Do kin míří nová slovenská tragikomedie. Jmenuje se „Prezidentské volby“

I v Česku nás tento rok čekají volby, a to dokonce hned dvoje - na Slovensku se ale v březnu bude hrát o daleko víc. Zatímco u nás se odehrají „pouze“ eurovolby a volby do krajských zastupitelstev, naši východní sousedé budou rozhodovat o budoucí hlavě státu. Mohlo by se říci, že stejně jako u nás i na Slovensku plní prezident pouze jakousi ceremoniální funkci, ve stále více se rozvracející slovenské demokracii tomu tak ale není - naopak, právě prezident může být tím posledním, kdo zabrání Robertu Ficovi v tom, aby si podrobil veškeré složky státu a započal s procesem „orbanizace“ celého aparátu. Minulý rok se Česko při hrozbě zvolení Andreje Babiše sjednotilo, jestli se to samé ale podaří Slovensku, není vůbec jisté.

Kdyby nebyl premiérem právě Robert Fico, který od svého znovuzvolení řádí jako utržený ze řetězu, možná by prezidentské volby samy o sobě nehrály takovou zásadní roli. Ovšem ve světle toho, co se na Slovensku děje, je jasné, že právě prezident může být tím posledním, kdo současnou garnituru alespoň částečně zbrzdí. Ostatně můžeme si připomenout, čím vlastně Fico vyvolal současné protesty napříč celou opozicí - hned po nástupu jeho vlády začaly nebývalé čistky v policejním aparátu, které se daly chápat jako přímá msta za to, že si někdo dovolil Fica a jeho kumpány vyšetřovat za korupci jejich minulé vlády. Bleskově skončil policejní prezident a za podivných okolností se pakovali také další čelní představitelé této výkonné složky státní moci.

Ještě větší emoce ale vyvolala vytrvalá snaha o zrušení Úřadu speciální prokuratury, v jehož čele stoji Daniel Lipšic - a nutno říci, že na celém Slovensku byste těžko hledali někoho, ke komu Fico cítí větší osobní zášť než právě vůči Lipšicovi. Ten totiž byl hlavním motorem vyšetřování proti elitám Ficovy strany SMER a ostatně právě jeho vytrvalost a neústupnost způsobila, že někteří bývalí Ficovi kumpáni byli dokonce odsouzeni. Dalším důvodem nevole proti Ficovi je pak samozřejmě i snaha jeho vlády o snížení trestů za korupci - což je obrovská náhoda vzhledem k tomu, že právě bývalí premiérovi spolustraníci jsou za tento zločin aktuálně souzeni.

Ve výčtu drobných i větších prohřešků Ficovy vlády proti demokratickým principům bych mohl pokračovat, ale to bychom se do jednoho článku nevešli. Jedním dechem je nutné dodat, že příčinami protestů není jenom Fico sám, ale i jiní členové jeho vlády - například Andrej Danko, o kterém ještě bude řeč níže, kvůli své prapodivné dopravní nehodě, od které ujel. Nebo ministryně kultury Martina Šimkovičová, která se „proslavila“ svými homofobními a rusofilními výroky a naprostou odbornou nekompetencí. A zapomenout nemůžeme ani na ministra životního prostředí Tomáše Tarabu, který paradoxně činí vše možné i nemožné, aby slovenské životní prostředí co nejvíce poničil. Není náhodou, že oba tito ministerští „experti“ jsou nominanty nacionalistické a ultra-konzervativní SNS, jehož hlavním předvolebním heslem bylo to, že „existují jenom dvě pohlaví“.

