Článek
Pro českou politickou scénu měly krajské volby, které jinak patří spíše k volbám druhého řádu, hned několik různých poměrně zásadních implikací. Prvním klíčovým poznatkem je samozřejmě rostoucí a aktuálně již dominantní pozice hnutí ANO v mnoha regionech a je na pováženou, jestli tuto ztrátu dokáže ve sněmovních volbách vyvážit provládní Praha. Pokud se zásadně nezmění trajektorie směřování preferencí, tak se obávám spíše toho, že ne. Druhým důsledkem voleb je naprostý rozklad Pirátů, který následuje po tristním výsledku ve volbách - strana získala pouze tři mandáty a dostala se jen do jednoho krajského zastupitelstva. V reakci na to nejprve dalo celé vedení strany své funkce k dispozici, aby v neděli večer Ivan Bartoš práskl do stolu a rezignoval definitivně. Proč by to pro Piráty mohlo znamenat postupný konec?
Od protestní strany až k neoliberálnímu aktivismu
Když Piráti vstupovali do politiky, přinášeli s sebou čerstvý vítr a chtěli fungovat jako protiváha vůči zavedeným politickým subjektům. Snažili se akcentovat témata, která reflektovala moderní dobu, zároveň to ale dělali způsobem, který minimálně ze začátku mohl být atraktivním i pro konzervativnější voliče ze střední a vyšší třídy, kteří byli zkrátka jen unavení smrdutým politickým rybníčkem, který naše země nabízela. Právě na tomto půdorysu se strana etablovala a stala se z ní politická síla, kterou bylo nutno brát s respektem. Ivan Bartoš sám o sobě byl takovým tmelem, který v sobě dokázal sdružovat různé názorové proudy, které v sobě Piráti měli a dodávat jim alespoň částečnou pochopitelnost pro běžné občany. Na samém začátku tak Piráty volili lidé napříč společností a svým hlasem chtěli vyjádřit především nespokojenost s vládnoucím establishmentem.
Od té doby se ale mnoho změnilo. Ve straně začalo sílit progresivisticko-levicové extrémní křídlo, které začalo do éteru vypouštět od reality odtržené ideály, kterými se podkopali v minulosti například Zelení. Někteří členové strany se nechali unést, spletli si politiku s ideovou konferencí a zapomněli, že svými extrémními názory dost možná odradí většinu umírněných voličů - a přesně to se postupně stává. Piráti už dávno nejsou stranou, která je variantou pro zklamaného nevyhraněného voliče, jenž jenom chtěl změnu a nějaké neotřelé tváře. Definitivně se stali stranou, který se na politické mapě posouvá více a více doleva a přichází s myšlenkami, které vám mnoho procent nezískají. Rezignovali na témata, která v minulosti byla skutečně protestní a takříkajíc „pirátská“.
Nezpochybňuji, že v současné vládě odvedli pirátští ministři neskutečné množství práce. Jan Lipavský je velice dobrým a schopným ministrem zahraničí a Ivan Bartoš o svůj kredit přišel až zpackaným stavebním řízením, nedá se mu ale upřít odvaha a píle. Pointou ale je, že v souvislosti s Piráty se začalo díky velice špatné mediální práci více mluvit o tendencích extrémistického křídla, které inklinuje velice doleva - jako příklad za všechny slouží Janka Michailidu navštěvující komunistické konference a notoričtí evropští regulátoři Marcel Kolaja, Mikuláš Peksa a Markéta Gregorová, kteří naprosto v souladu s levicovými ideály podporovali v evropském parlamentu naprosté omezení všeho, co jim jenom přišlo pod ruku a mohlo evokovat volný trh. To se pak někdo diví, že Pirátům začali odcházet protestní voliči, často podnikatelé?
Zvolí si Piráti „zelenou“ cestu do zapomnění?
Faktem je, že dle prvních zpráv se žádný z prominentních Pirátů do čela strany nijak nežene - oficiálně tuto možnost odmítli již jak představitel umírněného křídla Jan Lipavský, tak i jedna z osobností radikálního křídla Markéta Gregorová. Strana totiž zažívá preferenční sešup již několikáté volby za sebou a evidentně se stále není schopna poučit z vlastních chyb. O až přehnané ideologičnosti a inklinaci doleva, která děsí některé umírněnější voliče, tu již řeč byla. Kromě toho ale Piráti strádají komunikačně, což dříve platilo za jejich doménu - zatímco dříve byli hodně vidět, dostávali se do médií a dobře zvládali takzvaný agenda-setting, tedy nastolování agendy, klíčový to prvek v mediální komunikaci, aktuálně se trend otočil. Piráti spíše jen reagují na témata, která vytvoří jiní a nejsou schopni tak činit efektivně.
Markéta Gregorová patří k tomu extrémnějšímu, co Pirátská strana nabízí. Své štěstí v boji o vedení ale nezkusí.
Sám Ivan Bartoš prohlásil, že si myslel, že nejlepší marketingovou strategií je tvrdě pracovat. Nikoliv. Hnutí ANO dokazuje, že je dost dobře možné vůbec nic přínosného neudělat a stejně to odkomunikovat naprosto bravurně. Bartoš se naproti tomu soustředil na tvrdou práci za zavřenými dveřmi, ale koho z voličů to zajímá? Kdo z nich se o tom dozví? Vidět jsou pouze výsledky a jelikož opozice vytrvale poslední měsíce mlátí Pirátům nepovedenou digitalizací stavebního řízení o hlavu, těžko se dalo čekat, že tyto volby skončí jakkoliv jinak. Komunikační linka strany byla slabá, skoro až neexistující. Pokud nějaký nerozhodnutý volič narazil v médiích na zmínku o Pirátech, bylo to takřka výlučně v negativní konotaci. V politice neplatí, že špatná reklama je taky reklama.
