Obětuje Západ Ukrajinu? Je tu paralela na mnichovskou dohodu z roku 1938

Abychom si to pro začátek shrnuli a měli jasno:

Určitě je dobré pro jistotu zopakovat ten úplně stěžejní fakt, aby snad nedošlo k mýlce, protože si začínám všímat, že někteří spoluobčané se začínají stavět na proruskou stranu barikády. Tím faktem je, že jediným viníkem současné války je Rusko vedené Vladimirem Putinem - viníkem rozhodně nejsou západní země a už vůbec ne Ukrajina samotná, jak se snaží naznačovat někteří užiteční hlupáci následující prokremelskou propagandu (že, pane Okamuro, Fico, Rajchle a podobní?). Nejenom v naší zemi totiž začínají sílit hlasy proruské páté kolony, která má za jednoznačný cíl podkopat jednotu Západu a tím nahrát Rusku v jeho snaze uzurpovat a okupovat ještě větší část Ukrajiny. K těmto hlasům se stále více a více přidávají ti, kteří sice nejsou vyloženě proruští, ale volají po urychlené mírové dohodě třeba i za cenu obětování části Ukrajiny. Je to ale skutečně dobrý nápad? Protože při podobných úvahách mě napadá, že něco podobného jsme už zažili, a to dokonce na případu samotného Československa.

Je to děsivá představa. Takřka nikdo z těch, kdo tuto událost zažili, sice již nežije, ovšem všichni alespoň elementárně vzdělaní jedinci by měli vědět, co se roku 1938 v Mnichově přihodilo. Egoistický šílenec se zvrácenou ideologií se rozhodl, že z pochybných historických důvodů a za účelem ochrany svých krajanů žijících na tomto zahraničním území chce anektovat část území svého suverénního souseda. Západním mocnostem se to samozřejmě nelíbilo, ale převládala snaha neeskalovat konflikt a vyhrál narativ, že pokud bude agresorovi ustoupeno, zajistí to mír a tím pádem tento drobný ústupek stojí za to. Tuto situaci jsem popsal poměrně obecně naschvál, protože po přečtení se takto můžete chybně domnívat, že mluvím o Putinovi a jeho anexi části Ukrajiny. Místo toho jsem ale popisoval v mnoha směrech naprosto totožnou situaci z roku 1938, kdy jiný diktátor, Adolf Hitler, získal po dohodě se Západem podstatnou část tehdejšího Československa výměnou za iluzorní mír. Jak tento mír dopadl, to už víme. Tolik k tomu, co se stane, pokud se ustoupí agresorovi.

Jak může někdo, kdo má alespoň elementární znalosti historie, prohlašovat, že pokud Putinovi necháme část Ukrajiny, zavládne mír? To si lidé nejsou schopni najít, jaké jsou tendence mocichtivých agresorů, kteří se, pokud vycítí slabost, rozhodně nezastaví okupací pouze jedné země? A navíc lidé na konkrétním případu Ruska zapomněli na jeho imperialistické choutky, které v minulém století dolehly i přímo na naši zemi ve formě ponižující okupace? Historie nám říká, že Rusko je zemí, které se nedá věřit ani nos mezi očima. Jde o zemi, která má utlačování okolních národů a agresivitu v genech. Vážně si někdo myslí, že jakákoliv dohoda s Ruskem by měla větší cenu, než je hodnota toho papíru, na kterém bude napsaná? Dokud se v Rusku od základů nezmění politický systém (což se, jak se bojím, nestane nikdy), jde o zemi, které nelze věřit a u které musí okolní státy být připraveny na všechno.

