Lidé s nižším vzděláním volí ANO a SPD. A Babiš s Okamurou to vědí

Je to tak skoro všude po světě, že strany s extrémistickými a populistickými programy standardně oslovují právě voliče, jejichž vzdělání není vysoké - z jejich pohledu volbou těchto stran, které se zaklínají pseudocílem „chránit národní zájmy“, odmítají globalizaci a činí tak především proto, že jí nerozumějí. Jde o lidi, kteří jsou finančně hůře zajištění, a proto pravděpodobně ani tolik necestují, mají tedy potřebu za každou cenu se bránit všemu cizímu. Zároveň jim chybí jakékoliv porovnání s vnějším světem, takže nejsou schopni objektivně posoudit, jestli je situace v naší zemi dobrá nebo špatná. Ovšem i toto je úskalí demokracie, které nás dohání skoro u každých voleb - Babiš a Okamura jsou si vědomi toho, jací jsou jejich voliči a svou komunikaci tomu přizpůsobují.

Pokud by k volbám přišli pouze voliči, kteří nedokázali (nebo nechtěli, jak by někteří z nich řekli) získat ani maturitu, získalo by hnutí ANO podle průzkumu agentury STEM z května 2025 závratných 44,7 %, druhé na pásce by pak bylo s 13,2 % hlasů SPD. Dohromady by tyto dvě strany tedy získaly více než 50 % hlasů a při přepočtu na sněmovní mandáty za použití mandátové kalkulačky by hnutí ANO samo o sobě získalo 119 křesel - což by pohodlně stačilo na jednobarevnou vládu a jen jeden hlas by chyběl k ústavní většině 120 hlasů. Ve spolupráci s SPD, které by získalo 32 mandátů, by pak ústavní většina byla pohodlná a k tomu si ještě můžeme připočíst 18 křesel pro Stačilo, což dává naprosto šílených 169 mandátů pro strany dnešní opozice. Taková Sněmovna by nás pravděpodobně poslala na slovenskou nebo maďarskou trajektorii a při její „vlastenecké“ politice by naším hlavním městem za pár let mohla být Moskva.

Naproti tomu vysokoškolsky vzdělaní voliči by poměry sil v dolní komoře naprosto otočili, protože s jejich hlasy by vyhrála volby koalice Spolu se ziskem 31,2 %, následovaná hnutím ANO s 19,1 % a STAN s 17,8 %. Do Sněmovny by se dostali ještě Piráti a tím by výčet končil, takže SPD by se ziskem 2,9 % hlasů neměla k úspěchu ani blízko. Taková Sněmovna by při přepočtu na mandáty vypadala pochopitelně úplně jinak a Spolu by mělo 85 mandátů, což by ve spolupráci se STAN stačilo na pohodlnou většinu 130 hlasů a to by opět byla dokonce i většina ústavní. Proti sobě tedy stojí dvě nejextrémnější varianty - varianta těch nejméně a nejvíce vzdělaných a je vidět, že vzdělání hraje při volebních preferencích naprosto vitální roli, přičemž méně vzdělaní lidé zcela evidentně tíhnou k autoritářským politikům, kteří nabízejí rázná a na první pohled líbivá řešení, která nevyžadují mnoho úsilí k jejich pochopení.

Mnoha výzkumy je dokázáno, že výška IQ přímo koreluje s dosaženým vzděláním a ačkoliv samozřejmě existují výjimky, jejich množství se blíží statistické chybě. Můžeme tedy poměrně jednoznačně prohlásit, že průměrné IQ lidí s vysokoškolským vzděláním je vyšší než u lidí bez maturity. Tento fakt zmiňuji především proto, že se často v diskusích setkávám s názorem, že vzdělání se nerovná inteligenci - sice tedy nerovná, poměrně významně s ní ale koreluje. Právě metriku dosaženého vzdělání tedy můžeme bez jakýchkoliv výčitek svědomí použít jako indikátor toho, jak inteligentní jsou průměrní voliči jednotlivých stran - tento fakt je poměrně zásadní, protože od dosaženého vzdělání a tím i inteligence vašeho elektorátu se odvíjí to, jak s ním musíte komunikovat. Pokud by tedy Tomio Okamura zabředával do složitých úvah o tom, jak strukturálně by chtěl změnit EU, jeho voliči by ho nepochopili - proto je pro něj daleko lepší nadávat na bruselský diktát a na EU jako celek, aniž by z této zjednodušené abstrakce přecházel k něčemu konkrétnímu.

V předvolební kampani není moc velký prostor na to, aby politici přednášeli nějaké sofistikované sliby, ovšem kontrast mezi tím, co komunikují vládní strany a opozice, je značný. Pro opoziční voliče nějaký koncept mezinárodní bezpečnostní situace, a tím pádem určitého ideologického ukotvení na západ, je tak abstraktní, že by ho Okamura s Babišem nedokázali vysvětlit, proto jsou jejich kampaně vedeny především přes emoce - jednoduché slogany, které cílí na strach a další nízké pudy, totiž nevyžadují k pochopení nijak vysokou inteligenci a zároveň mají vysoký efekt, protože právě lidé s nižším vzděláním se rozhodují daleko více emočně a méně racionálně. Z tohoto pohledu pak dává naprostý smysl, když Okamura přišel se svou kampaní s „chirurgy z dovozu“, která sice byla pro nadprůměrně vzdělaného člověka daleko za hranicí dobrého vkusu, ovšem hádejte co? Nadprůměrně vzdělaný občan SPD stejně volit nebude, takže toto pohoršení bylo Okamurovi tak či tak jedno.

