Článek
Při klasické pozemní cestě do Indie, kterou mohu všem poutníkům velmi vřele doporučit, tedy přes Balkán, Turecko, Írán a Pákistán, navštíví obvykle cestovatel jako první indické město Amritsar ležící nedaleko pákistánské hranice cestou z Lahore. Vzhledem k faktu, že jsem tuto cestu s mým kamarádem (Víťou – a.k.a. Štrůdlem – a.k.a. Vojtkem) absolvoval v minulém tisíciletí, kdy ještě neexistovaly knižní průvodci (a informační weby byly pouze v nejdivočejších sci-fi filmech na VHS kazetách, zatímco existence youtuberů byla jen ve fantaziích nejsjetějších vizionářů), vůbec jsme netušili, co nás v Amritsaru čeká. Dodnes za to děkuji, neboť jsme absolutně nevědomky, navíc v nádherném věku devatenácti let, vstoupili do cestovatelského snu, který se povede jen několikrát za život: vlídní lidé ve městě nás směrovali k jakémusi chrámu, o jehož existenci jsme neměli nejmenší potuchy, a tak jsme intuitivně následovali jejich rady a za nedlouho se ocitli před relativně honosnou a velkou, ovšem nijak zvlášť výjimečnou bílou stavbou. U vstupu jsme si museli uvázat na hlavu šátky a mohli jsme vstoupit.
Nečekali jsme – vzhledem ke své nevědomosti – nic, ale dostali jsme – ve své sladké neznalosti – bezmála všechno: bílá budova byla pouhou ochrannou pevností pro neuvěřitelný klenot skrývající se na jejím rozlehlém čtvercovém nádvoří – uprostřed Jezera nektaru (nebo též Jezera nektaru nesmrtelnosti, jak zní překlad názvu amritsarské vodní nádrže), tam stojí Zlatý chrám. Září, emanuje, odráží se na hladině jezera nektaru, kouzelně svítí a kontrastuje s čistě bílou ochrannou budovou po obvodu vodní plochy. Chrám je pokryt mnoha tunami zlata. Nic takového jsme nečekali, ba vůbec jsme v té době nevěděli, že nějaký takový chrám existuje, což je dnes – ve světě přesyceném informacemi – už prakticky nemyslitelné. Někdy je skvělé nechat se překvapit, je to jako zenový koán, nepochopitelný šok, který zažehne nový oheň.
Okouzleni jsme vstoupili a naše uchvácení bylo dále zesilováno vším, co následovalo. Uvítali nás nesmírně vlídní sikhové, příslušníci paňdžábského (pětiříčního) náboženského kultu založeného na přelomu 15. a 16. století, kteří nás uvedli do sálu pro poutníky, kde může poutník jakéhokoli vyznání tři dny pobývat, zdarma třikrát denně jíst a pít, pohodlně přenocovat a v případě zájmu studovat sikhské učení nebo jen tak meditovat či odpočívat. Sikhové jsou otevřeni absolutně všem, nikomu nic nenutí a každého poutníka pohostí; kromě Zlatého chrámu mají sikhové pro poutníky v každém větším indickém městě tzv. gurudváru, kde pro poutníky platí stejná pohostinnost.
Sikhové jsou k poutníkům nejen vlídní a pohostinní, ale také potěší každý objektiv lačnící po exotickém ostentativním vzhledu, neboť muži nosí specifický turban, dlouhé vousy, často i vkusný hábit (běžně však už spíše košili a kalhoty) a za pasem mají malý typický zahnutý meč. Sikhové se ke mně vždy chovali mimořádně přátelsky a otevřeně. Jako člověk jiného vyznání jsem se mohl bez problému zúčastnit posvátného průvodu zakončeného četbou ze svaté sikhské knihy ve zlatých deskách. Bylo to opojné, vznešené, exotické a krásné. Pobyt ve Zlatém chrámu jsem si vychutnal dosyta a velmi mě inspirovala sikhská otevřenost odlišnosti, zájem o druhého, a dokonce nezištná pomoc druhému. Dnes potkáte mnoho sikhů v Malajsii, ve Velké Británii i v USA (a mnohde jinde), jejich exotický vzhled už mírně zevšedněl – stále však podle mého názoru zůstávají ukázkovou tváří mezikulturního a mezináboženského dialogu, neboť přes veškerou otevřenost alteritě a zájmu o druhého sikhové zůstávají sami sebou, nemění svou identitu (dokonce i sikhové žijící v Evropě či Americe neodkládají turban a mečík), a tedy dokládají, že dialog neznamená rozplynout se v druhém nebo ve všech. Jejich Zlatý chrám v Amritsaru zůstává (sikhským i mezináboženským) klenotem.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.
