Článek
V Mosambiku nefunguje nic, jak by si Europán – a po roce cesty Afrikou Europán nikoli rozmazlený – představoval. Na ulicích je minimum jídelen, je-li vůbec nějaká. Za celou dobu našeho pobytu v této zemi jsme neviděli jedinou kavárnu (čímž myslím alespoň zasviněnou betonovou kobku, kde je k dostání cokoli k pití či rozpustná šlichta). Nechceme toho moc, na dobrou arabskou kávu podávanou v keramickém šálku a s trochou pitné vody ve sklenici, v příjemném prostředí rušného trhu, jsme už dávno zapomněli. Zlatá Arábie! Foodie akribie…
Tady by nám stačila kyselá rozpustná pseudokáva v děravém plastovém kelímku na stojáka na ulici. Bohužel ani takto nízko nedospěla kulinářská kultura v Mosambiku. Celkový nedobrý dojem z této země ještě umocňuje úřední jazyk portugalština. Lidé nemluví ani anglicky, ani francouzsky, my zase bohužel nevládneme zdejšími tradičními jazyky a neumíme portugalsky ani za mák. Uznejte sami: kdo soudný by používal portugalštinu? Zlatá čeština. Filologická akribie…
Ale to nejpalčivější pro nás je, že stopování v Mosambiku je snad nejhorší v celé Africe. Vždy se kolem nás na stopu utvoří neprostupná hradba přihlížečů, a když už něco jede a jsme náhodou vidět, stejně nezastaví.
Stojíme už několik hodin na výpadovce z Nampuly, když se k nám blíží Afrika bus, náklaďák přestavěný na obytný autobus pro dvacítku cestujících. Už z dálky rozeznáváme bílé obličeje a také dostatek místa v busu. Určitě zastaví, napadá mě a pomalu vstávám ze země oprašujíce půle prachu. Afrika bus s bělochy ovšem projíždí, aniž by zpomalil, jen z otevřených okének turisté vystrčili pěsti se vztyčenými palci, které doprovodili úsměvy od ucha k uchu. No stress, s těmi bychom si beztak nerozuměli.
Po dalších dvou hodinách nám staví náklaďák se dvěma černochy. Řidič se jmenuje Armando, jeho spolujezdec Marcelino. Portugalský stín ještě země evidentně nepřekročila. Armando je vysoký urostlý svalovec, zatímco Marcelino je malá hubená nitěnka. Dohromady tvoří dokonalý pár. Vozí nejrůznější kontraband po celém Mosambiku, takže podle svých slov znají celou zemi. Armando s nadšením vypráví, jaké kde okusil ženy. Je sice ženatý, ale říká, že v práci se to tak nebere. Když je na cestách ve svém náklaďáku, zapalují se mu lýtka. Jeho vzhled a vyrýsované svalstvo je hotovým magnetem na krásky. Marcelino jen vážně přikyvuje. Jeho vychrtlá lýtka – de facto tyčky potažené černou kůží okrášlenou brutálními křečáky – by se ráda zapalovala také, ale mezi ženami bohužel není zájem. A na ty placené nemá prostředky. Smůla.
Staví nás vojenská hlídka, což posádce není příliš milé. Armando říká, že jim vojáci neustále komplikují život a bez drobných úplatků nikdy neprojedou. Vojenské hlídky, které mají jedinou funkci, a to nechat se korumpovat projíždějícími vozidly, jsou v Africe samostatným fenoménem. V některých zemích, zejména v těch nejchudších, jsou rozesety po několika kilometrech. Řidiče potom cesta může vyjít velmi draho.
Voják se samopalem nahlíží do kabiny. Hlaveň jeho nabité zbraně se na nás nepříjemně dívá. Hluboká čerň schopná doručit okamžitý konec. Nehezký pohled. Po řidiči voják požaduje peníze, po nás pasy. Jeho strupovitá ruka listuje v pasech tak nešikovně, že natrhává stránky a poškozuje vlepená víza. Po kontrole pasů a zaplacení výpalného nás pouští dál. Podobných kontrol projíždíme cestou na pobřeží ještě pět. Mosambik je pro mě zatím jednou velkou hádankou.
Sympaťák Armando, který by se svou dokonalou vizáží mohl odjet za kariérou do Hollywoodu – O.K., asi by tam skončil v drogách na chodníku, ale je to prostě štramák –, nás vysazuje u městečka Monapo. Dál s Marcelinem pokračují jiným směrem.
My míříme na pobřeží, a to na vyhlášený ostrov Ilha de Mocamgique. V průvodci na tento ostrov pějí neskutečné ódy, takže jsme opravdu zvědaví, zda si Mosambik napraví svou velmi slabou reputaci. Na výpadovce nás opět míjí Afrika bus, který nám už jednou nezastavil. I teď, stejně jako před tím, vyčnívají z okének pěsti se vztyčenými palci, značící patrně jedničku, a vysmáté bílé obličeje.
