Článek
Je naivní a zavádějící tvrdit, že současná situace v české politice je vládní krizí. Není. Piráti nikdy nebyli zásadní složkou vlády, přestože se tak vždy snažili tvářit. Na čtyři poslance disponovali hned třemi ministerstvy, a naopak se dá říct, že přes svůj relativní volební neúspěch mohli děkovat svým partnerům, že je nepotopili a přibrali je mezi sebe. Ani řečí čísel jejich hlasy totiž nikdy nepotřebovali - jakákoliv jiná vládní strana by tak svým odchodem mohla vyhrožovat, protože by měl nějaký reálný dopad a vláda by mohla ztratit svou většinu, ovšem Piráti v takové situaci nebyli. Možná i proto nedokázali prosadit takřka nic ze svého programu a jejich vládní angažmá tak má maximálně pachuť zmařené možnosti, která jim byla nabídnuta.
Názorově teď bude vláda daleko jednoznačnější
Kritika, že vládní pětikoalice je názorově velice rozháraná, měla jisté opodstatnění právě díky přítomnosti Pirátů, kteří svou liberální a někdy levicovou politikou moc nesouzněli s ostatními stranami. Názorové průniky mezi konzervativnějšími křídly ODS nebo lidovců a liberálnějším křídlem Pirátů se tak rovnaly takřka nule a rozhodně je pravda, že čistě z ideologického hlediska k sobě rozhodně mají blíže například ODS a ANO, než ODS a Piráti. Přesto tento svazek z rozumu vznikl, především pod tíhou strachu z Andreje Babiše - ten tak dokázal sjednotit spektrum české politiky, které by se za jiných okolností asi nikdy nesjednotilo. Ovšem při první větší krizi tyto názorové rozdíly vyhřezly na povrch, což bylo poměrně očekávatelné.
Odchod Pirátů z vlády lze v tomto kontextu vnímat jako něco spíše pozitivního, protože díky němu se vláda konečně může jednoznačněji názorově profilovat určitým směrem. Doteď jsme mohli opravněně tvrdit, že současný kabinet prosazoval kroky a opatření, které něměly jednoznačnou ideologickou stopu a dohromady dávaly malý smysl. Pravděpodobně to bylo, minimálně částečně, způsobeno širokým rozkročením koalice a tím, že se strany vždy musely potkat někde uprostřed - tím pádem ze všech kroků a reforem vzniklo jedno velké neforemné nic, bez chuti a zápachu, což sice nikoho moc neurazí, ale rozhodně ani nenadchne. Do svého posledního roku tak vláda vstupuje s volnějšíma rukama a je otázka, jestli toho nějak využije.
Pro koalici Spolu by mohl být odchod Pirátů spíše výhrou a mohl by umožnit prosazovat svůj program.
V aktuální situaci se jednotlivé strany mohou jen velice omezeně pochlubit něčím konkrétním, co za tři roky vlády dokázaly prosadit. Právě vinou rozdílnosti programů a z části také nepříznivé geopolitické situace na nějaké překotné reformy chyběl nejenom klid, ale i ten tolik potřebný konsenzus. V podobě Pirátů odchází z vlády právě ta strana, která byla názorově asi nejvýrazněji vykročena mimo střední proud a tím pádem by především ODS měla mít více prostoru prosazovat reformy, které mohou mít alespoň nádech pravicové politiky. Ve vládě už se nenajde nikdo, kdo by tuto snahu mohl z ideologických důvodů blokovat. Mám své pochybnosti ohledně toho, jestli nastalé situace vláda nějak využije, protože zatím mě přesvědčovala spíše o tom, že na riskantní kroky nemá dostatečnou odvahu a ani změna rozložení sil uvnitř koalice by na tom nemusela nutně nic změnit. Co se ale změní, je fakt, že vládní koalice přišla o alibi. Aktuálně je zkrátka a dobře dost názorově ucelená na to, aby něco reálného prosadila a pokud tak neučiní, bude to hmatatelný a jasný neúspěch.
Piráti se hodí do opozice, vládnout ale evidentně neumí
Oklikou se dostáváme k tomu, co vlastně Piráti ve vládě dokázali a jestli tam nebyli tak trochu navíc od samého začátku. Jediné, co můžeme reálně vidět, je to, že Piráti blokovali pravicovější reformy, se kterými vláda potenciálně mohla přijít, nedá se ale říci, že by dokázali prosadit něco z vlastní agendy. Dá se říci, že jejich hlavními prioritami bylo zvýšit dostupnost bydlení, což jaksi uvízlo v mrtvém bodě a nějakým způsobem posunout digitalizaci v oblasti státní správy - má vůbec cenu u druhého bodu psát, jak to dopadlo? V tomto ohledu dostali Piráti dvě možnosti, jak prosadit alespoň něco málo ze svého programu a v obou případech pohořeli, v tom druhém dokonce tak fatálně, že to stálo jejich pozici ve vládě. Na naší politické scéně zkrátka existují strany, které se už jen svým naturelem do vlády nehodí - kromě Pirátů je to ze sněmovny například SPD.
Obě tyto strany jsou sice na zcela opačných koncích spektra, ovšem jedno mají společné - svým založením jde o antisystémové strany, které fungují relativně solidně v pozici, kdy mohou kritizovat vládnoucí garnituru za takřka každý krok a hrát si na tvrdou opozici. V té roli působí věrohodně a dokáží lákat voliče, kteří se snaží nějakým způsobem vymezit proti vládnoucímu establishmentu - tyto strany totiž vesměs mají programy, které není reálné prosadit a slibují věci, které jsou nesplnitelné. V případě Pirátů je to ve většině proto, že jde o nenapravitelné idealisty, kteří podlehli iluzi, že v politice se dá bojovat za nějaké dobro, ať už pod tím vidí cokoliv. V případě SPD jde o čistý populismus. Nic to ale nemění na faktu, že ve chvíli, kdy se strany tohoto typu dostanou k moci, zpravidla se ukáže jejich neschopnost a jejich přemíra ideologie se začne projevovat coby velké mínus.
