Článek
Tímto názorem sám pod sebou takříkajíc podřezávám větev, protože je mi 25 let, a sám tak patřím do skupiny lidí, kterých by se krácení důchodů mělo dle mého názoru nejvíce dotknout. Na začátek bych chtěl poznamenat, že současnou problematickou situaci ohledně důchodů nelze řešit na úkor lidí, kteří jsou v důchodu aktuálně - právě oni totiž byli vychování na socialistické ideji, že po odchodu do důchodu se o ně dobře postará stát a tudíž je zcela pochopitelné, že na tento fakt spoléhali. A bylo by krajně neférové jim ho upírat.
Mladí by měli vzít rozum do hrsti a chovat se zodpovědně
Co ale brání lidem, kterým je méně než, řekněme, 40 let, aby se podle současné situace zařídili? Všichni mohou vidět, jak zatížený je státní rozpočet a jak populace postupně stárne - bylo by tedy naivní a částečně i egocentrické počítat s tím, že budeme mít stejný komfort, jako mají současní důchodci. Současná společnost si neuvědomuje, že mít v důchodu vysoký disponibilní příjem je výsada, nikoliv právo. Ano, stát by stále měl být schopen i naší generaci poskytnout důchod, který bude odpovídat našim nutným výdajům na bydlení, potraviny a podobné složky našich životů. Pokud ale chceme i v důchodu kupovat drahé dovolené, jezdit všude autem a užívat si života plnými doušky, je to čistě naše rozhodnutí, které by rozhodně nemělo být financováno ze státních peněz.
V důchodu si chceme co nejvíce užívat, nechceme za to ale platit.
Proto by si každý byť jen trochu zodpovědný člověk měl s vidinou odchodu do důchodu šetřit ideálně již od útlého věku. Je naprosto pochopitelné, že po dlouhých desetiletích strávených v práci chceme prožít kvalitní důchod, kdy nebudeme muset počítat každou korunu - kdyby ale stát měl fungovat tímto stylem, kdy bude určovat výdajovou stránku podle tužeb a nikoliv elementárních potřeb, budeme v horizontu několika let šlapat na dluhovou brzdu. A potom to pocítí všichni, tedy i současní důchodci vychovaní v iluzi socialistického systému minulého režimu. Pokud někdo neumí během svého aktivního pracovního života šetřit a žije si na vysoké noze, má na to svaté právo - ale je přeci neférové čekat, že takovému člověku bude stát platit vysoký důchod i z peněz těch, kteří si šetřit uměli.
Kapitalistická Česká republika se socialistickým uvažováním
Můžeme argumentovat, že tento střet názorů je čistě ideového charakteru a bude to vesměs pravda. Názor, který zastávám já, je samozřejmě notně pravicový, podmíněný tím, že jsme se coby společnost rozhodli fungovat kapitalisticky. Přijde mi ale, že Češi jsou stále poměrně schizofrenním národem, který se nerozhodl, kde vlastně stojí - na jednu stranu chceme nízké daně a vysokou míru osobní svobody, na stranu druhou bychom ale rádi, aby stát hradil většinu našich výdajů a sponzoroval nás štědrými důchody a dávkami. Takže ano, můžeme mít vysoké důchody, beze všeho. Ale bude to za cenu toho, že DPH u nás bude 25 % jako v Dánsku a nejvyšší sazba daně z příjmu u nás nebude 23 %, což je jedno z nejnižších čísel v rámci EU, ale kupříkladu dánských 55,9 % nebo francouzských 55,4 %. Pokud budeme platit daně podobného ražení, samozřejmě máme právo na to, abychom po státu chtěli, aby nás vodil za ručičku - ovšem my je neplatíme, a přesto to chceme.
Naše daňové zatížení je poměrně nízké, od státu ale chceme benefity, na které kvůli tomu zkrátka nemá.
Za automatické jsme tak přijali všechny výdobytky, které nám porevoluční uspořádání přineslo, ale určitých aspektů předešlého režimu se stále držíme coby naší socialistické chiméry. Samozřejmě se to netýká jenom důchodů, ale takřka celého sociálního systému - zdravotnickou péči zdarma, což je pro velkou část vyspělých zemí něco nepředstavitelného, pak bereme za naprostou samozřejmost a v mnoha případech si jí ani nevážíme. Je tak nutné, abychom si v hlavách srovnali, co vlastně chceme a uvědomili si, že nemůžeme mít všechno.
