Okamura by chtěl k moci, jenže rasistu a xenofoba do vlády nikdo nechce

Deset let je dlouhá doba a v současnosti v Česku kromě SPD neexistuje žádná relevantní politická síla, která by tolik let nebyla ve vládě. Pětikoalice vládne teď, ANO má dvě volební období ve vládě za sebou - dokonce i mimoparlamentní ČSSD v předminulém volebním období nejenom že byla ve vládě, ale dokonce měla i premiérské křeslo. Ano, SPD se sice staví do role antisystémové strany, což ji částečně předurčuje k tomu, že její koaliční potenciál není vysoký, ovšem některým voličům už bude docházet trpělivost. Okamurova skvadra bude ztrácet na relevanci a lidé začnou přecházet ke stranám, které zastávají blízké myšlenky, mají ale větší potenciál k tomu něco reálně změnit - ať už to je se svou nově objevenou národoveckou rétorikou právě hnutí ANO, nebo některé menší strany jako Přísaha a Svobodní.

Ačkoliv v posledních měsících můžeme sledovat sílící tendence hnutí ANO hrát na nacionalistickou notu, sbližování s SPD je pouze symbolické. Andrej Babiš v Tomiu Okamurovi rozhodně nevidí koaličního partnera a to především proto, že jde i na jeho vkus o moc polarizující osobnost. Často se totiž bavíme o Babišovi jako o někom, kdo českou společnost rozděluje na dvě části – buď volíte jeho, nebo proti němu - nic mezi. Ovšem v případě Tomia Okamury jde o ještě extrémnější případ. Zeptejte se jakéhokoliv voliče vládních stran, jestli by raději za premiéra chtěl Babiše nebo Okamuru a ačkoliv u toho budou mít na tváři hodně kyselý výraz, drtivá většina z nich v souboji těchto dvou politiků ukáže právě na předsedu hnutí ANO.

Babišovo ANO je politickým i ideologickým mišmašem všeho možného, od levicové sociální politiky k někdy až extrémně pravicové migrační politice. Šlo by použít Babišem již v minulosti užívaný termín „catch-all party“, tedy označení pro stranu, která cílí na voliče napříč ideologickým spektrem a chce oslovit zkrátka všechny. Občas akcentuje témata atraktivní pro důchodce, občas pro podnikatele a jindy pro nízkopříjmové lidi se špatným vzděláním - každopádně vždy si musí dávat pozor, aby moc netlačilo na pilu. Protože pokud budete až moc prezentovat národovecká témata, logicky začnete ztrácet umírněnější voliče, kteří k vám přešli například díky vaší sociální politice. A odklon k Okamurovi by v českém prostředí byl de facto rovný přiznání, že se odkláníte od středové politiky a oficiálně se z vás stává nacista.

Můžete si říct, že Babiš v minulosti byl ochoten spojit síly i s komunisty, kteří jeho vládu v minulém volebním období drželi nad vodou svou tichou podporou, ale v případě SPD jde o trochu jiný případ. Komunističtí politici jsou sice lidé, které kdybych potkal na ulici, tak raději přejdu na druhou stranu, ovšem už naši společnost nemají jak reálně ohrozit. Jejich voličská základna vymírá, strana ztrácí relevanci a jelikož sociální sítě jsou pro většinu z nich cizím slovem, nemají své zvrácené ideologie jak šířit. Babiš se s nimi sice spojil, ale věděl, že se od nich nemusí ničeho bát a o jejich tiché podpoře jeho vlády se během celého volebního období ani moc nemluvilo.

Ovšem u Tomia Okamury by to byla zcela jiná písnička - ten totiž využívá ke své propagaci témata, která ve společnosti rezonují a štěpí ji, proto by Babiš ani ve snu nemohl čekat, že by SPD bylo pouze jakýmsi tichým společníkem. Vzhledem k množství témat, na kterých se tyto dvě strany neshodnou, by vláda byla velice pravděpodobně navenek poměrně nestabilní - a je jedno, jestli jde o otázky postoje k NATO a EU, migrační politiku, nebo postoj k Rusku. Stále platí, přes všechny staré šrámy, že Babiš má ideologicky daleko blíže k ODS a ve svém nitru určitě potichu touží, aby se projekt koalice SPOLU rozpadl a ODS se stala právě jeho novým partnerem. I tohle je ovšem spíše hudba budoucnosti, minimálně dokud občanské demokraty vede Petr Fiala.

U SPD a jejího předsedy se střetávají dvě věci - na jedné straně je to snaha za každou cenu zaujmout, vyvolat veřejnou diskusi i za cenu kontroverze a přistupovat antisystémově k důležitým tématům. Na straně druhé jsou to ovšem i ty negativní efekty, které tento přístup vyvolává. Právě tím, že SPD často míří na hranu, a někdy i daleko za ni, tak se stává pro velkou část voličů naprosto neakceptovatelnou volbou - ačkoliv volič třeba názory této strany částečně souhlasí, jeho morální kompas jim zkrátka zatrhne volit někoho, kdo na pravidelné bázi projevuje rasistické a xenofobní tendence.