„Víš co? Budeme jim říkat jedničkáři…“ říká Míša, když konečně opadl oblak prachu, který Afrika bus zvedl. To ještě nevíme, že se naše cesty spojí více než bychom rádi.
Třicet kilometrů k pobřeží stopujeme celé odpoledne, a to ještě polovinu zvládáme pěšky. Přímo na pobřeží, hned u mostu vedoucího na ostrov, je malý kemp. V kempu není nikdo jiný než Afrika bus se svými pasažéry.
Brzy ráno vyrážíme na ostrov, který s pevninou spojuje tři a půl kilometru dlouhý most. Slunce ještě nepálí s takovou intenzitou, takže kráčíme pěkně svižně, hnáni představou průvodcem opěvovaného ráje. V průvodci stojí, že ostrov proslul svou unikátní koloniální architekturou. Pro své půvabné, barevné, historické budovy a překrásné dlážděné uličky je dokonce zapsán v UNESCO. Ve své době byl ostrov hlavním městem Mosambiku, odkud Portugalci řídili – přesněji řečeno »plundrovali«– celou zemi. Dlážděné uličky křižovaly rikši tažené bosými běžci po indickém vzoru, na nichž se vozili dámy a pánové v luxusních šatech z jednoho paláce do druhého nebo na šálek dobrého anglického čaje. Ostrov má být plný skvělých restaurací, čajoven a kaváren, má tam být velmi slušná nemocnice, pošta a muzeum. Podél ostrova máme podle průvodce očekávat bělostné pláže se skotačícími, radostně povykujícími dětmi, které si užívají úžasný život v Mosambiku bez napětí a stresů.
Při chůzi čtu tyto informace nahlas, až z toho Míša zřetelně přidává do kroku. Když už ale rozeznáváme budovy, něco mi na tom všem nesedí. Už zdálky je totiž nad slunce jasné, že půvabná, barevná stavení budou jaksi v horším stavu. Nevadí, hlavně když budou malebné uličky plné kavárniček a my si budeme po dlouhé době moci vychutnat dobrou kávu. Kolem nás projelo asi deset motorek se sajdkárami, ve kterých se vezou naši staří známí jedničkáři z Afrika busu.
Za chvilku už přicházíme k první řadě budov.
„No dobře, tak ta první řada je v dezolátním stavu no, vždyť na ní praží slunce a ten vítr, ta sůl…“ snažím se nahlas sám sobě vysvětlit, proč se místo krásných budov objevují trosky prorostlé banánovníky.
„Za tou řadou už to bude krásný…“ potvrzuje Míša náš optimismus.
Bohužel za první řadou trosek následuje další řada trosek. A potom další a další. Místo malebných dlážděných uliček procházíme letitým nepořádkem pokrývajícím původní kamennou dlažbu. Stylově dekorované sloupky lamp jsou buď zlámané, nebo zohýbané. Vším prorůstá vegetace. Z vymlácených oken vykukují hladové, špinavé, nešťastné děti. Nikde žádná kavárna, žádná čajovna, žádní radující se domorodci, žijící bez napětí a stresů. Procházíme troskami bývalého ráje. Právě jsme u nemocnice. Ta sice opravdu funguje, ale musím po pravdě říci, že je na tom ještě hůř než státní nemocnice v Indii. Okny beze skel vidíme rezavá lůžka plná trpících lidí.
Rozbité, zarostlé náměstí dokonává útok, který na nás byl právě proveden. Byli jsme podvedeni knižním průvodcem. Mám chuť zažalovat toho patologického lháře, který napsal ty nesmyslné řádky o ostrovním skvostu. Máme sevřená hrdla smutkem nad tímto místem, v minulosti bezesporu krásným, dnes ovšem otřesným. V rohu náměstí je alespoň jedna otevřená kavárna. V ní samozřejmě sedí všech osmnáct rozčarovaných Angličanů z Afrika busu. Přisedáme. Za pozoruhodně dlouhou dobu dostáváme od (antifilantropicky nastavené) agresivní tlusté fuchtle kyselou rozpustnou pseudokávu v jakémsi otlučeném hrnku, který možná pamatuje slavné časy tohoto ostrova. Mám co dělat, abych se o ostře olámané hrany hrnku nepořezal. Po odporné kávě jdeme k jedné z pláží, abychom snad alespoň tam objevili maličký kousek krásy. Bohužel je pláž zasypaná odpadky a parta pubertálních kluků po nás hází rezavé plechovky. Tenhle ostrov… to je nějaká zlomyslná travestie. Jestli chce stoupající hladina oceánů sežrat nějaký ostrov – určitě tento! (I když, pár dalších tipů bych po procestování světa ještě měl…)
Beze slov opouštíme toto hrozné místo. Mám ohromnou chuť okamžitě odjet z Mosambiku. Nemusím se Míši ani ptát, abych viděl, že mé pocity zcela sdílí. Svižně přecházíme most, balíme stan a okamžitě se odebíráme na stopa. Toto už bylo moc. Naše míra trpělivosti s Mosambikem byla mnohanásobně překročena.