Letos si možná řekneme, že obrana Ukrajiny přece nestojí za to, aby kvůli ní strádal celý svět, a že Rusko ji chce získat jen na základě nějakých historických nároků, které jsou sice velice pochybné, ale přeci jen nějakým způsobem existují. Poté bude klid - možná rok, možná pět let, možná dokonce celou dekádu. Svět opět usne v iluzi, že Rusové dostali to, co chtěli a o víc se nebudou snažit, což je ostatně přesně to, co si takřka všichni mysleli po ruské anexi Krymu v roce 2014. Poté se Putin jednoho dne rozhodne, že mu to nestačí, že by chtěl víc. Kam se rozhodne jít dál? Po několika desítkách let Rusko napadne opět Pobaltí? Uzurpuje Moldavsko? Nebo po Ukrajině zamíří dál na západ a po pár dnech bude Putina vítat s ruskými vlaječkami v Košicích ruský kolaborant Fico? Řeknou si i poté země NATO, že Putinovi stojí za to ustoupit, aby znovu byl mír? Potom už to asi tak snadné nebude, protože alianční pakt je bude vázat k tomu, aby jednaly.

Pointou ovšem je, že pokud chceme, aby někdy v budoucnu začala konvenční válka mezi Ruskem a NATO, obětování Ukrajiny je tím správným prvním krokem. Protože pokud se Ukrajině naopak podaří ubránit, Rusko se těžko bude moci pustit do otevřeného střetu s NATO - nebude na to mít sílu, sebevědomí a možná ani vnitřní politickou stabilitu. Pokud Ukrajinu obětujeme, byť jenom její malou část, vyšleme tím naopak do Kremlu signál, že si relativně beztrestně mohou dělat, co se jim zachce - a za nějakou dobu si začnou dělat nároky na zbytek Ukrajiny, protože budou vědět, že Západ pravděpodobně znovu udělá krok zpátky. A s jídlem roste chuť. Navíc u takového egomaniaka, jakým se ukazuje být ruský prezident.

Současná vláda má hodně chyb, ale nejasný postoj k situaci na Ukrajině mezi ně naštěstí nepatří. Naopak, Petr Fiala a jeho kabinet stojí jednoznačně proti Rusku a v rámci Evropy je tak Česko jedním z nejhlasitějších podporovatelů Ukrajiny, na což jsem pyšný. Je to určitě i proto, že s Ruskem máme vlastní negativní zkušenost, ovšem na příkladu Slováků nebo Maďarů je vidět, že někdy ani ta negativní zkušenost sama o sobě nestačí. Právě postkomunistické země, které agresi Ruska (potažmo SSSR) zažily, by přitom měly být tím varovným světlem, které v Evropě za takové situace bude blikat - je totiž logické, že západní země berou hrozbu Ruska částečně na lehkou váhu. Mají ho geograficky daleko od svých hranic a nemají přímou zkušenost s tím, že by je okupovalo. My tu zkušenost máme a nezapomněli jsme na to, což nás o to více motivuje k tomu, abychom stáli na té správné straně - a abych byl férový, je nutno poznamenat, že stejný zdravý přístup vyznávají po negativní ruské zkušenosti i Poláci, Finové nebo obyvatelé všech Pobaltských zemí.

Poté, co byl z Pražského hradu (nebo spíše z Lán) vypoklonkován další ruský kolaborant Miloš Zeman, tak naštěstí v naší zemi nezbyl žádný čelní státní představitel, který by kopal za Putinův režim. Petr Pavel je totiž jeho pravým opakem a Zeman po svém odchodu z funkce po zásluze spadl do propadliště dějin. Ostatně napříč politickým spektrem naštěstí panuje relativní shoda v tom, jaký postoj by v ukrajinsko-ruské otázce měla naše země zastávat. Ačkoliv totiž můžeme sledovat občasné populistické výkřiky Andreje Babiše a hnutí ANO, je poměrně jasné, že být Babiš premiérem, Ukrajinu podporuje podobným způsobem, jako to dělá současný kabinet. Jediný, kdo tak otevřeně brojí proti pomoci Ukrajině, je z čelních politických představitelů Tomio Okamura a u toho jsme si už ostatně mohli zvyknout na to, že v záplavě jeho rasistických, xenofobních, homofobních a kolaborantských výroků mnoho pozitivního nenajdeme. To, že Okamura bude stát na špatné straně jakékoliv barikády, je už jistým koloritem české politiky a snad ani nemá cenu nad tím ztrácet více slov.

