Článek
Hraniční boudy Malawi a Mosambiku jsou vzdáleny sedm kilometrů. Na území nikoho, mezi hranicemi obou států, kvete poměrně čilý obchod. Mladí kluci na kolech vozí z jedné strany na druhou nejrůznější zboží. Uprostřed území nikoho – kde se veškerý obchod procesuje – dokonce vznikla prosperující vesnice pašeráků, kteří zde tvoří podle vlastních pravidel. Pás nikoho je dostatečně široký na to, aby v něm psanci prožili v bezpečí několik let, než se zapomene na jejich prohřešky.
Tentokrát máme to štěstí, že se vezeme s Jimem a Michelle a nemusíme tedy tímto divokým územím procházet pěšky. Uprostřed pašerácké vesnice – která má dnes na Google Maps dokonce své jméno: Outlaw Vile – nám vstupuje do cesty černý kulturista a přinucuje zastavit. Jim stahuje okénko a ptá se, co se děje. Mohutným svalstvem a masivním zlatým řetězem okrášlené monstrum nabízí slonovinu, diamanty, zlato, zbraně a krásné dívky. Jimovi se příliš nedaří svaly setřást, a tak si pomáhá kartonem cigaret. Samozvaná municipalita se s kartonem spokojila. Divoká Afrika si našla své místo mezi hranicemi. Hic sunt leones. A taky si tady lva můžete (za rozumnou cenu) koupit.
Víza do Mosambiku už máme v pasech z Lusaky v Zambii, a proto hraniční anabáze netrvá příliš dlouho. Vzpomínám si tady na přechod hranice Turecka a Íránu před několika lety. Do ohromné plechové haly tam namačkali a zavřeli asi dvě stě lidí včetně nás. Na konci haly byla malá dvířka, kterými Íránci pouštěli vždy jednoho člověka ke kontrole. V temné plechové hale jsme prostáli v nočním mraze asi pět hodin namačkaní jeden na druhého. Potom jsme přišli na řadu. Museli jsme dlouze vysvětlovat, proč cestujeme do Íránu, co děláme, co si od cesty slibujeme, a tak pořád dokola. Došlo na obsah našich batohů. Kdo by to byl čekal, že láhev domácí slivovice připravená na žaludeční desinfekci v Indii bude takový problém. Obnažení, hůl, záda. Nedobrá kombinace. Ale celkem solidně mi srovnali páteř. Skolióza je pryč! Celá hraniční anabáze trvala 11 hodin.
O nějaký čas později, na hranici mezi Pákistánem a Indií, si nás vychutnali dva indičtí celníci. Museli jsme vyndat všechny věci z batohu a předložit je ke kontrole. Po kontrole jsme si vše zabalili a druhý celník poručil opět vše vyndat. Kontrola, zabalit, zase vyndat, kontrola, zabalit, zase vyndat, a tak stále dokola. Celníci si s námi hráli jako kočky s myšmi. Po dvou hodinách neustálého vybalování a balení nás konečně pustili. Musím ale po pravdě říci, že jsme se naučili bravurně balit batohy. Jestliže první balení nám trvalo snad deset minut, poslední nezabralo ani minutu, a ještě bylo o poznání kvalitnější. Takže vlastně: zlatej indickej celník!
Tady na mosambické hranici naštěstí podobnými procedurami neprocházíme. Po vyřízení formalit sedáme do Land Roveru a ukrajujeme první kilometry v další africké zemi. Jim s Michelle nás dovezli až do městečka Cuamba, kde se naše cesty rozdělily.
Nocujeme ve stanu za městem a ráno pokračujeme na výpadovku směrem k mosambickému pobřeží. Opět se necítím moc dobře. Zvedá se mi žaludek a polévá mě horko. V tomto stavu se po Africe cestuje opravdu velmi špatně. Cestovaní divočinou vyžaduje perfektní fyzický i psychický stav, odolnost, vytrvalost a sílu. Ničeho z toho se mi právě nedostává. Během několika hodin na stopu se zase dostávám až na samé dno. Mám horečku a cítím se nekonečně slabý. Míša na tom není o moc lépe, ale zatím aspoň nezvrací.
