Článek
Po dlouhých dvou týdnech se jdeme podívat na súdánskou ambasádu. Naše žádosti bohužel stále čekají na vyřízení. Hibernujeme další týden. Teprve poté přichází zlom. Na recepci súdánské ambasády nás posílají rovnou do nejvyššího patra budovy. Jsme nasměrováni do velké kanceláře, jejíž stěny zdobí honosné lovecké trofeje. Nad súdánskou vlajkou visí fotografie současného prezidenta. Na podstavci za sklem je vystavená luxusní lovecká zbraň. Kancelář je klimatizovaná a příjemně to tady voní, jako bychom vstoupili do jiného světa, protože venku je vedro, hrubě to tam čpí a rambajs ze silnice doléhá až sem.
Hubený černoch s pichlavým pohledem v elegantním tmavém obleku se zvláštním vzorem na klopách si nás dlouze přísně prohlíží. Mám toho všeho po těch týdnech žebrání a čekání už dost, takže mu jeho nevlídný pohled bez jakékoli mimiky v obličeji vracím v totožné podobě. Už žádné doprošování. Hranice mé trpělivosti, kterou jsem byl týdny ochoten napínat pro možnost pokračování cesty napříč Afrikou, byla překročena. Je mi už jedno jestli ta víza dostaneme, ale nenechám se tady šikanovat kdejakým otrapou s razítkem. Mlčky stojíme se Súdáncem proti sobě a až téměř zlostně si hledíme do očí. Nevím, co tím sleduje. Možná čeká peníze. Každá situace má přece v Africe svou cenu. Mrknul právě na mou taštičku s peněženkou na pásku? Mrknul znovu? Rozehrálo jeho obočí lambadu zacílenou na to malé kožené pouzdro obsahující všechno co takzvaně „máme“? To obočí se vlní jako břišní tanečnice a brnká na struny mamonového vnímání světa. Slintá u toho jako šílená kráva a v očích mu pulzuje strýček Skrblík? Úřednické derstvo!? A sakra! Včerejší dýmka míru s tím proklatým jihoafrickým rastafariánem má zjevný impakt na mé vnímání ještě teď. Co je vlastně teď? A zase ten nepochopitelný čas. Ne, hlavně systematicky, Arture. Zpátky k ouřadovi, který právě sahá po jebeně, zdobené konvičce na kávu.
Najednou se na ostrém protáhlém obličeji objevuje úsměv. (I když ty pichlavé oči stále hypnotizují mé finanční pouzdro. Ono si z toho ale kulový dělá a já se sním nehodlám přít). Černoch nám beze slova podává pasy. Mírný úsměv mu vracím a v tu chvíli se mi zdá, že se očima teprve teď opravdu potkáváme. Jako bychom si vyjasnili situaci. Jako bychom se teprve teď naladili na společnou vlnu. Jeho rudé bělmo může signalizovat více skutečností, ale papírky, tabák a oční kapky v poličce na zdi trochu napovídají. Znenadání oba vrhneme dvojité salto a roztočíme divoký čardáš. Objevuje se maďarská kapela, za cimbálem sedí čert a krutě válí. Celé to trvalo čtvrt vteřiny a nic z toho prý nebylo vidět. Říkala Míša, která s námi včera dýmku míru nesdílela.
Ouřadovo další gesto nám prozrazuje, že je po všem a za námi jsou dveře. Nevíme, zda jsme víza obdrželi nebo ne, ale situace neumožňuje listovat tady a teď v pasech. Díváme se až na chodbě. Vůbec netuším, co bychom měli očekávat. V očích ouřady bylo více otazníků, než jsem byl schopen rozluštit. První našla tu správnou stránku v pase Míša.
„To není možný, máme vízum, opravdu máme súdánský vízum!“ oznamuje nadšeně Míša.
Prohlížíme si víza jako milionový výherní tiket. Stále tomu nemůžeme uvěřit.
„Hej, lidi, tohle bude chtít čouda!“ huláká na nás před ambasádou Jacques, jehož žádost byla také úspěšná. Já nechci, v uších mi stále zní ten čardáš a nehodlám už metat salta nebo kozelce.
Večer oslavujeme společně s Jacquesem a Sebastianem ve špinavé nálevně. Zítra konečně zmizíme z toho depresivního sklepa, kde jsme ubytováni, a vydáme se do pohádkově krásných hor na severu země. Loučíme se s našimi přáteli a domlouváme se, že bychom se za příznivých okolností mohli potkat v Káhiře, a kdo ví, třeba i společně vylézt na pyramidu a bafnout si tam ty proklaté Jacquesovy bylinky.
Ráno je svěží, čisté a příjemné. Hned po východu slunce vyrážíme pěšky na výpadovku. Obloha je jasná, ale ještě není příliš vedro. Tu a tam leží na chodníku žebrák, odvážnější spí dokonce přímo na kraji silnice, jen tak, na tvrdém asfaltu.
Po dvou hodinách chůze na výpadovku se zastavujeme u stánku s kávou.
„Šaj, buna, šaj, buna!“ vykřikuje prodavač, aby nalákal první zákazníky.
Sedáme si na batohy a necháváme na sebe působit blahodárné účinky kávy. Naproti nám je stánek s knihami. Můj pohled přitáhl anglický překlad Bible. Už dlouho přemýšlím o křesťanství, které se nám na cestě Afrikou nečekaně odhaluje a zve nás k dalšímu poznávání a promýšlení. Začalo to konfrontací s děsivou skutečností čarodějnictví v západní Africe. Další impulzy přišly u Himbů, potom v rozhovoru s misionářkou Chrisje v Namibii a s dalšími misionáři a lékaři působícími po celé Africe. Ty impulzy vlastně přicházejí stále a jsou pořád silnější. Zvedám se ze svého batohu a přecházím silnici ke stánku s knihami. Bible stojí jen pár birrů, takže ani nesmlouvám a beru si ji. Prodavač mi nabízí ještě mystagogické katecheze pouštních otců prvních staletí. Beru je také. Když vidí můj neskrývaný zájem, vytahuje z krabice ještě rozsáhlý výklad k biblickým textům a Vyznání sv. Augustina. Nikdy jsem se netěšil na četbu více než teď.
Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky se svými dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.
Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky.
Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě. V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli.
Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatické, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.
Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben.
Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni, jak říká Míša „vyklizeni“, k návštěvě kostelů.
Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je ve světě dobrým zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město dle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované temným čarodějnictvím. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem.
Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.
Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, znechucení, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat a vytěžit.
Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Zaplaťpánbu za ten jeden! Začínám mít ale pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě myslet. Bude to v nás muset uzrát.
Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často máme spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.
V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má obmotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
