Článek
Sebastian je na cestě po Africe půl roku. Jeho odjezd nebyl úplně dobrovolný, utekl totiž z rodného Švýcarska před povinnou vojenskou službou, kterou měl nastoupit. Místo toho nastoupil do prvního letadla, které letělo na druhou stranu světa, a byl to let do Jihoafrické republiky. Jeho cesta nezačala příliš šťastně: na samém jejím začátku si totiž velmi nešťastně rozbil hlavu o korálový útes při skoku do vody na Ilja de Mosambique. Málem to nepřežil. Naštěstí unikl hrobníkovi z lopaty a kromě nepěkných stehů na hlavě nemá žádné trvalé následky. Neměl sjednané zdravotní pojištění, a tak ho pobyt v nemocnici přišel na spoustu peněz.
Po tomto úraze si dával pozor, ovšem další zdravotní komplikace si ho našly samy. Znenadání ztratil vědomí na safari v národním parku v Ugandě. K velkému překvapení se probudil v nemocnici v hlavním městě Keni Nairobi, a to bez šatů, bez batohu i bez peněz. Chytil jakýsi zákeřný vir napadající mozek, který ho na několik dní zcela vyřadil z vědomého pobytu v realitě. Musel být okamžitě vrtulníkem transportován do hlavního města Ugandy Kampaly a odtud do Nairobi. Cestou byl postupně obrán o vše. Celá anabáze ho vyšla v přepočtu na více než dva miliony českých korun. Naštěstí je z bohaté rodiny, a to i na švýcarské poměry, takže částky, za kterou my bychom zvládli dvacet let svobodně cestovat po světě, nijak výrazně nelituje.
Sebastian dorazil do Moyale předevčírem a právě kráčí ke stařeně, která prodává podivné placky se zeleninovou kaší. Dlouho neviděl bělochy, a tak ho příjemně překvapilo, že u stařeny už na zemi sedí dva bílí cestovatelé se špinavými batohy – my.
„Hele, whiteman,“ říká Míša s plnou pusou páchnoucí nechutné placky, jejíž první sousto právě opatrně ochutnáváme.
„Nazdar brácho, pojď přisednout,“ dáváme se okamžitě do řeči. I my jsme rádi, že po delší době vidíme bílého cestovatele. Sebastian se nám představuje a stručně nás seznamuje se svým příběhem plným nehod. (Míšina neomylná ženská intuice Sebastiana schválila. Je O.K.) Téma se potom stáčí na asi nejzajímavější jev, který cestovatele upoutá hned na hranicích Etiopie. Je tady totiž jiný letopočet, jiný čas a kalendář má třináct měsíců v roce. Dvanáct měsíců má třicet dní, zatímco třináctý měsíc má pět, respektive šest dní. Etiopané jsou v letopočtu sedm let za námi. Etiopský čas začíná první hodinou při východu slunce, tedy asi v šest hodin podle okolních zemí. Někdy se tady říká etiopský čas a cizinecký čas a dochází díky tomu k pořádným zmatkům. Překročením hranic z Keni jsme se dostali o sedm let a osm měsíců zpátky, do podivného třináctého měsíce v roce a ještě o šest hodin bokem.
Se Sebastianem si výborně rozumíme. Po dlouhé době můžeme s někým sdílet zkušenosti z cesty a nechat si vyprávět také jiné zážitky. Po večeři jdeme na pár vynikajících etiopských piv značky Svatý Jiří. Tento patron Etiopie dostal pod svou mocnou záštitu i nejlepší z etiopských piv. Pivovar mimochodem stavěli Češi a myslím, že výsledek je velmi dobrý.
„Šaj, buna, šaj, buna, šaj, buna,“ křičí mi do ucha prodavač čaje a kávy, když cestou do hospody procházíme kolem jeho skromného stánku. Za materiální skromností stánku se skrývá neuvěřitelné bohatství, které Etiopie vlastní. Je to nejkvalitnější, nejlepší, nejlahodnější a nejomamnější káva na celém světě. Také zdejší čaj se skořicí se řadí ke světovým špičkám.
Tradice pěstování kávy v Etiopii sahá k samým počátkům zdejší kultury a je jedním z nosných pilířů etiopské společnosti. Skromné kavárny nabízí za nepochopitelně nízké ceny nepopsatelně dobrou kávu. Po cestě Afrikou, která je ve své subsaharské části většinově barbarská až primitivní co se kávy týče, vždyť vrcholem kávové rozkoše je tam mnohdy rozpustná šlichta od firmy, jejímž jménem nemíním zhanobit tyto řádky, zažíváme neopakovatelné sváteční okamžiky. Abych byl objektivní, musím samozřejmě pochválit i několik kaváren v Keni a jednu v Togu. (Jenomže vynikající keňskou kávu si v Keni téměř nedopřejete. Pěstuje se na vývoz.) Saharskou Afriku logicky vyčleňuji, neboť ji považuji za kávovou bohyni. Nicméně na Etiopii v kávě nikdo nemá. Teprve tady si člověk udělá objektivní obrázek o tom, co káva může s lidskou bytostí udělat. Její účinky se nebojím přirovnat ke sklenici vynikajícího vína. K přípravě kávy se tady váže úžasný rituál a skromné chýše sloužící jako kavárny jsou každé ráno vysypávány čerstvě namletou kávou. Vůně, která člověka pohltí, když vstoupí do hliněné kavárny, otevírá cestu do jiných sfér kávového gurmánství. Tři malé šálky etiopské kávy nakopávají až do sedmého nebe.