Před námi je 550 kilometrů na hranici s Tanzanií, o které věříme, že bude mnohem, ale mnohem zajímavější a vlídnější než Mosambik. Stopování jde velmi špatně. Vždy nás obklopí spousta přihlížečů, někdy i agresivních, což se v jednom případě vyhrotilo až na paralyzéry. Stopařsky bojujeme s každým kilometrem. Druhý den stopování směrem na sever kolem nás opět projíždí poloprázdný Afrika bus, z něhož trčí spousta jedniček.
Po třech náročných dnech se dostáváme do pobřežního městečka Pemba. Kamión nás vysazuje asi kilometr od pláže. Kráčíme rovnou k ní, ale očekáváme spíše smetiště než pláž. Pohled, který se nám za chvilku otevírá, nás ale totálně vyvádí z míry. Po všem odporném, co nám Mosambik zatím nachystal, zíráme na dokonale bělostnou písečnou pláž lemovanou kokosovými palmami, pod kterými posedává hrstka vychillovaných domorodců.
Vidíme malý krámek s potravinami, malý restaurant, a dokonce potápěčské centrum! Chvilku si nejsem jist, jestli se mi to všechno nezdá. Rozhlížím se, zda někde neuvidím Ponatshega s heverem, který by potvrdil, že to vše je pouhá iluze, ale nevidím ho. Je to skutečnost. (Ovšem jistě… co je skutečnost?) S neuvěřitelnou úlevou shazujeme batohy na bílý písek krásné pláže a skáčeme do teplé, tyrkysové vody. Z odporného hnusu jsme se opět ocitli v ráji, kde bych marně hledal jedinou chybičku. Afrika umí dokonale šokovat a opět to udělala. Nakonec ale jednu malou chybičku přesto nacházím: v plážovém restaurantu sedí jedničkáři z Afrika busu. Vyměňujeme si trapné pohledy. Už třikrát nás nevzali a opět na nás ukazují ty své trotlovské (v tuto chvíli těžce sarkatisticky působící) jedničky. Nicméně ráj kolem nás snese i jedničkáře. Pemba je sice město, ale s pomalou rurální atmosférou.
Asi dva kilometry od pláže je příjemný kemp obklopený džunglí. Stavíme si tady stan a jdeme na zasloužené – ba posledními dny přímo vydřené – pivo, abychom se dozvěděli více o místě, kam jsme právě dorazili. Majitel kempu je Fin jménem Valkoinen. Je to sympatický čtyřicátník, který se tady usadil před sedmi lety. Kdyby mi ještě včera někdo řekl, že žije dobrovolně v Mosambiku, asi bych pochyboval o jeho duševním zdraví, ale tady v Pembě je to více než pochopitelné.
Pemba je vyhlášená pro úžasné korálové stěny padající do velkých hloubek. Pod vodou jsou běžně k vidění manty, želvy, bělocípí a černocípí žraloci, murény, perutýni a dokonce velrybí žraloci. To zní fantasticky. Hned zítra si domluvíme ponory.
Brzy ráno, odpočatí a čerství, vyrážíme na pláž a míříme rovnou do potápěčského centra. Vede ho Maďar Attila, bývalý cizinecký legionář. O své minulosti toho příliš nenapovídá. Po dobrodružném životě se z něho stal mlčenlivý potápěč, který si užívá zaslouženého odpočinku na odlehlé pláži v Mosambiku. Když se ho zeptáme, kde všude s legií byl, zaplane mu v očích oheň, ovšem neřekne prakticky nic.
Ponory jsou mnohem levnější než v Jihoafrické republice. Domlouváme se na deseti ponorech a Attila nám slibuje manty, žraloky a želvy. A když prý budeme mít trochu štěstí, uvidíme i velrybího žraloka. Žralok velrybí, nebo také žralok obrovský, dorůstá běžně délky 12 metrů; byly ale vyfotografovány i 18 metrů dlouhé kusy. Pohybuje se v hloubkách od 1 do 130 metrů a je to největší paryba na světě. Na rozdíl od ostatních žraloků má masivní koncová ústa, která do široka otevírá, aby tak mohl filtrovat velké množství vody s malými rybami, korýši a dalšími planktonními živočichy. Potápět se s velrybím žralokem je snem každého potápěče a také my o tom sníme od chvíle, kdy jsme se v základním kurzu potápění o jeho existenci dozvěděli.