A zatímco máte ve vládě tento politický prales, který se svou politickou kulturou blíží leckterým zemím třetího světa, potřebujete, aby v prezidentském paláci seděl někdo, kdo bude do diskuse alespoň vnášet hlas racionálna. Byl by takovým prezidentem Peter Pellegrini, který se za několik měsíců ve vládě prezentuje jako Ficům poslušný pejsek? Nebo Andrej Danko, který je ve všech aspektech pouze karikaturou vrcholného politika a slušného člověka? Slováci moc na výběr nemají, ale měli by si uvědomit, že v těchto volbách jsou sázky neskutečně vysoké. Pokud vyberou špatně, Fico bude mít cestu ke kompletnímu ovládnutí státu doslova umetenou - a co se stane, pokud dostane egoistický prospěchář volnou ruku, jsme mohli vidět na příkladu Maďarska s Viktorem Orbánem. Zuzana Čaputová už ztratila sílu s Ficem bojovat, ale její hodnoty by měly v této funkci zůstat, jejich nositelů ale v této volbě bohužel mnoho není.

Ani před českou prezidentskou volbou nebyly tak jasně rozdané karty, jako je tomu ve slovenském případě. Bylo by obrovským překvapením, pokud by do druhého kola postoupil někdo jiný než dvojice Pellegrini - Korčok. Právě Peter Pellegrini, bývalý předseda vlády a současný předseda Národní rady, je už měsíce považovaný za největšího favorita celé volby. V průzkumech se aktuálně pohybuje kolem 40 % a sázkové kanceláře na něj vypsaly poměrně nízký kurz 1,45. To jeho největší soupeř, bývalý diplomat Ivan Korčok, v průzkumech získává okolo 38 % a sázkové kanceláře mu také tolik nevěří, když si na jeho celkovou výhru lze vsadit v kurzu 2,5. Už samotné kurzy naznačují, že půjde právě o souboj těchto dvou, protože třetí Harabin má kurz 1200 - to se rovná pravděpodobnosti, že Kladno vyhraje hokejovou extraligu.

Pokud tedy začneme u největšího favorita celé volby, Petera Pellegriniho, hned narazíme na velice problematického kandidáta. Ne ani tak tím, že by sám Pellegrini za sebou měl nějaké zásadní aféry nebo historicky udělal věci, které by ohrožovaly slovenskou demokracii. Spíše jde o to, co naopak nedělá. Už několikrát totiž prokázal, že nemůže (nebo ani nechce) stát v cestě Robertu Ficovi a je ochoten mu v jeho snaze ovládnout celou zemi opakovaně ustupovat. Když po vraždě novináře Kuciaka byl nucen Fico odstoupit a premiérem se stal Pellegrini, působil v nové pozici pouze jako nastrčená loutka. Mohli jsme si myslet, že se to změnilo ve chvíli, kdy se rozhodl opustit SMER a založit si vlastní stranu - ovšem tato iluze se rozplynula hned po posledních volbách, kdy Pellegrini s Ficem poslušně vstoupil do vládní koalice a od té doby mu nečiní žádné potíže při jeho bezprecedentních krocích ve snaze ovládnout všechny složky moci v zemi.

Proti stojí Ivan Korčok - kariérní diplomat, který byl ministrem zahraničí v Hegerově vládě a v letech 2018-2020 i velvyslancem Slovenska USA. Je paradoxní, že na prestižní post ve Washingtonu byl dosazen právě Peterem Pellegrinim v době jeho působení v roli premiéra. Sám Korčok také není postavou bez kontroverzí, protože svou diplomatickou kariéru pořádně nastartoval v období vlády kontroverzního Vladimíra Mečiara, jenž s demokracií na Slovensku prováděl podobná kouzla, o která se nyní snaží právě Fico. Je ale jasné, že Korčok je reprezentantem demokratické opozice a tím se nikdo ani netají - ačkoliv sám Pellegrini se snaží od polarizujícího střetu dávat ruce pryč a sám sebe prezentovat jako umírněného středového kandidáta, reálně opět půjde o souboj dvou světů.