Fiala i Pavel v otázce dalšího vývoje situace na Ukrajině tak zastávají jediný morálně správný postoj - mírová dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou samozřejmě je možná a jednoho dne asi i přijde, ovšem musí přijít až ve chvíli, kdy ji budou chtít sami Ukrajinci. Rozhodně to nesmí skončit tak, že bude Ukrajina do jakékoliv dohody dotlačena zbytkem Evropy, která už bude unavená z války. Protože pokud situace dopadne tak, že donutíme oběť stáhnout ocas a ustoupit agresorovi, bude to prohra celého Západu a jasný signál Rusku, že v budoucnu může podobnou akci zopakovat zcela beztrestně někde jinde - možná to bude Moldavsko, možná Gruzie, možná jiná postsovětská republika. Každopádně se tím ale vytvoří extrémně nebezpečný precedens, protože bychom Rusku ukázali, že stačí vést konvenční válku dostatečně dlouho a rozmazlený Západ to unaví na tolik, že bude tlačit na mír za každou cenu - i kdyby tou cenou měly být právě nespravedlivé územní ztráty ve prospěch Ruska.

Na konec se musím ještě vyjádřit k Robertu Ficovi, který v den druhého výročí začátku války pronesl jeden z nejodpornějších projevů, jaký za poslední desetiletí jakýkoliv státník země EU vyprodukoval. To, že slovenský premiér dostává noty přímou linkou z Kremlu je už zcela evidentní, protože jeho projevy jsou jenom reprodukcí oficiální ruské propagandy - válku začali Ukrajinci sami, Rusko bylo vyprovokováno Západem a sankce EU a USA vůbec nefungují. Tímto by se daly shrnout dominantní narativy Ficova projevu, který během něj skutečně působí dojmem, že pokud se Putin po případném dobytí Ukrajiny rozhodne pokračovat dál na západ, tak ho Fico přijede osobně přivítat do Košic v tričku s nápisem „I love Putin“.

Je pravdou, že podobně submisivní chování vůči ruskému prezidentovi můžeme sledovat v posledních letech i v podání Viktora Orbána - u něj ovšem jde zcela evidentně pouze o jakýsi naprosto sedlácký způsob vyjednávání, kdy díky svému blokování všeho možného ve prospěch Ukrajiny získává na ostatních zemích EU určité ústupky a ve chvíli, kdy je dostane, tak poslušně stáhne ocas mezi nohy a ustoupí. Fico naproti tomu tímto svým trucováním pro Slovensko nezískal vůbec nic, tedy kromě toho, že ho ostatní země EU a NATO pomalu začínají vnímat jako bezpečností hrozbu a trojského koně ve vlastních řadách. Jak se teď totiž budou cítit lídři ostatních evropských zemí, až budou na nějaké bezpečností schůzce, které se bude účastnit právě i Fico? Budou se cítit komfortně, pokud budou nuceni pronášet nějaké důvěrné informace i s tím vědomím, že slovenský premiér má doma přímou linku do Kremlu a pravděpodobně potom všechno poslušně vyzradí svému velkému ruskému idolu?

Naprosto směšná je také Ficova obojživelnost, kdy je schopen v jednom projevu zpochybňovat kolektivní postup Západu a také to, jestli vůbec za celou situaci může Rusko a následně se začne dožadovat větších bezpečnostních záruk ze strany NATO. Hodilo by se zeptat - bezpečnostních záruk proti čemu? Snad ne proti Rusku? Vždyť to přeci za nic nemůže a vlastně samo je obětí ošklivého spiknutí západních zemí a Ukrajiny! Nebo snad Fico tak úplně nevěří počestnosti svého kremelského přítele? Nabízí se tak otázka, jestli by slovenský premiér neměl bezpečností záruky hledat někde jinde a jestli se nedá očekávat, že v nejbližší době přijde do Moskvy podobný zvací dopis, jaký v roce 1968 přišel od československých komunistických pohlavárů. Od Fica bych se už nedivil ničemu, pořád ale naivně doufám, že tyto kolaborantské kroky ho jenom přibližují k momentu, kdy se probudí větší část slovenské demokratické občanské společnosti a ukáže mu, že i Slovensko patří do civilizovaného světa. To znamená na Západ.