Článek
Nahota měla podle adamitů symbolizovat návrat do původní (řeklo by se ouverturní) čistoty před lidským pádem do hříchu a nezkaženost člověka zaznamenanou v prvních kapitolách Bible – byla to tedy nahota v níž a do níž byl člověk jako muž a žena Bohem záměrně stvořen. První adamité působili v oblasti severní Afriky mezi 2. a 4. stoletím.
Michelangelo – Stvoření Adama
Platónské kořeny
Mnozí křesťanští adamité navázali na gnostické a částečně platónské, později rovněž manichejské myšlenky; všechny tyto myšlenkové směry byly výrazně dualisticky zaměřené. V oblasti egyptské Alexandrie se některé skupiny adamitů rekrutovali z karpokratiánské gnóze vystavěné na dualismu mezi zlou hmotou (jako pokleslou formou bytí) a dobrou duší (jako vznešenou formou bytí preexistující lidskému životu). Učedníci významného gnostika Karpokrata však nevyznávali Ježíše z Nazareta jako bohočlověka, ale jen jako výjimečného člověka, jehož duše pozemským narozením nezapomněla na předchozí bytí v dokonalé boží sféře. Následovníci této platonizující gnóze věřili, že díky zvláštnímu tajnému poznání si může člověk vzpomenout na své bytí předcházející pozemskému narození, vznešené duchovní bytí později vtištěné do materiální kreaturality.
Zbytnost etiky
Pohledy na učení křesťanských adamitů se různí: mnozí starověcí teologové v nich spatřovali sektu s rozvolněnými mravy, jiní v nich ale viděli přísné askety, kteří se navraceli do původní, co možná nejjednodušší, formy života. Své společenství nazývali adamité ráj a vyznávali, že přijetím do společenství se člověk vrací do stavu původní nevinnosti a dokonalosti. Manželský svazek nahlíželi adamité jako cosi nepřirozeného, co nepatří do stavu původní dokonalosti (a ve výsledku přináší zbytečný a stupňující se distres). Věřící odmítali vnější náboženské zákony i etické imperativy jako zbytné, protože platí jen pro lidi zasažené hříchem, lidi ve stavu po pádu prvotního hříchu. Adamité se cítili být opět ve stavu před lidským pádem, a proto bez nutnosti zákazů, příkazů, doporučení či imperativů. Stav bezhříšné čistoty a dokonalosti podle nich nebylo třeba redukovat, omezovat ani řídit. Mezi adamity byli také mystikové, kteří hájili myšlenkovou tezi jakéhosi nadmorálního přístupu k životu, neboť není-li hříchu, není zapotřebí morálky a etiky. Mělo jít o mystický návrat do původní nezkaženosti, dokonalosti, které je každý člověk podle adamitů přirozeně schopen, dokonalosti podobné Božímu Synu, jenž je exemplární příčinou stvoření.
Nahota v Bibli
Vrátíme-li se k Písmu, Bůh podle prvních veršů knihy Genesis stvořil člověka podle svého obrazu ke své podobě, a to jako muže a ženu (Gn 1,27). Jak je stvořil, tak byli jeho obrazem – totiž nazí. Adamité zdůrazňovali, že Bůh neřekl: Oblékněte se, jste mým obrazem. Ne. Stvořil muže a ženu jako velmi dobré dílo, dílo Boží, dílo nahé – a správné. Muž a žena se měli stát jedním tělem a měli být nazí a nestydět se. Člověk na základě Božího zadání neměl jíst ze stromu poznání dobrého a zlého; pokud by tedy (podle adamitů) z tohoto stromu nepojedl, nepoznal by dobré a zlé, nepropadl by se do prekérní dichotomie dobro – zlo, nemusel by se oblékat, stydět, trpět. Nahota podle adamitů není jen dobrá, je velmi dobrá, je ryzí a nezkažená. Proto adamité praktikovali bohoslužby v rouše Evině.
Zdroje:
HUGH, Chisholm. Adamites. In: Encyclopedia Britannica (11th ed.). Cambridge: Cambridge University Press, 1911, s. 174.
LAWLER, James M. Matter and Spirit: The Battle of Metaphysics in Modern Western Philosophy Before Kant. Rochester: University Rochester Press, 2006.