Bylo by nadnesené říci, že jde o souboj dobra proti zlu, protože na jedné straně má Pellegrini určitě pozitivní politické vlastnosti a na druhé straně Korčok má jako kandidát i své stinné stránky. Pokud by premiérem nebyl Robert Fico, volba Petera Pellegriniho by se sama o sobě nejevila tak špatnou, protože jde o reprezentativní osobnost, která nebudí tak zásadní kontroverze. Jenže je nutné uvažovat v současných reáliích - a v těch bohužel Robert Fico v čele vlády je. Proto je nutno si uvědomit, že Pellegrini, který by z pozice prezidenta aktivně pravděpodobně nic špatného nedělal, by přesto způsobil škodu - a to právě tím, že by proti Ficovi nedělal nic. Pravděpodobně by němě přihlížel postupnému rozkladu demokracie. Byl by Korčok Ficovi dostatečnou protiváhou? To nikdo neví, ale na rozdíl od Pellegriniho by se o boj určitě alespoň pokusil, protože právě k tomu by mu voliči dávali mandát.

Na pásce jsou samozřejmě i jiní kandidáti, ale někteří z nich nemají šanci vinou své nízké mediální proslulosti a jiní proto, že jsou naprosto směšní. Například takový Andrej Danko si na nedostatek mediální pozornosti skutečně stěžovat nemůže - jeho kauza, kdy večer cestou domů „srazil“ semafor a od nehody zcela bez rozpaků ujel zaplňovala několik dní většinu zpravodajských webů. Argumentoval poté, že nadýchal nula promile, nedodal ale, že tomu tak bylo již více než 12 hodin po nehodě. I kdyby k této nehodě nedošlo, je Andrej Danko politikem, kterého nelze brát vážně. Jeho vyjadřovací schopnosti se často pohybují na úrovni trochu zpomaleného žáka prvního stupně základní školy, politickou sílu má naprosto nulovou a většinu času platí za poslušného pejska Roberta Fica. Že jde o nacionalistického homofoba ani není nutné zmiňovat, protože tak je tomu u celé jeho strany SNS.

Igor Matovič je čistě technicky osobností z druhého politického břehu a již dopředu vyjádřil případnou podporu Ivanu Korčokovi, ovšem jde o neméně směšnou postavičku. Jakkoliv se na rozdíl od Fica nedá označit coby premiér za politika s mafiánskými sklony, lze o něm naproti tomu napsat, že je naprosto neschopný. Člověk by i věřil tomu, že jeho úmysly byly na začátku dobré, jeho nezměrné ego a naprosto chaotická osobnost ale zapříčinily, že jediným výsledkem jeho působení v čele vlády byla ještě hlubší nedůvěra slovenské veřejnosti v možnost jakékoliv pozitivní změny. Představa Matoviče, který konflikty vyvolává na každém kroku, coby člověka, který je má z pozice prezidenta řešit, je značně ironická - a jeho kandidatura ukazuje nedostatek sebereflexe.

A Štefan Harabin? To je taková Jana Bobošíková slovenské politiky - tedy pokud jsou nějaké volby, dá se očekávat, že v nich bude kandidovat, zároveň ale lze očekávat, že jeho snaha skončí naprostým propadákem. Aktuálně patří Harabin k elitě slovenského dezinformačního prostoru, kdy otevřeně podporuje ruskou agresi na Ukrajině, za což byl dokonce obžalován. Kromě toho byl před pádem režimu členem KSČ a názorově působí spíše coby zmatený stařík - nepodporuje Fica, ale staví se i proti EU a je velkým kritikem migračních kvót, což je společným jmenovatelem všech středoevropských nacionalistických politiků.

Z dalších kandidátů se nikomu nepřisuzují velké šance, za zmínku každopádně stojí ještě odsouzený fašista Marián Kotleba, který celou už tak tragikomickou skvadru prezidentských kandidátů stahuje ještě o patro níže. Slovensko tedy stojí před opravdu těžkou volbou, která je na rozdíl od Česka v minulém roce ještě těžší v tom, že možností mnoho není. Zatímco Češi mohli vybírat mezi více demokraticky smýšlejícími kandidáty, Slováci jich mají pouze omezené množství a už od začátku je jasné, že šanci porazit Pellegriniho má pouze jeden. Po několika měsících se tak slovenská společnost opět rozdělí na dvě poloviny a my musíme ve svém vlastním zájmu doufat, že u našich východních sousedů převáží hlas racionality nad lákavým vábením populismu.