Nyní ale vstupujeme do nálevny a objednáváme si tři láhve Svatého Jiří. Přichází k nám čtyři krásné dívky. Míšu ignorují, ale na Sebastiana a na mě dělají takové oči, že z toho až měknou kolena. Jsou to zdejší prostitutky, a jak už jsem za těch pár hodin v Etiopii pochopil, je jich tady opravdu hodně. Nenápadně se dívám na reakci Míši, ale ta je kupodivu naprosto v klidu. Zaujalo ji, že prostitutky mají velmi hezké a vkusné oblečení. Holky brzy pochopily, že moje peněženka bude kvůli Míše nedobytná – a byla by i tak, jsem z podstaty poustevník (snad až Mirek Dušín! Měl vůbec Míra děti?) –, a tak se soustředí už jen na Sebastiana. (Jó Švýcaři, to jsou Mažňáci.) Celý večer se kolem něho točí a kolem půlnoci všichni společně odchází do guest housu. Švýcarský seladon si je bere do svého pokoje všechny čtyři.
Ráno si naproti guest housu vychutnáváme šálek výborné kávy. Je krásný teplý den. Je teprve jedna hodina etiopského času, neboli sedm hodin času cizineckého, ale život už je v plném proudu. V Etiopii se vstává před východem slunce, aby lidé efektivně využili den. Po západu slunce se rozhostí ticho.
Právě když si vychutnáváme druhou kávu, otevírají se dveře Sebastianova pokoje. Odcházejí čtyři prostitutky. Odnášejí si čtyři dolary, únavu, hlavy plné kostlivců ze švýcarské skříně a bílého ježka v kleci. Vida, byly u Sebastiana celou noc. Za pár minut se vynořuje i rozespalý, rozvrkočený helmbrecht s neskrývaným úsměvem na tváři. Míří rovnou k nám a objednává si kávu. Sebastian tuší, na co se ho chci zeptat, ale v přítomnosti Míši se to ode mne nehodí, tak se tématu ujímá sám.
„Představte si, že ty frejovné kočky si řekly za celou noc o čtyři dolary – každá jeden. Neuvěřitelný, že?“ vypointuje se vším zaujetím pasobřišec Sebastian. Nevěší nám bulíky na nos? Při současném kurzu za dolar je to pro milovníka černých hofart cena opravdu neuvěřitelná. V hlavě mi ale zároveň zní slova mého lékaře, který mě před první cestou na Madagaskar důrazně varoval s mocně vztyčeným ukazováčkem a přísně přimhouřeným obočím: „Zapiš si za uši jedno, zapomeň na černošky. Jak zkusíš, tak nakoupíš!“ A varování doplnil několika nepěknými zkušenostmi svých zesnulých pacientů.
Sebastiana zaujalo, že často cestujeme pěšky. Chtěl by s námi takovou etapu vyzkoušet. Nakonec proč ne právě odsud? Z nebezpečného teritoria ohrožovaného somálskými extremisty jsme pryč, krajina je krásná a mírná, lidé jsou v pohodě. Rozhodujeme se proto, že půjdeme společně se Sebastianem pěšky až do Konsa.
Po snídani balíme batohy, měníme několik zbylých keňských šilinků za etiopské birry a vyrážíme do zelených kopců. Opět se dostavuje ten pocit úlevy, kdy nejsme závislí na žádném náklaďáku nebo jeho řidiči a svobodně kráčíme příjemnou krajinou. Etiopie se na první pohled vymyká okolní Africe. Lidé jsou světlejší a mají jiné rysy. Také příroda je úplně jiná než v sousední Keni.
První den naší túry se držíme dál od vesnic, abychom vychutnali klid přírody a mohli se nerušeně bavit se Sebastianem o našich zážitcích z cest. Švýcar je nadšen. Ještě nikdy si netroufl vypravit se v Africe na delší cestu pěšky. Užívá si novou zkušenost. Vzpomínám na Angličana Tima, kterého jsem poznal v indickém Kašmíru. Kvůli válce tam nejezdila žádná veřejná doprava a já jsem ho vzal s sebou stopem zásobovacími náklaďáky. Byl z toho úplně vedle. Podobně je na tom právě teď Sebastian. Vychutnává si každý kilometr chůze divočinou a vyptává se, co všechno jsme při pěších cestách zažili.