Je nám zle. Tuhneme na stopu. Ptám se sám sebe, co tady vlastně dělám, co pořád hledám? Kdo vlastně jsem? Stal jsem se sám sobě otázkou, říká velký myslitel Augustin z Hippo, a já alespoň vím, že v tom nejsem sám. Proč tady tedy jsem? Blaise Pascal říká, že srdce má své důvody, které rozum nepoznává. A tak tady v divoké Africe tuhneme na stopu, je nám nehorázně blbě a otázek je víc než odpovědí.
Loď je nejbezpečnější v přístavu, nicméně kvůli tomu se lodě nestaví. Teprve plavba na širém moři dá lodi smysl. A teprve plavba na řádně rozbouřeném moři v temné noci pochyb a lkaní vtiskne lodi srdce. Tady se to děje. Teď je třeba bojovat. Navzdory vší chandře, která nakonec asi tříbí.
Po celém dni stráveném neúspěšným stopováním se vracíme zpátky na místo, kde jsme nocovali minulou noc. Vyzvracel jsem se a je mi o něco lépe. Vzpomínám na překrásné noci u ohně pod nebem plným hvězd na pláži jezera Malawi před několika dny. Cesta se až příliš rychle zvrtla v horor.
Ráno opět stavíme naši stopařskou pyramidu a čekáme, zda něco pojede. Po dvou hodinách chytáme menší pick-up s téměř prázdnou korbou. Naskakujeme a jedeme vstříc městu Nampula. Cesta celkem příjemně utíká. Podél písčité cesty rudé barvy roste tráva dorůstající výšky až tří metrů. Jsme v jakémsi travnatém tunelu, který nám dovoluje dívat se pouze na oblohu.
Po několika hodinách z tohoto zeleného tunelu vyjíždíme a před námi se objevuje něco fantastického. Z rovinaté krajiny na obzoru vystupují jednotlivé vysoké hory. Jsou to jakési solitéry v jinak rovinaté krajině. Mohou dosahovat výšky 800 metrů. Jsou to štíhlé vysoké skály, na jejichž vrcholcích je kousek zelené džungle. Zvláštní mikrosvět na špici neuvěřitelně vysoké skály.
Pohádkově zvláštní krajinou osázenou špičatými skalami projíždíme několik hodin. Pod jednou z ohromných skal najednou stavíme. Řidič si potřebuje odpočinout. Je tady malý krámek s kavárnou, a dokonce i záchod, v Africe celkem nevídaná věc. Dáváme si kávu a kupujeme pár petek pitné vody.
„Hele, on tady snad má whisky?“ ptám se sám sebe nahlas, když si všímám láhve, která whisky nápadně připomíná.
„Ty čoveče, asi jo…“ přitaká Míša. Ptám se prodavače, zda je to opravdu to, co si myslíme a on potvrzuje. Konec vynucené askeze! Po roce si kupujeme láhev dobrého alkoholu.
Za pár minut naskakujeme zpátky na korbu a vyrážíme dál. Stmívá se a znatelně se ochlazuje. Na nebi se objevilo nesčetné množství hvězd. Špičaté skály kolem nás dostaly ve tmě mystický rozměr. Krajina je dokonalá, ale teplota klesla někam k bodu mrazu, dost možná i pod něho. Oblékáme se do všech mikin, které máme, ale přesto začíná být na korbě nesnesitelná zima. A to jsme ještě před dvěma hodinami nemohli vydržet vedrem. Zuby nám drkotají, třeseme se. Poslední možností je láhev whisky. Otevíráme ji a v pravidelných intervalech si ji vyměňujeme. Funguje dokonale. Po půlce láhve nám už není zima a skaliska pod jejím prizmatem nabyla ještě mystičtějších rozměrů. Po dopití celé láhve už mám chuť odhodit všechny mikiny a koupat se v mrazivém vánku nahý. Ale vzhledem k tomu, že jsem právě na vrcholku jedné ze skal spatřil Ponatshega, jak si u ohně opéká opičí stehno na svém rezavém heveru, nebude to asi ten nejracionálnější nápad.
