resp. stařena považovaná za čarodějnici, objevila na svatbě, předznamenávala její návštěva neštěstí v uzavíraném manželství.
Tol-Ova
Obecně lze říci, že magii se věnovaly v naprosté většině ženy (věduně), a údajně v této sféře převažovaly spíše zlovolné babice věnující se černé magii. Traduje se, že tyto vědmy se obvykle dožívaly výrazně vysokého věku, což údajně souviselo se skutečností, že věduňja nemůže tento svět opustit dříve, než svoji moc odevzdá následovnici.
Z tohoto důvodu se prý děti, ponaučeny rodiči, úzkostlivě vyhýbaly obydlím známých čarodějnic, které prý lákají děti do svého domů, aby se zmocnily jejich duše, tj. přenesly na ně svou energii a mohly zemřít. Jejich počínání bychom mohli nazvat jakousi inkarnací.
„Šaman“, zvaný uriděv, se účastnil i svatebních obřadů. Ve svatebním průvodu kráčel před nevěstou a ženichem jakožto odháněč zlých duchů, které hlasitě zaříkával, oháněje se kouzelnou holí kolem dokola.
Poslední vědmy, čarodějnice a léčitelky, se údajně vyskytovaly v Mordvinsku ještě na přelomu 60. a 70. let minulého století.
Hrabal-Krondak_Striga
-------------------------------
Erzjanské čarodějnice
Kamarádova maminka Lýdia vypráví o svých vlastních zkušenostech s místními věduňjami z této doby. Tehdy žily v nedalekém lese v zemljance dvě slepé sestry, Ňura a Riša, jež v 15 letech ztratily zrak v důsledku onemocnění variolou (neštovicemi).
Zatímco Ňura trávila celé dny pohroužena v modlitby, Riša zase pečovala o několik včelích úlů a zahrádku na pasece, na níž pěstovala léčivé byliny a zeleninu.
Jakmile se rozneslo, že děvčata mají léčivé schopnosti, začali k nim přicházet pro pomoc obyvatelé okolních vesnic, přinášejíce jim na oplátku potraviny. Ňura léčila silou modlitby, Riša bylinnými lektvary.
Pomohly i Lýdii, která je v mládí několikrát v jejich zemljance navštívila a jednou u nich se svojí tetou i přenocovala.
Pověst o jejich léčitelských schopnostech je přežila. Dodnes prý lidé navštěvují jejich hrob v přesvědčení, že i po smrti jim mohou pomoci.
Jako další příklad uvádí Lýdia případ svého synovce, jenž byl zhruba před 17 lety jako adolescent postižen kožními problémy, s nimiž si lékaři nevěděli rady. Během několika měsíců se mu na obou rukou vytvořily desítky bradavic, jež odolávaly všem pokusům saranských dermatologů. Když dosáhl jejich počet 44, aniž by jakákoliv tinktura anebo vypalování tekutým dusíkem zabránilo jejich opětovnému růstu a šíření, rozhodla se Lýdia oslovit jednu babku, kterou znala z doslechu.
Věduňja Šura jí řekla, ať si přinesou na léčebnou proceduru plátek čerstvého masa. Tímto kouskem masa pak chlapci, za souběžného zaříkávání, několik minut potírala ohyzdné bradavice. Poté nařídila Lýdii, aby toto maso zahrabala do země na jakémkoliv slunečném místě, kde co nejdříve dojde k jeho rozkladu, jelikož v okamžiku, kdy maso zetlí, zmizí i bradavice. Kromě toho si měl hoch obě ruce pravidelně potírat jáhlovou kaší.
Učinili, jak jim babka nařídila, a čekali, co se bude dít. Ubíhaly však týdny, aniž by došlo k nějaké pozitivní změně, a už se zdálo, že se stali jen obětí šarlatánky.
Chlapcovi rodiče neskrývali pochybnosti, on však věřil v úspěch a dál poctivě aplikoval vývar z pšena (jáhel) na postižená místa. A pak, po několika měsících, synovec zatelefonoval Lýdii, že bradavice začínají mizet. Během následujících dvou týdnů nezůstalo po nich ani stopy. Není divu, že Mordvinci, mají-li obdobné osobní zkušenosti, věří v nadpřirozené schopnosti svých věduní.
-
... a Bílá paní
Zinajda přispívá též svou troškou do mlýna, a to příběhem o místní Bílé paní, když už jsme u nadpřirozených jevů. Někdy před dvaceti lety došlo nedaleko odtud, ve vesnici Rodžestvennoje, k neštěstí, jehož obětí se stala mladá žena, jež se vracela autobusem z okresního města, kde byla na lékařském vyšetření. Sotva vystoupila z autobusu a vstoupila do vozovky, přiřítilo se zpoza autobusu osobní auto a srazilo ji. Žena byla na místě mrtvá.
bílá_paní_mordovia
Od té doby se přinejmenším několik let stávalo, že se řidičům na této silnici v nočních hodinách opakovaně zjevovala ženská postava v bílém hávu. Většinou se jim zjevila několik metrů před autem v okamžiku, kdy je zmáhala únava, aby je varovala před hrozícím nebezpečím. Mnohým tak prý zachránila život, jelikož je zjevení natolik vystrašilo, že zpomalili a soustředili se na řízení, díky čemuž se například vyhnuli srážce s padlým stromem anebo havarovaným vozidlem za zatáčkou.
....
Lýdia doplňuje, poněkud od věci, že v Ičalce žije také jejich místní Viktorka, žena jménem Izuma, která často pobíhá nahá po silnici a zastavuje auta. V tomto případě však nejde o přízrak, nýbrž o ženu zcela hmotnou, bývalou učitelku, jež se pomátla po smrti syna, zahynuvšího při autohavárii, jehož od té doby bez přestání hledá.
-------------------------
[1] Marij. onapu.
======================================================
Mordvinský venkov - erzjanská vesnice Selišči:
mordvinská vesnice selišči_06043655
mordvinská vesnice selišči_06043593
mordvinská vesnice selišči_06043632
mordvinská vesnice selišči_06043610
mordvinská vesnice selišči_06043687
mordvinská vesnice selišči_06043699
Centrum mordvinské obydlí: pec -vesnice Selišči_06053704
Babka_Valja_06033566
Tradiční_erzjanská_výšivka_06033571
Tradiční_erzjanská_výšivka_06033569
Tradiční_erzjanská_výšivka_06033559
Tradiční_erzjanská_výšivka_06033554
======================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT (2016-2017). Díl první - Regionem Idel-Ural (výňatek, str. 283-294).
Podrobnosti: https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/ nebo http://www.cadpress.sk/recenze_povolzi2016web.pdf
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Rozhovory s autorem:
+
Další doporučené zdroje:
Doporučuji i mé další články:
Pohanská oslava Novoletí 7527 aneb Slavjanský svátek Ovseň se sibiřskými starověrci:
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých
Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice
