Článek
Tak pěkně to kouzelné letní ráno začínalo: jako bych se probudil do medu; čas se táhnul jako z medonosky, včely mi dělaly ASMR svatozář, mravenci vzdali invazi do koupelny, klíšťata se rozhodla, že letos nebudou, a jejich existenci převezmou hřiby, které pokryjí les jako rajský koberec, jenž katapultuje houbaře přímo do nirvány, z níž nesestoupí ani při nelidské šichtě ve fabráči a paprsky ranního světla tu prozřetelnost barvily do nejvyšší míry škály pojmu dokonalost. Nebylo co vytknout. V posledním snu jsem si létal, jako to obvykle nad ránem dělávám, jenom tentokrát – absolutně nevím proč – se mnou létali Kabáti, ale byli takoví línější a pomalejší, nechtěli hrát a létali hrozně nízko, ale i tak jsem si s nimi dobře zalétal; díky, hoši, díky za všechno! No a z letu rovnou do reality – tedy pokud je tohle ztřeštěné divadlo, co se kolem mě odehrává, realita!? Mám totiž pocit, že se mi zdáte, ale nebojte se, budu se o vás starat jako o vlastní – jak mě mocně olízl můj nádherný urostlý bílý Švýcar, totiž švýcarský ovčák, protože já jsem stará škola, straight guy, měnit už to asi nebudu, já už ve dvaačtyřiceti nemám rád změny a to víte, když jsem vyrůstal, tak jsme ještě nevěděli, že si můžeme vybrat a pak to kdykoli změnit, takže jsme prostě drandili po kolejích, na které nás vrhli v porodnici a řeknu vám, nebylo to vůbec špatné, ba byla to jízda i za těch zatracených komárů. Proč? No prostě protože čtyřicet dva. To dá rozum, ne?
Olízl mě od brady až do čela, jak to zase s oblibou po ránu dělá on – snad si předtím neprováděl svou obvyklou ranní hygienu místa, kterým světu vrací, co od něj dostává, mimochodem taky straight guy (ale, co si budem, otevřený všem příležitostem, žádné přízemní předsudky – vyzkoušejte mnohé a přidržte se dobrého, píše už Pája v Bibli), přičemž mi otevřel oči přesně ve chvíli, kdy jsem se rozloučil s Kabáty a přepnul do ložnice a mocně nasál vůni v Libanonu míchané etiopské kávy s indickým kardamomem, která napovídala, že manželka už je zpátky z Kaufu a džezva hrdě plní svou životní roli. A jaká je to role! Role všech rolí! Slovo role snad muselo vzniknout ze vztahu džezvy, Etiopie, Indie a libovolné Arábie v receptoru probuzeného uvrženého do bezprostředního rauše.
Sklouznul jsem nonšalantně z postele, vynechal jsem župan, bačkory s vlčíma ušima, brko, kobru i všechno ostatní, vždyť to všechno vynechávám vždycky, a jak mě Bůh stvořil, vyrazil jsem v postavě kulturisty, kterou na sobě po ránu cítím, i když zrcadlo to vidí trochu jinak – jak říkám, co je vlastně realita?, vždyť to zrcadlo lže, bere v potaz jenom světlo a vůbec nerespektuje, jak se cítím, ale co je důležitější: zbrklé světlo, které chvátá tak, že ani nezakusí čas (natož pak ten, co se táhne jako z medonosky) nebo do času krásně extendovaný nádherný ranní feeling? –, takže jsem vyrazil vstříc té omamné vůni, která mocně stoupala z přízemí a hladila schody laskavým dechem Libanonu. Kdyby schody mohly jódlovat, věřte, že by jódlovaly, a jaké by to bylo jódlování. Alpy hadr. Ale jsme v Českém ráji, tak nechme Alpy Alpami. Co jsou Alpy proti Českému ráji? Malá Skála určuje nejvyšší míru analogie entis!
V koupelně jsem hodil očko z okna do kouzelně slunného letního rána – světlo rajtovalo jak kdyby nemělo (být) zítra –, rytmicky jsem vychrchlal co šlo, nasadil zubní lesk alá Krampol a vysadil včerejší… – no prostě jak se to dělává – a málem v tanci radostně oblažoval schody (které kvílely pod mými čtyřiceti dvěma lety, ale v tom kvílení jsem jasně rozeznával rozkošné jódlování) sestupem do dne, jenž se měl do životní knihy, která se jednou bude zatraceně přísně vážit – takže další: Ábel, tvl, co to mělo bejt? –, zapsat jednoduše: ten den, kdy bylo prostě dobře a souzený se řáchal v žitě jako selátko bez rozumu. Jak je dobře selátku bez rozumu! Jak je dobře všemu!
Děti dávno ve škole, práce dávno hotová díky zuřivému vzestupu bitkáče, v hlavě Na hotelu v Olomouci… To ráno, kdy chceš, aby to prostě takhle zůstalo, aby se to na té proklaté medonosce skoro zastavilo, ale zase ne úplně, protože k tomu, aby si to člověk dával, lehce to běžet musí. Ale opravdu lehce, lehoučce, jako štěňátko od pojmu lehoulince, prostě šveja šveja, kdo ví, ten ví, kdo neví, ten pozná, a kdo nepozná, ten teď neví, která bije. Káva mě tahala k sobě jak ženská krása, jako nebeská gymnastka tahá stuhu z duhy, jako Bůh táhne čas do věčnosti a já ho marně vyzývám, aby přestal, zpomalil, nebo alespoň vyspoileroval „co je čas“ a „co je věčnost“. A v tom se to začalo drobet komplikovat. Asi to bylo i dobře, protože na věčné otázky, co je čas, konečně nebyl čas. Jaká úleva… Bije úlevná, zatracené myšlení několika magorů narvaných do jednoho těla. Ale nestěžujeme si, chraň Bůh, ba naopak!
„Není cukr,“ pronesla manželka klidně, jako by to nevadilo, jako by na tom právě teď nezávisel vesmír, jako by čas měl pohonné ingredience bez krupice v Arábii! Ale Arábie s kardamomem bez cukru prostě nejde, a jak víme, dokonalost nezdokonalíš, ale rozhodně ji můžeš krutě znedokonalit, a to prostě nechceš. Ne cukrem, respektive bezcukřím. Zatracené ranní bezcukří! Jaká drobná, ale podstatná komplikace. Celý vesmír se najednou zhroutil do sebe a zůstal jen cukr. Bohužel ne u nás. Ó velký cukre, cukříčku, štěňátečko od cukříčku, kde jsi? Kde prodléváš, svatá prostoto? Ten nejbližší byl v Saigonu. Zbytek vesmíru v tu chvíli neexistoval, neměl totiž pražádný smysl a věci jak známo existují pouze, když smysl mají. Kraťasy z Japonska, košile z Baham, sandály ze Zélandu. Vyrážím směr Vietnam. Je to kousek, kousíček, štěňátko od kouštilínku. Co se může během těch několika desítek kroků stát?
Málem si tančím po asfaltovém chodníku, jehož praskliny mi připomínají pradědu, co padl u Kresčaku, a bum! Šrajtofle. Jestli něco nechci, tak je to zkomplikovat si šedesát metrů k saigonskému seriálu a zpátky ke kávě cizí prkenicí, takže překračuji, jako bych ji neviděl, a ve stejnou chvíli si všímám popelářů a říkám si: těm nagelovaným raperům, co visí za jednu haksnu jako ze sportovní plachetnice, jako by to byli osmahlí námořníci, co loví perly a mořské panny a visí jen na ozdobu, rozhodně ne na práci s bordelem… – tak přesně těm fešákům by se mohla hodit, a tak na toho, co se na mě dívá čokoládovým pohledem arabského prince, významně mrkám a očima ho navádím na šrajtofli. Já ji nechci, jak jsem řekl, bitkáč se o mě postaral, ale modelovi by se snad hodit mohla.