Odstrašující příklad mohou Piráti vidět v Zelených - ti kdysi patřili do sněmovny, ale poté se začali více a více soustředit na nesmyslný aktivismus, který oslovil možná ty nejextrémnější voliče, ovšem těch není dost na to, aby vám přinesli úspěch. Od té doby už se Zelení nikam neposunuli a plácají se v bahně mimoparlamentních stran bez jakékoliv šance na změnu. Piráti si evidentně myslí, že oni tuto aktivistickou zatáčku budou schopni vybrat a že zvládnou být v politice úspěšní, aniž by reálně politiku dělali. To je přesně to, co někteří Piráti chtějí. Chtějí bojovat za své naivní ideály o zelené planetě, spravedlivém rozdělení majetku, neexistující chudobě a všech lidech jezdících do práce na kole - ale odmítají k tomu dělat ústupky. Chtějí to všechno prosadit sami, nehledají politický konsenzus a naopak se do všech potenciálně spřátelených stran navážejí coby do konzervativních dinosaurů. Pokud tuto pomyslnou hru o trůny vyhraje radikálnější křídlo, budeme sledovat postupně začátek konce. Piráti se určitě do sněmovny nějakou setrvačností ještě dostanou, i když to může být těsné, ale s tímto směřováním to bude jejich poslední politické angažmá na dlouhou dobu.
Co to znamená pro vládu? Na Piráty je ještě menší spolehnutí
Současná vládní koalice rozhodně není dokonalá a názorově je poměrně rozháraná, její velkou doménou ale zatím byla schopnost najít konsensus na většině témat, včetně těch poměrně ožehavých. Piráti i v této situaci platili za problémového partnera - jejich poslanci sice nejsou pro vládní většinu stěžejní, ovšem do mnoha vládních návrhů i tak házeli vidle a jejich kritika vládních partnerů byla občas poměrně hlasitá. I tak ale můžeme říct, že Ivan Bartoš se snažil být konstruktivní a své rozjívené kolegy držel na uzdě - pokud ale místo něj do čela strany přijde někdo, kdo zastává radikálnější přístup, může se vláda těšit na daleko větší a především frekventovanější problémy. Piráti se stanou partnerem, na kterého se nebude dát spolehnout už vůbec. To se vlastně už stalo, protože ani teď není nikdo schopen říct, co od nich můžeme čekat a jakým směrem se vydají, což zásadně komplikuje jakoukoliv vnitřní vládní stabilitu.
Implikace to samozřejmě má i do budoucna. Jak již bylo napsáno, Piráti se do sněmovny asi tak či tak dostanou, protože nějakou voličskou základnu mají a ta je určitě nestačí opustit tak rychle, aby to znamenalo hned jejich totální krach. Ovšem je to výhra pro vládu? Budou Piráti skutečně někým, o koho se půjde opřít v povolebních vyjednáváních. Samozřejmě, využít jejich podpory určitě nebude moct ani Andrej Babiš, který z Pirátů vytvotřil svého úhlavního nepřítele a myslím, že by dostal osypky už jenom z pomyšlení, že by s nimi měl jednat. Ale ani vládní strany se asi nebudou hrnout do toho, aby vytvářely koalici s tím pomyslným pytlem blech, kterým Piráti vždycky tak trochu byli a teď ním budou ještě o to víc. Příspívá k tomu samozřejmě i jejich nechvalně proslulé interní fórum - Piráti totiž tak moc lpí na transparentnosti, že i zcela interní věci řeší na veřejně přístupném místě. Tato zásadovost je sice obdivuhodná, ale prát své špinavé prádlo na veřejnosti málokdy přispívá k tomu, aby strana byla vnímaná jako důvěryhodná a stabilní.
Budou mít vládní strany v Pirátech partnera nebo spíše další opozici?
Na místě je tak zeptat se „Quo vadis?“ Kam kráčíte, Piráti? Obětujete své těžce vydělané preference pro prchavé ideály, které v názorově pluralitní společnosti stejně nikdy nedojdou naplnění? Nebo naopak do svého čela zvolíte nějakého pragmatika a trochu technokrata, který zvládne ukočírovat energickou členskou základnu, straně znovu vtiskne jasnou tvář a především voličům konečně jednoduše vysvětlí, co Piráti vlastně chtějí? A je vůbec ve straně někdo takový, kdo by toho byl schopný? Sami členové strany by na tyto otázky asi rádi znali odpověď a současná situace je tak nepředvídatelná, že jen velice těžko můžeme hádat, kdo se nakonec do čela strany postaví. Může to být dosavadní plzeňský hejtman Rudolf Špoták, mediálně profláknutý exposlanec Mikuláš Ferjenčík nebo třeba pražský exprimátor Zdeněk Hřib. Nebo někdo úplně jiný. O tom, jestli to byla dobrá volba, se ale stejně dozvíme až časem. Po patnáctileté zábavné plavbě relativně klidnými vodami Piráti vpluli do první větší bouřky a až ta ukáže, jak bytelná jejich bárka ve skutečnosti je.
