Článek
Evropa se potýká s nedostatkem lékařů, zdravotních sester i dalšího zdravotnického personálu. V českých špitálech je z úst zdravotníků stále častěji slyšet východní přízvuk; když roky sháníte zubaře a najdete jednoho s arabskými kořeny, máte takovou radost, že málem uvažujete o konverzi k islámu. Nedostatek vzdělaných lékařů v západní Evropě pak saturuje jak východ (včetně našich – za ty prachy, světe div se), tak i jih sahající hluboko do subsaharské Afriky. Stárnoucí a čím dál rozmazlenější a přešlechtěnější evropská populace (která je tak zpovykaná, že už se málem není schopná ani množit), z toho pramenící rostoucí nároky na zdravotní péči a v ne úplně zanedbatelné míře také odchody zdravotníků do důchodu nebo na detox (a odtud do léčeben a nikoli výjimečně také do kriminálu, což se tedy týká hlavně ředitelů špitálů a primářů – pámbu ví proč) nutí evropské státy hledat nové zaměstnance ve vzdálenějších zemích.
Jedním z řešení se stalo zaměstnávání zdravotníků z Afriky. Právě tento trend však vyvolává stále hlasitější kritiku, protože Evropa řeší své problémy na úkor afrických zemí, které kvalitní zdravotníky také zoufale potřebují. Osobně tuto kontroverzi vnímám jako jeden z přidružených aspektů neokolonialismu. Evropa Africe pomůže vybudovat školy a univerzity (ale investici si vybere jinde, evropská pomoc totiž nikdy není levná), za africké peníze nechá vyučit Afričany lékařskému řemeslu a evropským způsobům a poté si nejlepší stáhne do Evropy. Přínos pro Afriku? Ale o ten přeci kolonialistům a poté lstivým neokolonialistům nikdy nešlo. Jediným rytířem (respektive samurajem) bojujícím za neokrádání Afriky o jejich vlastní nejlepší lékaře je blanický samuraj Tomča Ókáčko, nepochopený ochránce nejlepších afrických lékařů.
Fenomén označovaný jako brain drain neboli odliv mozků není nový. V posledních letech však mezi Afrikou a Evropou nabírá na intenzitě. Desítky tisíc lékařů, lékárníků, sester, porodních asistentek a dalších přidržprofesí odcházejí z Nigérie, Ghany, Keni nebo Zimbabwe za vyššími platy a lepšími pracovními podmínkami do Velké Británie, Francie, Švédska, Německa, Irska a mnoha dalších evropských zemí. Pandemie covidu navíc poptávku po zdravotnickém personálu ještě zvýšila a evropské nemocnice začaly zahraniční pracovníky aktivně verbovat. Podobně jako v Africe zintenzivňují činnost náborové skupiny pro bojovníky na ukrajinskou frontu, zintenzivňují činnost také náboráři pro frontu špitální. Málokdo se tomuto okrádání Afriky odhodlá postavit, a proto máme být na koho hrdí.
Pro samotné zdravotníky je rozhodnutí často více než pochopitelné. Vlastně bych se spíš divil, kdyby nešli, zvláště tam, kde absentuje jazyková bariéra. V mnoha afrických zemích pracují v tristně vybavených nemocnicích (nebo spíše parodiích na špitál), kde není nouze o prošlé léky i různě prapodivný (ne)systém. Sám jsem na cestách kolem světa několikrát skončil ve špitále a musím říci, že ačkoli jsem aktivně vyhledával extrémní dobrodružství, v několika špitálech to byla hrana mezi dobrodružstvím a překročením horizontu událostí. A jak víme: zpoza horizontu se ještě nikdo nevrátil, aby mohl vyprávět. Nejhorší to bylo v Indii, ale to sem teď nepatří. Skončil jsem ale nejednou ve špitále také v Africe a ouvej, nebylo mi ani trochu do zpěvu. Zážitky prý musí být intenzivní – tak tyto vpravdě byly. Moje přítelkyně, dnes manželka, zase skončila u afrického zubaře. Už podle vybavení ordinace nám bylo jasné, že jdeme do hardcoru. Ale to sem teď taky nepatří. Prostě a jednoduše, talentovaní a dobře vzdělaní afričtí lékaři velmi často slyší na nabídku z Evropy a já se jim absolutně nedivím.
Jejich mzdy bývají v Africe mnohanásobně nižší než v Evropě a možnosti profesního růstu jsou omezené. Přesun do Evropy jim může přinést nejen vyšší životní úroveň, ale také přístup k moderním technologiím, dalšímu specializačnímu vzdělávání, kariérnímu růstu, profesní seberealizaci a stabilnějším pracovním podmínkám.