O půlnoci přijíždíme do města Nampula, v rozevláté náladě vplouváme do prvního guest housu a rozbíjíme moskytiéru na vachrlaté posteli.
Ráno se probouzím ve vysoké horečce. Nejsem schopen další cesty a opět je mi ohromně zle. Už se mě to drží nějak dlouho, pronásledují mě pocity, že to nebude dobré. Dopoledne zvracím a opět se ozývá pálení při močení. Vzhledem k tomu, že tyto stavy trvají už déle, nasazuji antibiotika. Následující tři dny ležím v chandře.
Čtvrtý den v Nampule konečně opouštíme čtyři skličující stěny, které na mě v minulých dnech hrozivě padaly – a málem mou mentální rezervu definitivně roznesly na kopytech – a jdeme se projít po městě. Hned na začátku je potřeba si přiznat, že je to další africká díra bez jakéhokoli ladu a skladu. Ulice jsou špinavé, plné horibilního smradu, žebráků a chudáků, kteří již jednou nohou kráčí (mno… z podstaty věci tedy spíše skáčou) po věčnosti. Architektura? Páté přes deváté po výbuchu bomby. Snažíme se najít nějakou jídelnu, ale dlouho neúspěšně. Až po dvou hodinách chůze objevujeme na chodníku stařenu u dvou bublajících hrnců. Něčím, co prakticky nelze popsat, zaháníme nesnesitelný hlad. Ve chvíli, kdy se chystám zaplatit stařeně pár mosambických meticalů, přiskakují ke mně zezadu dva černoši. Jeden mě chytá za ruce a druhý mi vytrhává peněženku.
Jsem zesláblý nemocí, přesto se ze všech sil snažím ubránit veškerou hotovost, kterou u sebe máme. Dostávám první ránu do obličeje, po níž hned následuje druhá od dalšího útočníka. Snažím se jednu vrátit, ale moje zesláblá ruka jen máchla naprázdno. Jeden z černochů už utíká s peněženkou pryč, druhý mě kope do břicha a dává se také na útěk. Ztěžka se zvedám ze země. Míša je v šoku, neschopna slova. Paralyzéry jsme ani nestihli vyndat z kapes. Veškerá naše hotovost je pryč. Naštěstí v peněžence s hotovostí nenosíme pasy, platební kartu ani jiné doklady. Ty máme celou cestu schované v kapse zavěšené přes rameno pod oblečením, aby byly pro tyto lidi co možná nejnepřístupnější. Utírám si krev. V hlavě mi duní, břicho bolí a v myšlenkách teď proklínám… tuhle africkou díru, ty dva, tuhle zemi, tento nepochopitelný kontinent, naše nepochopitelné rozhodnutí se jím probíjet…
Na druhou stranu – chápu, ale po delší době od nakopnutí pod žebra – je potřeba se na život podívat z jejich perspektivy. Od roku 1510 kolonizovali Mosambik Portugalci. Nechutně a trestuhodně ujařmený mosambický lid získal nezávislost až roku 1975. Bezprostředně po dosažení nezávislosti upadla země do vleklé občanské války trvající 15 let. V současnosti je země relativně stabilní. Poslední krvavé nepokoje proběhly před několika lety. Země se snaží vzpamatovat z nepovedené snahy o zavedení komunistického režimu. Dětská úmrtnost a průměrná délka života patří k nejhorším na světě. Tomu říkám mizerná startovací čára. Ale ten kopanec do břicha být nemusel…
Po vleklých problémech, na které už jsme zvyklí, vybíráme v bance trochu hotovosti a okamžitě opouštíme Nampulu. »Je-li kde na světě ráj, rozhodně to není zde.«
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Dostupné online: Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz)
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
