Od Fica se čekalo to nejhorší. Přesto jsou Slováci negativně překvapeni

Jeden by si řekl, že Fico už nemůže překvapit - premiérem Slovenska již opakovaně byl a ačkoliv provedl mnoho diskutabilních kroků, zahraniční směřování země nezměnil. Oprávněné tak mohly být obavy z omezování svobody médií a potlačování opozice, ovšem málokoho napadlo, že Fico se dokáže stát tou nejvýraznější proruskou silou, která aktuálně operuje v Evropské unii. Viktor Orbán sice například platí za proruského politika, svou agendu ale prosazoval více sofistikovaně a byl schopen nějakého společného konsenzu se zbytkem Evropy. Ovšem Fico? Ten aktuálně rozehrál bizarní hru, při které působí nepředvídatelně pro všechny politiky napříč celou Evropou a pomalu se stává bezpečnostní hrozbou pro své partnery. Proč konkrétně je Ficova současná vláda horší než ty předešlé a co ho nutí lepit domácí pnutí silnými gesty v zahraničí?

Fico sice čelil kritice veřejnosti a především liberálnější části společnosti už ve svých minulých volebních obdobích, vždy se ale mohl opřít o silnou vládu, která ho podržela. Mohl se soustředit na to, aby odrážel útoky od politických oponentů, protože si byl jistý, že nepřijde žádný „podraz“ z vlastních řad. Jeho poslanci byli disciplinovaní, poslouchali na slovo a drželi linii, kterou jim jejich premiér určil - a to dělá při vládnutí opravdu hodně. Současná Ficova vláda je paralyzována většími či menšími neshodami nejen mezi koaličními partnery, ale i uvnitř jednotlivých partají. Hlas vyloučil některé rebelující poslance, SNS se rozkmotřilo s nestraníky, kteří za něj kandidovali - a Smer sám o sobě není tak silný, aby bez podpory ostatních celou vládu táhl. Ficovi nepomáhá ani to, že ve vládě sedí další výrazné osobnosti, které prahnou po mediálním prostoru, a některé z nich svými výstupy vládě moc nepomáhají. Třeba takový Andrej Danko skutečně žádným diplomatem není, otevřeně ventiluje každou koaliční neshodu a snad i pro Ficovy voliče je už spíše směšnou postavičkou než důvěryhodným partnerem. S takovou vládou se dá fungovat pouze omezený čas a aktuálně se jeví jako skoro nemožné, že bychom se do roku 2027 nedočkali předčasných voleb.

Slovenskému premiérovi nehraje do karet ani současná situace v zemi, která se zmítá v jedné krizi za druhou. Velice špatně na tom jsou podfinancované sektory zdravotnictví a školství, ve kterých takřka nepřetržitě hrozí devastující stávky. Kromě toho je na tom země velice špatně ekonomicky, stále stoupá její zadlužení a státní dluh v poměru k HDP se vymyká kontrole - i proto musela Ficova vláda, která se nazývá socialistickou, sáhnout k plošnému zvýšení daní, které ale zasáhlo nejvíce právě chudší vrsty společnosti, tedy koaliční voliče. Tento vražedný mix by dostal do kolen každou vládu. Ostatně podívejme se na naši vlastní politickou scénu, kde vláda čelí kvůli uvadající ekonomice velké krititce a to je situace v České republice stále diametrálně lepší než u našich východních sousedů. Fico nemá dostatečně silnou vládu a ani vizi k tomu, aby s těmito problémy něco koncepčního udělal, logicky se tedy snaží především odvést pozornost. I proto se ohání fiktivními státními převraty, obviňuje západní partnery z domnělého podkopávání demokracie a otevřeně se staví na stranu Ruska. Fico zkrátka potřebuje vnějšího nepřítele, na kterého by mohl svést všechny své vnitropolitické nezdary - a za tohoto nepřítele si, zdá se, zvolil Ukrajinu.

Ještě v minulém funkčním období, před vraždou novináře Kuciaka, se Fico otevřeně stavěl do role podporovatele evropské cesty. Následně byl ovšem celospolečenským tlakem nucen odstoupit a přenechat premiérské křeslo Pellegrinimu, po čemž následovaly prohrané volby - a tam vznikla velká bolest a zášť Roberta Fica. Následující garnitura nebyla o moc lepší, Igor Matovič se projevil jako naprosto neschopný manažer, který nebyl schopný uřídit ani vlastní koalici, natož celý státní aparát. Za jeho vlády se alespoň rozjelo vyšetřování proti mnoha čelním představitelům Směru za korupci a to bylo něco, na co Fico nebyl zvyklý. Do té doby si na něj nikdo nedovolil sáhnout a společně se svými kumpány platili za nedotknutelné. Možná i tato nová okolnost v něm zažehla nový oheň, díky kterému dokázal jako pomstychtivý fénix vstát z popela a vrátit se do premiérského křesla. Ovšem vrátil se už jiný Robert Fico. Současný Fico totiž nezapomíná, že v době, kdy se mu všechno sypalo pod rukama, se za něj jeho bývalí západní partneři nepostavili. Svou kampaň postavil na agresivní rétorice a přibližování se Rusku, za což dostal tvrdý políček od českého premiéra Petra Fialy, který se Slováky přerušil většinu diplomatických styků. Fica takové věci bolí, ponižují a nutí ho zacházet do ještě větších extrémů, aby vyvoláváním domnělých krizí dokázal zastínit to, že se stává pro většinu kredibilních partnerů Slovenska buď směšným, nebo nebezpečným.

