Článek
Historie Židů a jejich náboženství na Džerbě (přináležející k severoafrickému Tunisku) je nesmírně bohatá a dlouhá, sahá prokazatelně přinejmenším do středověku, ovšem pravděpodobně mnohem hlouběji, snad až do období babylonského exilu (586–538 př. n. l.), kdy měla menší židovská komunita prchnout z Jeruzaléma do Egypta a po pobřeží dál na západ až na Džerbu, kde se usídlila. Významná a početná židovská komunita na Džerbě je dnes jednou z nejznámějších židovských minorit žijících v muslimské zemi, kde je islám státním náboženstvím.
Židovská komunita je na ostrově rozdělena zejména do dvou vesnic Er Riadh a Hara Kebira. Židovská diaspora zůstávala co do počtu po celou historii poměrně malá, ve své populační konjunktuře měla kolem 4500 osob, a dnes je to kolem tisícovky tamějších Židů. (Některé jiné odhady hovoří o patnácti stech osob). Díky tak dlouhé tradici se však jedná o jednu z nejznámějších severoafrických židovských diaspor. Počet Židů na Džerbě výrazně klesl spolu se vznikem státu Izrael v roce 1948.
Ústní tradice džerbských Židů svědčí o starobylosti židovské komunity, přičemž několik zakladatelských legend datuje příchod Židů na ostrov už do období babylonského exilu, ačkoli pro tyto legendy chybí spolehlivé historické důkazy. Některé tamější tradice svědčí přinejmenším o předstředověké židovské přítomnosti na ostrově, například jisté liturgické zvyky o svátku Pesach. Mnohé z těchto tradic jsou společné i pro židovské diaspory v Jemenu a Mali, jejichž starobylost je rovněž pravděpodobná.
Nejznámější legenda o původu židovské komunity na Džerbě vypovídá, že na ostrov uprchla židovská skupina po zničení prvního jeruzalémského chrámu králem Nabuchodonozorem II. v roce 586 př. n. l. Tato legenda dokonce tvrdí, že jedny z dveří zničeného jeruzalémského chrámu a několik menších kamenů, které židovská skupina s sebou přinesla, byly zabudovány do džerbské starobylé synagogy. Jedná se však pouze o neprokazatelnou ústní tradici. Tato starobylá stavba se postupně rozpustila v lučavce času, byla mnohokrát přestavována a její současná podoba je až z 20 století. Stojí však na prastarých základech, které odkazují až k samotným kořenům hebrejského náboženství.
Příběh o starobylosti prapůvodní synagogy a fragmentech jeruzalémského chrámu do ní zabudovaných vedl k tomu, že vznikla k této pozoruhodné synagoze poutní tradice. Původní název vesnice, kde synagoga stojí, byl Dighet, což mohlo být zkomoleninou hebrejského „דלת“ (Delet), v překladu „dveře“. Název měl odkazovat ke dveřím z jeruzalémského chrámu zabudovaných do synagogy. Vesnice měla být údajně odedávna obydlená původními Židy, kteří přišli z Jeruzaléma po zkáze prvního chrámu.
Existují však i méně přijímané (a více fantastické) legendy, které židovskou komunitu na Džerbě odvozují již z období před zničením prvního jeruzalémského chrámu, včetně té, která uvádí, že Jóab, velitel vojska krále Davida, založil na ostrově komunitu po námořních bitvách s Filištíny. Jiný příběh vypráví, že ostrov byl osídlen po výpravě židovského kmene Zabulón. Další pověst naopak uvádí, že místní Židé jsou až potomky těch, kteří přežili útěk z Jeruzaléma po zničení druhého chrámu v roce 70 n. l.
Středověk na Džerbě
První konkrétní písemné historické doklady o židovské komunitě na Džerbě pocházejí z 11. století, kdy dopis z roku 1030 nalezený v káhirské geníze zmiňuje Žida jménem Abú al-Faradž al-Džerbí žijícího v oblasti ostrova obchodujícího s východními zeměmi. Další dopisy ze stejného časového období dokládají roli džerbských Židů na středomořských obchodních cestách.