V tomto směru se ale přepočítal Andrej Babiš v roce 2023, kdy kandidoval na prezidenta proti Petru Pavlovi a před druhým kolem začal na billboardech vyhrožovat tím, že jeho soupeř zavleče Česko do války. Babišovi v tu chvíli nedošlo, že potřeboval zmobilizovat nadpoloviční většinu voličů a aby uspěl, nestačilo mu tedy to tvrdé jádro ANO, ale potřeboval naproti tomu přesvědčit právě i ty vzdělanější voliče. A právě pro ty byla podobná kampaň jen dalším odrazujícím faktorem, proč jít volit spíše proti Babišovi - tento vzorec ale logicky neplatí u sněmovních voleb, kdy Babiš může bez obav být daleko radikálnější, protože mu bohatě stačí oslovit nějakých 30 % z celkového počtu voličů. V ještě lepší pozici je Tomio Okamura, kterému vůbec nemusí vadit, že ho vysokoškolsky vzdělaní lidé nevolí (takřka) vůbec - vzhledem k tomu, že SPD bude vždy spíše stranou pohybující se okolo 10 %, mít tvrdé jádro složené z méně vzdělaných voličů slyšících na radikální kampaň není nic špatného a navíc to v kampani značně ulehčuje práci.

S nadsázkou tak můžeme říci, že volby rozhoduje spíše ta „středně vzdělaná“ vrstva, tedy lidé s maturitou, ale bez vysoké školy. To, jak volí tito lidé s maturitou, také do velké míry koreluje s tím, jak vypadají celkové preference, evidentně jsou tedy jakýmsi logickým průměrem mezi dvěma extrémy - na jedné straně liberálnějšími intelektuály a na straně druhé konzervativnějšími národovci. Právě tito lidé tedy určují to, jak volby dopadnou a jde vlastně o jedinou skupiny, která je určitým způsobem fluidní a kterou může kampaň reálně přetáhnout z jedné strany na druhou. Tuto skupinu lidí Andrej Babiš odradil svou agresivní prezidentskou kampaní ve chvíli, kdy ji potřeboval a například u SPD můžeme pozorovat, že ani v této skupině s 5,9 % moc silná není. Logickým závěrem tak tedy je, že strana, která chce zapadnout do politického mainstreamu, musí zaujmout alespoň dvě ze tří vzdělanostních skupin - u minulých voleb lidé s maturitou šli volit spíše Spolu z určité deziluze Andrejem Babišem, tentokrát to ale vypadá, že je hnutí ANO většinově dostane zpět.

Opravdu nemám rád to klišé, které používá snad každý politik - tedy že chce spojovat společnost. Základem demokratické společnosti je právě pluralita názorů a ty dva hlavní názorové tábory mají tak odlišné hodnoty, že je ani spojit nejde. A ani bychom to neměli chtít dělat. Maximálně se můžeme naučit koexistovat s minimálním množstvím třenic, ale takový zkrátka je politický život, že jednou vyhraje jeden tábor a následně druhý - politici ale vyhráli volby právě pro svoje voliče, takže by se neměli snažit obsloužit všechny, protože ti z druhé skupiny to stejně neocení. Vláda Petra Fialy se například až moc soustředila na posilování sociálních dávek, což ale z politického hlediska naprosto nedávalo smysl, jelikož těmito kroky cílila do úplného voličského jádra svých oponentů. V tomto případě se snaha o sjednocování společnosti minula účinkem, ostatně tak jako vždycky.

Nutno ale jedním dechem dodat, že tohle není nic specificky českého a ani nic, co by bylo příznačné pro 21. století. Společnost byla rozdělená vždy a všude, jen dříve jsme bez existence sociálních sítí o tomto faktu neměli tolik křiklavých důkazů. Dnešní propojenost světa způsobuje, že se k nám stále více a více dostávají názory odlišné od těch našich, sledujeme více vyhrocených konfliktů a to v nás vzbuzuje dojem, že se situace v tomto ohledu horší. Nehorší. Dříve se zkrátka lidé pohádali u piva v hospodě a dnes si vynadají na internetu, u toho prvního ovšem asistovala jen hrstka štamgastů a to druhé si může veřejně přečíst každý. Stejně tak můžeme pozorovat naprosto totožný fenomén i v ostatních zemích, nejhoršími případy jsou aktuálně například USA, Německo nebo Francie, kde názorová rozštříštěnost došla ještě do větších extrémů a například právě ve Francii de facto paralyzovala schopnost utvořit vládyschopnou většinu.

Nemá tedy cenu spojovat nespojitelné. Člověk s vysokoškolským titulem, který pracuje coby manažer v hlavním městě a strávil několik let v zahraničí bude mít zcela logicky naprosto jiné vnímání světa než dělník z ústeckého kraje, který kromě dvou dovolených v Chorvatsku v zahraničí nikdy nebyl a musí počítat každou korunu z výplaty. Uvedl jsem extrémní příklady, ovšem tyto dvě sorty lidí zkrátka nepřinutíte, aby měly na určitou problematiku stejný názor. Právě rozdílné socioekonomické pozadí a naprosto odlišný sociální kapitál způsobují, že tyto dva světy jsou zcela nekompatibilní. Ani já ostatně nechci být „sjednocován“ s lidmi, kteří volí například SPD, naopak jsem pyšný na to, že patřím do té druhé skupiny. Společnost se takto podařilo spojit snad jenom v Rusku, Číně, KLDR a podobných zemích, kde voliči chtějí to samé primárně proto, že kdyby chtěli něco jiného, tak skončí buď v gulagu, jiné formě pracovního tábora nebo rovnou na popravišti. Buďme tedy rádi za naši krásně rozdělenou společnost.