První pohled na mě vrhl jako pitbull po týdnu bez žrádla, ale jak zmerčil šrajtofli, roztál jako jorkšír a s radostným štěknutím vyskočil z brzdícího popelářského vozu směrem k nám – tedy ke mně a šrajtofli. Jenže co čert nechtěl, tímtéž směrem se v tomtéž okamžiku řítil morbidně obézní šofér felicie (co měla velmi daleko k top stavu), a přestože opuchlá sloní noha hojně zdobená hnisavými vředy, které bohatě vyvěrají na světlo Boží, na brzdě neskončila úplně pozdě, trvalo autu dost dlouho, než přemluvilo fyziku k přehodnocení sil. Jeden bod v časoprostoru, kdesi na okraji bezvýznamné galaxie svištící bůhví jakou rychlostí, bůhví kam, bůhví proč, a tolik malých rolí. To už se popelář válel v bermudském trojúhelníku mezi popelářským vozem, felicií a mnou nad šrajtoflí. Problesklo mi hlavou, že jsem chtěl do řitě jenom kilečko cukru krupice a rychle se vrátit k džezvě, jako bych venku ani nebyl, a už je tady situace. Blesková analýza: nagelovaní fešáci visící z popeláře s očima navrch hlavy, arabský princ vyválený v asfaltu, pomačkaná filda a já jako arbitr situace, kterou bych strašně rád jakože přehlédl a pokračoval pro cukr, ale uznejte, to prostě nešlo uhrát na nevšimnutí.
Jak jsem skončil v tom vrtulníku? Cítil jsem vinu za toho nagelovaného fešáka, tak jsem k němu přiskočil a rychle zjistil, že je to pružný a odolný chlapík. Tělo jako čerstvá pomlázka z dvanácti pletená těsně před Velikonocemi, devět životů jak arabský kocour. Nebylo mu nic, ale kolegové v káře pochopili, že by situaci mohli vydojit, a tak zavolali rychlou. Jak tam tak stojíme a já se učím nejnovější romský slang, co má kořeny v samotném sanskrtu – klobouk dolů, hoši, jazyk s krutopřísnou historií! –, říkám si, proč tam ta felicie v těžkém netop stavu pořád stojí. A hle! Šoféra trefilo. A jak! Ten černý kocour přes cestu mu přinesl smůlu, přitom to původně vypadalo opačně. Proto raději ničemu v tom zatraceném divadle nevěřím a tvářím se, že nehraji hlavní roli, vlastně žádnou roli, vlastně to jenom z dálky režíruju, vlastně ani to ne, jenom jsem to napsal a nechal to žít svým životem. Voláme znovu, ale operátorka to tentokrát vyhodnotila na vrtuli. Znám sotva čtyři nová slovíčka a vrtule je na zemi. Jak to sakra sviští, před deseti minutami jsem létal s klukama z Kabátů kdesi nad rozsvícenými mrakodrapy a teď mě tahají do vrtule, protože jsem jediný svědek, a na čerty se čekat nebude, protože jsou schovaní v křáčí, kde s radarem pomáhají a chrání.
Jak vzlétáme, ještě si stíhám všimnout, jak si popeláři dělí bankovky a šrajtofle letí do prázdné popelnice. Smutně kouknu na střechu Vietnamu, jak tak asi pod střechou ten cukr dřepí v regálu a vyhlíží mě, a už jsme vysoko v luftě. Týpek na tom prý vůbec není dobře, takže to stáčíme do Práglu. Tvl, já jsem si chtěl v Turnově jenom skočit pro cukr.
Letní ráno vypadá z vrtule ještě líp než z baráku, to musím uznat, ale typusovi je hrozně zle a nevím, jestli to do Práglu dotáhne, takže vyhlídka je krutě zakalená. Mlhavě nad ním rozeznávám hádající se zubatou a strážného. Hádka jak z Itálie, stav zatím na remízu. Mimochodem jak koukám na ty nateklé bandasky trčící zpod přikrývky a vydávající praodporný hnis, asi bych je na sále rovnou fiknul, ale nebudu radit, vždyť já jsem doktor filozofie a do nohou tak úplně nedělám. No a když už si zvykám na vyhlídku u skučícího chlapíka, co mu černý kocour přeběhl přes cestu a vydojí z toho dlouhodobý pracovní úraz, dostávám náhle padák, protože zadní rotor hlásí kritickou chybu a jak vím i já, totální laik, který má papíry jen na bezmotorový kluzák, bez zadního rotoru je průser.