Samotná Okamurova postava je v podstatě definicí SPD a bez lídra jeho charismatu by strana spadla do šedi pseudovlasteneckých stran úrovně Trikolory, PRO nebo Svobodných. Ovšem právě daní za takového předsedu je kontroverze, kterou vyvolává, a také to, že někdy (v Okamurově případě dost často) šeredně přestřelí. Jako příklad můžeme uvést jeho výroky o romském koncentračním táboru v Letech, kterými jasně znevažoval utrpení této části obyvatelstva, nebo jeho již tradiční výroky na konto muslimů, jež uráží a ponižuje na základě stereotypů týkajících se jejich víry.

V poslední době nesmíme zapomenout ani na Okamurův minimálně diskutabilní přístup k ukrajinsko-ruskému konfliktu, kdy se jeho postoje dají postavit na roveň přístupu Roberta Fica a Viktora Orbána. S tímto samozřejmě souvisí i Okamurova dlouhodobá averze a kritická rétorika vůči všemu západnímu - EU, NATO, OSN a vyspělým zemím na západ od nás obecně. Právě toto je ale bod, ve kterém se od Andreje Babiše výrazně liší. Babiš je schopen pracovat, i když o něco umírněněji, i s otázkami kultury a migrace, ovšem s postojem k nadnárodním organizacím si nezahrává. Předseda hnutí ANO je totiž možná prospěchář, ale rozhodně to není hazardér a uvědomuje si, že případné vystoupení z EU by kromě jiného znamenalo i konec jím tolik využívaných dotací.

Představa SPD ve vládě naší země je sice opravdu děsivá, naštěstí pro většinu našeho národa ovšem veskrze nereálná. Je pravda, že tuto hrozbu bychom neměli zlehčovat už jenom kvůli tomu, co se děje na Slovensku - tam se ve formě poslanců SNS do vlády nacisté skutečně dostali a do ministerských křesel se tam derou naprosto nekompetentní analfabeti. O hrůzné ideologii a populisticky nacistickém patosu, který SPD propaguje, už řeč byla, dovedete si ovšem představit, co by do vlády tato strana dokázala přivést za "experty"? A jak bychom se potom při každém mezinárodním jednání ministrů museli stydět?

Stačí si vzpomenout na komickou postavičku Miroslava Roznera, kterého v roce 2017 SPD představilo jako svého experta na kulturu a kandidáta právě na příslušné ministerstvo. Rozner v televizní diskusi působil jako člověk, který nemá kompetence ani na to si správně zavázat tkaničky, natož aby vedl jakýkoliv rezort v jakékoliv zemi. Dovedu si představit, že ve chvíli, kdy by „hrozila“ účast SPD ve vládě, by se podobných rádoby expertů vynořilo více a mohli bychom tak velice snadno skončit s ministrem financí, který neumí malou násobilku nebo ministrem zahraničí, který kromě češtiny umí už jenom rusky. Hnutí SPD je totiž Tomio Okamura, Radim Fiala, pár bezvýrazných figurek ve vedení strany a zbytek jsou vesměs naprosto nekompetentní lidé, kteří by bez existence této strany mohli politiku komentovat tak maximálně s pivem v ruce ve svém obýváku.

Kdo by tedy s SPD mohl vládnout? Hnutí ANO, pokud Andreji Babišovi nepřeskočí pár dalších koleček oproti současnému stavu, to asi nebude. Žádná ze stran vládní koalice také ne, protože všem jejich voličům by se už jenom při té představě zkroutily všechny prsty na nohou. A je tu vůbec nějaká další relevantní politická síla? Trikolora a jí podobné strany se do sněmovny dostanou maximálně v koalici právě s SPD, sociální demokraté a komunisté, u kterých je návrat do poslaneckých lavic na vážkách, asi také nejsou vhodnými partnery. Jedinou šancí, jak se dostat k moci, je tedy vyhrát volby a ačkoliv současné průzkumy ukazují, že v naší zemi je hodně lidí snadno ovlivnitelných populistickými sliby, více než 15 % Tomio Okamura posbírá jenom velice těžko - jeho zásoby méně vzdělaného voličského elektorátu totiž naštěstí nejsou nekonečné.

Celou tuto Okamurovu snahu o prodrání se k moci tak můžeme brát spíše jako určité varování, bylo by ale pošetilé celé záležitosti nepřikládat žádnou váhu. Politické rozložení sil se může rychle změnit a situace na Slovensku nám ukazuje, že zlu stačí málo k tomu, aby všechny překvapilo a státní aparát ovládlo. Aby se celá hrozba stala více reálnou, byl by zapotřebí souběh několika různých věcí a hlavně by bylo nutné, aby se v naší společnosti udály věci, které by jí od základů otřásly - a neumím si představit, že by se to stalo ještě před dalšími volbami. SPD tak pravděpodobně i další čtyři roky bude pouze plivat jed z opozice, ale my si musíme dávat velký pozor na to, aby se na tom nic nezměnilo - protože jinak to může znamenat pomalé otáčení kormidla naší země směrem na východ a to jsme si už jednou v historii neúspěšně vyzkoušeli.