Dokumenty z 12. století dokládají dobyvatelské nájezdy na Džerbu, při nichž bylo zajato mnoho Židů. Například dopis z roku 1136 uvádí příjezd lodi do Alexandrie s židovskými zajatci z Džerby, jejichž svobodu v Alexandrii vykoupila tamější židovská komunita.
Současnost
Vztahy s okolními muslimy se významně zhoršily po vzniku státu Izrael v roce 1948, kdy došlo k prvnímu většímu odsunu džerbských Židů do Izraele a Francie. Druhá větší vlna odešla z ostrova po Šestidenní válce (5. – 10. 6. 1967), a třetí vlna v 80. letech 20. stol. V současné době je na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu napětí mezi džerbskými Židy a muslimy opět velmi výrazné. Synagogu dnes hlídá menší (tuniská muslimská) vojenská skupina s dlouhými zbraněmi. Při vstupu do areálu je nutné předložit příruční zavazadla ke kontrole. Ochrana synagogy tamějšími muslimy ovšem není právě bezproblémová: v roce 1985 tuniský voják (muslim), který měl objekt střežit zabil pět lidí, z toho čtyři Židy. K dalšímu útoku došlo v roce 2002. V roce 2023 zahájil další tuniský voják palbu na synagogu během každoroční pouti a zabil pět lidí, načež jej jeho kolega ve zbrani zastřelil. Situace je tam konstantně napjatá, dnes více než kdy dříve.
Synagoga La ghriba
Na Džerbě bylo v minulosti až 20 synagog pro 4 500 osob. Ještě v 80. letech 20. století jich bylo v provozu 17. Starobylá synagoga La ghriba (arabsky: كنيس الغريبة) je situovaná (velmi přibližně) uprostřed ostrova Džerba na okraji židovské vesnice Hara Seghira (známější ovšem jako Er Riadh), jižně od hlavního města Džerby Houmt Souk. Synagoga je nejstarší v Tunisku a podle vlivné teze i v celé Africe. Je centrem židovského života na ostrově a poutním místem pro Židy z celé severní Afriky.
Synagoga a přilehlé budovy byly v 19. a znovu ve 20. století rozsáhle rekonstruovány, základy a fragmenty podezdívky však mohou podle (neprokazatelné) legendy pocházet ze 6. století př. n. l. Rozšířená legenda spojená s nestarší budovou vypovídá, že v budově byl zasazen kámen či kameny, a dokonce snad i dveře z prvního jeruzalémského chrámu vystavěného Šalomounem v době jeho vlády (asi 971 – 931 př. n. l.). Jiná legenda vypráví totéž, ovšem zachráněné a zabudované fragmenty měly pocházet až z druhého jeruzalémského chrámu zničeného Římany v roce 70 n. l. Židé na Džerbě nosí při svátečních příležitostech (někdo stále) černou pásku na nohavicích kalhot jako připomínku zničení prvního jeruzalémského chrámu.
Současná budova synagogy je zvenčí skromnou bílou stavbou s modrými okenicemi a dveřmi. Nesmírné bohatství výzdoby a symbolů se ovšem nachází uvnitř. Synagoga sestává ze dvou sálů. Ve větším sále bylo původně dvanáct oken symbolizujících dvanáct izraelských kmenů. Při rekonstrukci ve 20. století ovšem několik oken přibylo. Vnitřní stěny jsou zdobeny bohatě malovanými keramickými obklady. Výklenek pod tzv. svatým obloukem označuje místo, kde byla podle legendy nalezena neznámá dívka, jejíž mrtvé tělo nepodléhalo přirozenému rozkladu. Jiná legenda tvrdí, že zde spadl kámen z nebe (možná meteorit). Přilehlé budovy složí k ubytování poutníků.
Pouť do synagogy se koná každý rok mezi Pesachem a Šavu´otem a vstup je v tuto dobu obvykle povolen pouze Židům. Sám jsem synagogu navštívil těsně před oficiální poutí, kdy již probíhaly přípravy, v květnu 2024.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
MEDDEB, Abdelwahab – STORA, Benjamin. A History of Jewish-Muslim Relations: From the Origins to the Present Day. Princeton: Princeton University Press, 2013.