Utahuji si popruhy a rychle vzpomínám na svůj první a poslední seskok, ale mám okno jak vix. Chtěl jsem jenom cukr a místo toho budu skákat! Proboha, proč? Tak to ráno před dvaceti minutami sladce začínalo. Kde je ta včelí svatozář? Dneska se mi prostě nechce skákat. A už vůbec ne nad Mladou Boleslaví, vždyť já to město ani za mák neznám. Hlava mi generuje chuchvalce myšlenek, hrnoucí se jak z ománské kadidelnice, které mě vrhají tu na náměstí, tu do Škodovky, tu do bordelu. Sakra proč do bordelu? Takhle po ránu? Před zavíračkou? No, oblečený bych na to byl tak akorát… ale prostě ne! Nechce se mi nikam skákat! Proč mám proboha v pondělí ráno v bordelu desítky kilometrů od svého sladkého bydliště vysvětlovat, proč za sebou táhnu padák a melu o cukru? Co tomu řeknou kur…? Ještě dostanu od vyhazovače do držky, ukradne mi padák a já ho pak budu muset záchrance nahradit. Úplně se vidím, jak ležím v krvi před bordelem, vykašlávám v ukrutné bolesti vlastní zuby a litry krve s hlenem, a já nevím, čím vším, a brutálně to bolí – i když se to pere s bolestí nakopaného rozkroku a natržené… – a skomírám na lidi upalující do práce: „Volejte benga, v bordelu mi ukradli padák! Jdu jenom pro cukr!“ Tvl, zdálo se mi to, nebo mě opravdu právě označkoval pudl s palmičkou na řepě? To už je vrchol! Vzpomněl jsem si na sílu modlitby. Řežu jí tam do plnejch a rozházeným vědomím se vracím do luftu. Zlatě v luftě. Od bordelů se radši držet co nejdál! Přelétáme Benátky nad Jizerou, tam je prý vyhlášený řezník. Úplně to vidím. Sekáček na maso a scéna jako z Tarantina. Tak dost! Zůstaň v luftě!
Zabralo to. Zadní rotor dostal rozum a typus to na remízu udýchal až do Práglu. Hele háčko, šup tam s náma a jsme ve špitále.
„A vy jako chcete co?“ zavrčí na mě všemocná a vševědoucí staniční.
„Já chtěl původně jenom cukr…“ vykoktám s těžce hezitačním nátiskem v hlase.
„Aha,“ odsekne a ukazuje mi směr k psychiatrické ambulanci. „Cukr tam.“
Najednou nikdo nikde není. Už asi nejsem svědek, nebo co. Normálně mě ukradli od baráku a teď mě nechali na ocet. Otáčím se a bum! Rána jak z děla, týpek v kukle řve, někdo mě někam táhne a najednou sedím s klepetama mezi ředitelem a náměstkem a oni oba, že jsem to byl já. Já opakuju jako kolovrátek, že jsem si chtěl jenom skočit pro cukr, protože Arábie s kardamomem zkrátka bez cukru nefunguje, a chlupatej v kukle najednou říká: „tvl, to je jenom nějakej pitomec, co šel kolem“. A tak přijímám omluvu a dostávám od chlupáče superba s šoférem, který chce být co nejrychleji zpátky v Práglu a vzhledem k tomu, že pro něj nejvyšší povolená rychlost neplatí, tak jsem po pětadvaceti minutách strašného strachu – ono dvě stě pade po D10 mezi kamionama jednoho vyděsí – zpátky v Turnově. Přibrzdil mi u Čonga a hodil mě domů. Nebyla to ani hodina.
„Kde seš? Ses tam zase zakecal, ne? Máš ten cukr? To kafe už je úplně studený.“ Že je doma nejlíp, doma nepoznáš.