Pro africké státy však představuje masový odchod zdravotníků vážný problém. Vzdělání jednoho lékaře nebo zdravotní sestry stojí stát značné finanční prostředky. Pokud absolvent krátce po dokončení studia odejde do zahraničí bez motivace k návratu s nabytými zkušenostmi, investice se domovské zemi prakticky nevrátí. Některé regiony pak čelí situaci, kdy na desítky tisíc obyvatel připadá jen několik lékařů. Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že přestože Afrika každoročně vychovává více zdravotníků než v roce předešlém, jejich masové odchody do zahraničí způsobují, že desítky milionů lidí stále nemají dostatečný přístup ke zdravotní péči.
Kritici proto tvrdí, že Evropa fakticky těží z investic afrických zemí do vzdělávání zdravotníků. Lapidárně řečeno: Evropa pomohla vybudovat univerzitu, Afrika si zaplatí náklady na nového lékaře, Evropa si ho schramstne. Tento proces prohlubuje rozdíly mezi bohatými a chudými regiony světa. A to extenzivně působí co? No přece u nás tak oblíbenou masovou migraci z Afriky do Evropy. Divíte se? Evropa kolonizovala, dnes neokolonizuje, ale internet spojuje a ukazuje chudákům, bojujícím s nepřízní osudu, rozmazlené boháče, kterak si fotí své šťavnaté stejčky, než se do nich pustí a zalijí je šampaňským za cenu dvou měsíců života frustrovaného afrického chudáka, a tak Evropa kromě nejlepších afrických lékařů čelí také milionům obyčejných Afričanů, kteří – světe znovu div se – také chtějí lepší život. A právě pro ty nezaopatřené Afričany chtěl určitě Tomča Ókáčko udržet nejlepší africké lékaře doma. Je to po mém soudu novodobý Bruncvík s ochočeným lvem, kterému – alespoň jak to na mě působí – záleží na slušných Afričanech.
Podle údajů WHO výrazně roste podíl lékařů a sester, kteří byli vyškoleni mimo Evropu a dnes pracují v evropských zdravotnických systémech. Kontroverze kolem odlivu zdravotníků nemá jednoduché řešení. Na jedné straně stojí právo jednotlivce hledat lepší život a profesní uplatnění, na druhé straně odpovědnost bohatších států nezhoršovat situaci zemí, které již dnes bojují s nedostatkem zdravotní péče. Jenže nedostatek je i v bohatém světě. Právě hledání rovnováhy mezi těmito dvěma principy bude jednou z největších výzev euro-afrických vztahů v příštích letech.
Tomča Ókáčko se jedním hluboce promyšleným plakátem – mám silné až nevývratné podezření, že mu s tím pomáhala nějaká africká lékařská organizace bojující za neodcházení lékařů do zahraničí – patrně pokusil pomoci Africe, aby z ní neodcházeli ti nejlepší lékaři. Patrně měl na mysli dobro Afričanů, kteří potřebují lékaře jako sůl. Patrně měl připraven další plakát, který zakazoval odliv českých lékařů na západ, a ještě jeden, který by propagoval kurzy správného českého – nebo dobře, v případě Ókáčka spíše moravského – přízvuku pro sestry z Východu. Ale tím, že na další plakáty nedošlo, střelil Tomča sice přímo do terče, ale omylem si ho namaloval na vlastní nohu. Náš plamenný jezdec zabojoval s větrnými mlýny, ale afričtí lékaři si dál pořizují jednosměrné letenky.
Zdroje:
World Health Organization (WHO Europe): *Europe’s dependence on foreign-trained doctors and nurses has cross-border ripple effects* – zpráva o rostoucí závislosti evropských zdravotnických systémů na zahraničních zdravotnících.
World Health Organization (WHO Africa): *State of the Health Workforce in Africa 2026* – analýza nedostatku zdravotnických pracovníků, migrace a zaměstnanosti v Africe.
World Health Organization: *Migration of Health Professionals in Six Countries: A Synthesis Report* – dlouhodobá studie věnovaná fenoménu „brain drain“ zdravotníků v Africe.
Associated Press: *Cameroon or Canada? Poorly paid doctors and nurses are choosing to leave* – reportáž o důvodech odchodu afrických zdravotníků a jeho dopadech na zdravotní systémy.
Reuters: *In search of economic boost, some African countries send workers abroad* – článek o tom, jak některé africké státy podporují pracovní migraci, včetně zdravotnických profesí.