Budoucí důchodci se musí uskromnit a financovat svůj důchod částečně sami
Jedno je jisté - dál takto fungovat nelze a čím déle budou vládnoucí strany otálet s restrukturalizací důchodového systému, tím víc bude následně trpět celá společnost a dopady budou o to tíživější. Problémem důchodové reformy je její popularita, protože je takřka jisté, že když jakákoliv vláda ostře řízne do důchodového systému, zapříčiní to strmý pád jejích preferencí. Bylo by naivní čekat od současné Fialovy vlády, že něco podobného udělá, když se už i tak potýká s propadem v průzkumech, bylo by však ještě naivnější to čekat od populisty Andreje Babiše, pokud znovu usedne do premiérského křesla. Kdo nás tedy spasí?
Odpovědí je, že ke změně pravděpodobně nedojdeme jednou velkou reformou, ale postupnými kroky, které po několika volebních obdobích zkrátka budou rezultovat v to, že úroveň budoucích důchodců se chtě nechtě sníží. A je to tak správně. Čím bude populace starší, tím méně lidí bude reálně aktivně vydělávat na financování důchodů a dostaneme se do fáze, kdy současná situace nebude financovatelná - stát by tak měl více a více podporovat to, aby si lidé spořili na důchod již v předstihu sami a tím pak mohli sami sobě zlepšit životní úroveň. Dnešní třicetiletí mají do důchodu ještě takřka 40 let, tak mi neříkejte, že nenajdou pár stovek měsíčně, které by si mohli dát stranou a tím si připravit příjemné přilepšení pro vlastní důchod.
Na samotný konec je nutno dodat, že naši důchodci se ani dnes nemají rozhodně tak zle, jak se snaží opozice a někteří odpůrci vlády prezentovat. Pokud se podíváme na ukazatel zvaný „pension replacement rates“, který říká, kolik procent z průměrné mzdy činí průměrný důchod, zjistíme, že Česko se nikterak nevyniká z evropského průměru. V posledních datech se naše země pohybuje na čísle 49 %, hůře na tom jsou například Švýcarsko, Norsko, Německo, Belgie, USA nebo Kanada. Samozřejmě jsou i státy, které jsou na tom lépe, extrémem budiž v tomto textu již zmiňovaná socialistická Mekka v podobě Dánska s jeho 80 %. Právě tento ukazatel je každopádně určující - v nominální hodnotě je jasné, že naše důchody nebudou tak vysoké, jako ty ve vyspělejších zemích, odpovídajícím způsobem jsou ale nižší i naše náklady na život.
Čeští důchodci se nemají zdaleka tak zle, jak se snaží opozice a někteří skalní odpůrci vlády naznačit.
Dalším číslem, které něco vypovídá o situaci důchodců, je jejich počet, který se pohybuje na nebo pod hranicí chudoby - OECD jako hranici chudoby určilo 50 % z mediánu mezd v dané zemi. V České republice se pod tuto hranici dostalo 10,4 % důchodců, což ale není v porovnání s ostatními státy nikterak vysoké číslo. Kolem hranice 10 % se pohybuje i Rakousko, hůře na tom dokonce jsou například Kanada, Itálie, Švýcarsko, USA nebo Velká Británie. Dokonce průměr všech států OECD, tedy poměrně vyspělých zemí, je 13,1 % - Češi tedy, ačkoliv své důchodce staví do role chudáků, na tom nejsou nijak zle.
Česká republika se dostává do fáze, kdy bude muset překonat schizofrenii postkomunistických zemí a postavit se své budoucnosti čelem - ano, bylo by krásné mít dost peněz na to, aby se naši důchodci měli luxusně a mohli si užívat zbytek svého života v klidu a pohodlí. Bohužel ale tolik peněz zkrátka nemáme. Musíme tedy buď zcela překopat daňový systém a přiblížit se více socialisticky orientovaným státům, nebo se zkrátka smířit s tím, že za své vlastní štěstí a svůj blahobyt jsme si zodpovědní převážně my sami. A to i po odchodu do důchodu.