Kdyby se Tomio Okamura dostal do vlády, mnoho lidí by pravděpodobně také vidělo, jak moc je SPD neschopná vládnutí.
Stranám, které jsou zavedené a jejich členové minimálně ve většině vědí, jak to ve sněmovně chodí, jsou často osočovány z jisté zkostnatělosti - ovšem právě jakási technokratická povaha těchto stran jim umožňuje se alespoň v rámci možností efektivně prodírat přebujelou státní správou a prosadit alespoň zlomek svého programu. Pokud do vlády přijdou lidé, kteří mají sice vzletné ideály o tom, jak by naše země měla a snad i mohla vypadat, většinou narazí právě na to, že technicky je podobné věci skoro nemožné implementovat do praxe. Dokud tyto strany sedí v opozici, ničemu to nevadí, protože mohou své myšlenky prezentovat a nikdo nikdy nepřijde na to, jak moc nereálné je, aby se z nich někdy stala skutečnost. Lidé tak vlastně s těmito stranami volí pouze iluzi jakéhosi posunu, který v nich zanechá dobrý pocit, ač zůstane navždy nenaplněn. Ovšem v případě Pirátů se tito lidé dostali k reálné moci a dopadlo to velice zle, protože narazili na neproveditelnost svých myšlenek a jejich reputace věčné protestní strany tím poměrně zásadně utrpěla.
Politický svět je krutý a ublíženost není na místě
O jisté nevyspělosti a nepřipravenosti politiků Pirátské strany pro vrcholovou politiku svědčí i jejich chování po odvolání ministra Bartoše. Ano, můžeme se sice bavit o tom, že jeho odvolání mohl premiér Fiala provést daleko lépe, ovšem reakce Pirátů byla ekvivalentem toho, když někdo pětiletému dítěti vezme jeho oblíbenou hračku a odmítne mu ji vrátit. Už během tří let vlády Piráti působili dojmem poměrně nestabilního a nespolehlivého partnera, protože jejich vnitřní struktura není jednoduše uzpůsobena tomu, aby strana působila v nějaké vládnoucí funkci. Stále si myslím, že koncept pirátského fóra je velice nešťastný a jen velice těžko se můžete soustředit na nějakou systematickou práci ve vládní funkci ve chvíli, kdy každý řadový člen může v libovolný moment vyvolat hlasování o libovolné věci a tohle všechno je navíc zcela veřejné - můžete se tedy snažit budovat sebelepší a sebespolehlivější image strany, ovšem hodit vidle do toho může de facto libovolný řadový člen strany nějakým hloupým a neuváženým hlasováním.
Po ublížených reakcích si nemyslím, že Piráti budou ve vládě někomu reálně chybět. Snad ani Starostům, kteří na samém začátku byli jejich koaličními partnery - za ty tři roky se Piráti posunuli ještě více do ideologicky zaslepeného liberálně-levicového křídla české scény, zatímco Starostové inklinují daleko více do středu a mají toho aktuálně více společného s ostatními vládními stranami. Na příkladu právě Starostů je vidět, jak se strana, která se dostala do vlády poprvé, může poměrně dobře přizpůsobit fungování státního aparátu a etablovat se mezi velké, a především stabilní, hráče naší politiky. Nemá smysl hodnotit konkrétní kroky, ovšem celkovým dojmem Starostové rozhodně působí jako někdo, kdo ví, jak se v české politice chodí a rozhodně jim nechybí technokratický přístup, který je někdy i přes svou nudnost a upjatost nutný k tomu, aby vláda byla úspěšná. Nedovedu si v blízké době představit spolupráci Pirátů s některou z vládních stran na takřka jakékoliv úrovni, protože výstup z posledních týdnů nenapravitelně narušil veškeré vzájemné vztahy i s vyhlídkou do budoucnosti.
Piráti se ovšem kroky z posledních let dostali do poměrně schizofrenní situace, ze které se mohou v dalším období dostávat jen velice těžko. Jak už bylo řečeno, svým vstupem do vlády, který se ukázal být spíše chybou, přišli o většinu kredibility, kterou si dokázali získat coby protestní strana. Pokud budou v budoucnosti přicházet s návrhy toho, jak by věci dělali lépe, konkurence jim může poměrně spravedlivě připomenout a omlátit o hlavu, že už jednu možnost dělat věci lépe měli a rozhodně ji nevyužili. V takovou chvíli se opoziční práce dělá poměrně špatně a Piráti mají smůlu, že jejich voliči patří spíše mezi ty vzdělanější - protože pokud by podobný exces předvedla třeba SPD, tam by se její politici mohli spoléhat na to, že jejich voliči na tom s pamětí nejsou úplně ideálně a na vše za pár let (možná i měsíců) kompletně zapomenou. Piráti se tak dostávají na jakési pomezí. Vládu samozřejmě kritizovat musí, protože to je vlastně to jediné, čím můžete budovat preference z opoziční pozice, ovšem nemohou ji kritizovat úplně bezostyšně, protože by riskovali, že se podobná kritika vrátí jako bumerang a pořádně je praští do zátylku. Pokud Piráti budou nadále dělat netaktické a neuvážené kroky, které budou postrádat elementární základy politické strategie, mohou se spolehnout na to, že brzy zmizí v zapomnění jako v minulosti jim podobní Zelení.