Odpoledne se chystáme k prvnímu ponoru. Připravujeme si žakety, chystáme si láhve a vše nakládáme na dřevěnou motorovou loďku. Asi tři sta metrů od pobřeží skáčeme do vody. Vyměňujeme si signály OK a zanořit. Zvolna padáme do dvacetimetrové hloubky ke korálové stěně. Už jsme zase v potápěčské euforii. Voda má nádherných 29 stupňů a viditelnost přesahuje 35 metrů. Po potápění v chladnějším jezeře Malawi opět nádhera. Jsme obklopeni tisícovkami malých barevných ryb. Dno a stěny jsou porostlé barevnými korály, mezi kterými se hemží tisíce sotva centimetrových rybiček. Instruktor míří k malé jeskyni. Nahlíží do ní a ukazuje, abychom se podívali také. Je tam kareta obrovská.
Dostala z nás strach, a tak vyplouvá ze svého úkrytu a předvádí nám symfonii své plavby. Jako by létala vzduchem. Ladně pluje nad větevníky, houbovníky a korálovníky, které pokrývají dno. Všímáme si také sasanek, ve kterých se prohání maličcí barevní klauni. Pár metrů od nás prchají dvě chobotnice, které mění barvy tak rychle, jako by blikaly. Instruktor nám ukazuje velkého kanice, který bez hnutí visí v prostoru s otevřenou tlamou. Připlouváme trochu blíž, až vidíme, že mu tlamu čistí kreveta. Je to hipolytka bělopásá, jeden z nejdůležitějších bezobratlých čističů útesových ryb. Po sedmdesáti minutách úžasného ponoru se vracíme na loď.
Další den absolvujeme dva ponory a hned při prvním z nich se na nás usmálo štěstí. Proplouvají kolem nás hned tři manty atlantské. Tyto gigantické manty mývají rozpětí až osm metrů. Jsou to snad nejelegantnější vodní stvoření. Když plují, připomínají spíše let mýtického ptáka vesmírem. Je to opravdu fascinující podívaná. Manty z nás nemají nejmenší obavy. Proplouvají několikrát kolem nás, jako by si námi hrály. Na konci ponoru při dekompresní zastávce v pěti metrech mi kolem masky proplouvá havýš trnohřbetý a já okamžitě vím, že toto je můj oblíbenec mezi rybami. Jeho tvar a barvy jsou naprosto odzbrojující. Stvořitelská akribie…
Druhý ponor nám zpestřilo hejno ostenců běloskvrnných a modrých. Také hlaváč citronový se prý jen tak nevidí. Je malý, ale o to zajímavější. Druhá polovina ponoru je ovšem ve znamení žraloků bělocípích. Je to vzrušující zážitek. Už jsme je viděli v Jihoafrické republice, ale tady v Mosambiku se k nám přibližují víc a tráví s námi také víc času. Zatímco minule pouze propluli a zmizeli pryč, tito se k nám vracejí.
Další ponory jsou stejně krásné a my získáváme pod vodou čím dál větší jistotu. Levitujeme v modrém prostoru. Je to nepopsatelný pocit skutečného létání. To, co se mi tisíckrát zdálo ve snu, to se pod vodou bezezbytku plní. Slastný pocit meditace ve stavu vznášení.
Devátý ponor je zlomový. Přidává se k nám skupinka Francouzů, s nimiž plujeme do vzdálené laguny bohaté na plankton. Vyrážíme brzy ráno, protože právě ráno je největší šance spatřit v laguně velrybího žraloka. Asi půl hodiny kroužíme po laguně, když Attila zakřičí: „Tamhle je, všichni do vody!“
Samým vzrušením ani nejsem schopen nasadit si ploutve. Připadám si jako prvně zamilovaný mladík, který není schopen vypravit ze sebe slovo, když chce dívce vyznat lásku. Neobratně si nasazuji masku, soukám se do ploutví a skáču – nebo přesněji padám – spolu s ostatními do vody. Dívám se pod hladinu a spatřuji gigantické stvoření – velrybího žraloka. Všechny zaplavuje euforie. Velrybí žralok pluje velmi pomalu s tlamou dokořán otevřenou, aby se pořádně nakrmil. Může mít tak 15 metrů. Vůbec mu nevadí, že kolem něho plaveme. Nevnímá nás a několik minut se v klidu krmí. Když má dost, opíše pod námi kruh a mizí do modré hloubky mimo lagunu.
Na loďce cestou na pláž probíhá oslava. Všichni do jednoho se radují, dokonce i mlčenlivý Attila se usmívá. Právě jsem se rozhodl, že začneme pracovat na tom, aby z nás byli instruktoři potápění a abychom se tak mohli do toho fascinujícího – neuvěřitelně komplexního, ale i křehkého a rozhodně stvořitelsky dokonalého (opět ta dotěrná »akribie«) – světa pod vodou dívat každý den.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Dostupné online: Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz)
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