Druhý den naší společné túry se k nám v prudkém kopci přidává několik žen s obřím nákladem na zádech. Některé jsou naloženy dřevem, jiné mají velké plné pytle a další zase těžké koše na hlavách. Najednou mi naše batohy přijdou směšně malé a lehké. Náklad, který nesou bosé ženy je minimálně dvojnásobný. Pokoušíme se o konverzaci, ale bohužel si nerozumíme. Asi po hodině společné chůze do velmi prudkého kopce se ženy zastavují k odpočinku a povykují na nás, abychom se přidali. Odkládáme tedy batohy a sedáme si na zem. Několik žen obstoupilo velký kaktus, aby otrhaly fialové pichlavé plody. Nevěřícně sledujeme, co s nimi budou dělat. Obratnými tahy prstů je rozlouply a odstranily pichlavou slupku. Slibně vyhlížející fialovou dužinu nám podávají. Když vidí pochyby v našich očích, několik jich sami jedí, aby nás uklidnily. Ochutnáváme. Nikdy bych neřekl, že plody kaktusů jsou tak sladké a chutné.
Naše společná túra se Sebastianem končí čtvrtý den. Dorazili jsme do nějakého městečka, odkud už budeme pokračovat stopem. Ve třech to ale nepůjde, takže se se Švýcarem zatím loučíme a dáváme si sraz za několik dní v Jince. Tam je totiž výchozí bod k území obývanému asi nejimpozantnějšími domorodými kmeny světa, tzv. surmickými etniky. Jsou to divocí nazí lidé, jejichž ženy si do proříznutých rtů vkládají velké terakotové talířky pelele. Nemůžeme se dočkat, až je uvidíme.
Stopování v Etiopii není ani bezproblémové, ani nemožné – zkrátka taková africká klasika. Po čtyřech dnech obvyklých výtuhů se dostáváme do Jinky. Cestou se nás dvakrát někdo snažil okrást v tlačenici na korbě, ale vždy jsme uhájili všechny věci i peníze.
V Jince míříme rovnou na trh, protože tam máme sraz se Sebastianem. Vždy večer v šest hodin tady bude čekat ten, kdo dorazí. (Připomínám, že jsou nultá léta, telefony nemáme a signál tady ještě dlouho nebude.) Když se do půl sedmé ten druhý neukáže, přijde zase zítra. Jsou asi čtyři hodiny, takže si alespoň stihneme prohlédnout tržnici a trochu se najíst. S jídlem zatím v Etiopii bojujeme. Zjistili jsme totiž, že jediné, co tady podávají, je tzv. indžera, kyselá chlebová placka podávaná s trochou masa nebo zeleninové oblohy. Ochutnali jsme jen jednou hned na hranicích a od té doby se jí vyhýbáme. Je nechutná. »Myslím, že mokrý hadr po vytření špinavé podlahy nádražního hajzlu chutná lépe.« Jenomže jahodové sušenky, kterými zatím zaháníme hlad, nám už taky lezou krkem. Procházíme celý trh ve snaze najít něco jiného k jídlu, ale nacházíme zase jen hospodu, kde nabízejí indžeru. Nemáme na vybranou. Objednáváme si pivo, abychom trochu odvedli myšlenky od té proklaté kyselé placky, a sedáme si do lokálu.
První sousto indžery je opravdu nechutné. Mám pocit jako bych jedl »sušené zvratky stoletého starce«. Nicméně poslední sousta placky už mi tolik nevadí. Míša to vzdala po prvních dvou soustech.
„Zkus to dojíst, postupně si na tu chuť zvykneš. Fakt, zkus to ještě,“ nabádám Míšu, která si mě měří překvapeným pohledem jako nějakého podezřelého lumpa. Nakonec to zkouší. Čím déle mám svoji indžeru dojedenou, tím méně mi její vůně vadí. (Trochu předběhnu a prozradím, že na chuť indžery si člověk nejen zvykne, ale nakonec se do ní bezhlavě zamiluje.)
Míša to definitivně vzdala v polovině boje. Platíme a vracíme se na trh. Jsou tady Dasenečové, Tsamajové a Arborové. Máme hotové etnické žně. Kolem šesté se objevuje Sebastian. Cestoval autobusem, takže tady byl za pouhé dva dny. Říká, že už viděl dvě ženy kmene Mursi. Vzrušení mu přímo sálá z očí. Nedivím se, nesmírně se těším, až na vlastní oči spatřím tyto lidi. Zdá se mi neuvěřitelné, že ještě dnes chodí po světě ženy s terakotovými talířky ve rtech a v uších, s vyraženými předními zuby a s výrazným jizvovým tetováním na celém těle.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