V posledních letech se navíc začala na Slovensku formovat srozumitelná a jasně proevropská opoziční síla, což v minulosti nebylo zvykem. Ficovi historicky konkurovaly především tradiční strany jako KDH nebo SDKÚ-DS, obě ale v současné době zásadně oslabily, když první jmenovaná získává jednociferné procentní výsledky a druhá ani v Národní radě nemá zastoupení. Větší roli postupem let začala hrát SaS, která ale částečně ztratila na kredibilitě chaotickým vládnutím společně s Matovičem, a tak to aktuálně nevypadá, že by tato strana měla reálnou šanci na vysoký volební výsledek. Kromě Demokratů, kteří se pohybují pod pětiprocentní hranicí, tak zbývají už jenom dvě strany náležející k protificovskému bloku, které mají nějakou relevanci. První je Slovensko Igora Matoviče, který je ale velice nevyzpytatelným politikem, který se staví do opozice proti všem a po jeho vládních eskapádách mu už nikdo tak úplně nevěří. Slováci tak největší naděje mohou vkládat do Progresivního Slovenska, které aktuálně vede Michal Šimečka a historicky v jeho čele stála Zuzana Čaputová. PS v posledních volbách bylo jediným reálným soupeřem pro Směr a v aktuálních průzkumech ho dokonce zvládá porážet - ale hlavně je to opozice, která je slušná, srozumitelná a soustavně dokáže na Ficovu vládu vytvářet tlak všemi dostupnými prostředky. Předseda této strany Šimečka je mediálně velice viditelný, působí jako charismatický a kredibilní lídr a pro liberálnější část slovenské společnosti může představovat naději na lepší budoucnost země. Fico si to uvědomuje a také moc dobře ví, že u moci se může udržet pouze maximální mobilizací vlastních voličů, kteří jsou po jeho konsolidačních opatřeních poněkud vlažnější - i proto zachází do extrémů a snaží se opozici, především pak PS, vykreslit jako bezpečnostní riziko.

Ano, všechny důvody, které jsem uvedl výše, jsou relevantní - ale žádný z nich by nebyl sám o sobě dostatečný, pokud by Robert Fico nebyl takovým člověkem, jakým je. Fico je posedlý pomstou. Pryč jsou iluze o tom, že jde o nějakého sofistikovaného architekta moci, který dokáže výtečnou politickou taktikou vyhrát volby a ukočírovat robustní státní aparát. Jde spíše o muže, který několik let čekal na svou šanci dostat se zpět k moci a teď mu nejde ani tak o to, aby působil kompetentně, ale spíše o to, aby se co nejvíce pomstil těm, kteří ho chtěli z vrcholné politiky vystrnadit. A atentát na jeho osobu celou situaci jenom zhoršil. Pouze tak cynický politik, jakým je Robert Fico, dokáže podobnou událost otočit a využívat ji při každé příležitosti. Vyjednávat s lékaři Fico nemůže, protože mu zachránili život a byl by zaujatý. Opozici může potírat, protože opozice přece mohla za celý atentát. Veřejnoprávní média může vykastrovat, protože… No přece protože atentát! Ano, ten samotný akt je odsouzeníhodný, ale jen kvůli atentátu nemůže Fico dostat bianco šek na to, aby si dělal, co se mu zamane. Nejdu ani zabředávat do toho, že celé okolnosti atentátu jsou poněkud podivné a je otázkou, jak to celé vlastně bylo - faktem je, že Fico atentátu využívá a určitě ho ještě využije, až nadejde čas voleb. Možná se od něj dozvíme, že atentátníka zaplatil sám Michal Šimečka. Ani tomu bych se od Fica nedivil. Možná k tomu použije další vykonstruovanou zprávu od slovenské tajné služby.

Ať je Ficova motivace jakákoliv, faktem je, že největším bezpečnostním rizikem pro Slovensko je on sám. Už by si jenom mohl stoupnout do Košic a s ruskými vlaječkami čekat, až přijede jeho přítel Putin a pomůže mu vystrnadit ze země ten prokletý liberalismus. Před pár lety by to byl možná trochu absurdní vtip, teď se ale částečně bojím, abych nepredikoval nějakou alternativní budoucnost. I pro nás je to znepokojující, protože mít za souseda zemi, která takto otevřeně kolaboruje s nepřítelem, představuje riziko i pro Českou republiku. Robert Fico si uvědomuje, že se mu aktuálně nabízí asi poslední šance otočit kormidlem slovenské demokracie, protože pokud prohraje další volby, tak se bude k moci dostávat znovu hodně těžko. I proto osekává státní instituce. A i proto rozehrál vysokou hru, kde všechno vsadil na jednu kartu. Může to znít jako klišé, ale Slováci aktuálně hrají o svou budoucnost - a je jenom na nich, jestli budou pokračovat coby země pevně ukotvená v Evropě, nebo se vydají cestou, na kterou nastoupila pod ruským vlivem například Gruzie. My můžeme jenom doufat, že se na východ od nás nezačně zvedat nová železná opona.