Článek
Hned na začátek by bylo dobré napsat, že de facto není možné politiku se sportem nijak nemíchat - protože i ve chvíli, kdy odmítneme jakkoliv reflektovat geopolitickou situaci do sportovních událostí a nějakým způsobem perzekuovat původce mezinárodních konfliktů na sportovním poli, politickou stránky věci z celé problematiky nevymažeme. Zatímco my si budeme hrát na jakousi pseudo-neutralitu, lídři totalitních režimů budou účast svých sportovců na mezinárodních akcích i nadále vesele používat pro vlastní propagandu a politický rozměr tak ze sportovních akcí nezmizí. Skutečně tak chceme přenechat všechny celospolečenské prostředky, které sport jako takový nabízí, do rukou nedemokratickým režimům? Protože pokud my nevyužijeme sport k tomu, abychom skrz něj propagovali hodnoty, které považujeme za důležité, Putin a podobní se podobné propagandy rozhodně štítit nebudou. Musíme si uvědomit, že válka demokratických a totalitních hodnot hoří na všech frontách, přičemž sport není výjimkou - a bylo tomu tak vždy. Proč tedy, s vědomím toho všeho, Mezinárodní olympijský výbor povolil start ruských sportovců pod neutrální vlajkou na blížící se olympiádě?
Politika ve sportu byla vždy a je to logické
Ukázat se coby pořádající země v dobrém světle nebo využít prominentní sportovce coby propagandisty vládnoucího režimu, to jsou strategie, které nejsou ničím nové a v historii narazíme skutečně na mnoho příkladů, kdy se tomu tak stalo. Nejkřiklavějším případem, který měl velký celospolečenský přesah, byla olympiáda v Berlíně v roce 1936, která bezostyšně posloužila coby propagace nacistického režimu - a už na této situaci je vidět, že za každou cenu nucená neutralita Mezinárodního olympijského výboru ne vždy nese kýžené ovoce. Protože pokud by tehdy zasáhla nějaká racionální úvaha (stejně jako by tomu mělo být dnes) a odpovědní lidé vzali v potaz tehdejší geopolitickou situaci, nemuseli bychom se dnes stydět při pohledu na historické záběry hajlujících Němců pod olympijskou vlajkou. Ukrajinští vojáci umírají při obraně vlastní země a mezitím si ruští sportovci, kteří jsou vydatně podporováni právě bojechtivým vládnoucím režimem, udělají výlet do Paříže mezi světovou sportovní elitu? Pokud něco vyhrají, po návratu do Moskvy si určitě rádi potřesou rukou s Putinem a jejich popularity využije nejeden ruský propagandistický deník…
Ostatně pro příklady propojení sportu s politikou nemusíme chodit tak daleko do minulosti a můžeme názorně ukázat, že pokud to zrovna hraje do karet naší ideologii (nebo peněžence), rozhodně nemáme problém politické názory do sportu implementovat. Nebylo ostatně celé Mistrovství světa ve fotbale v Kataru jednou velkou politickou estrádou za účelem představit pořadatelskou zemi v daleko lepším světle, než jaká je realita? A jak jinak než coby politickou propagandu bychom mohli označit přesah hnutí „Black lives matter“ především na fotbalové trávníky? Zkrátka a dobře jde o úhel pohledu - pokud jde o podporu jistého názoru nebo ideologie, mezinárodní organizace obvykle problém nemají, zaujetí pevného postoje proti jistému státu, který porušuje demokratické hodnoty, už ovšem tak jednoduché není, a proto můžeme sledovat výraznou inkonzistenci ve vnímání propojení sportu a politiky.
Rád bych se ostatně lidí, kteří propagují absolutní oddělení sportu od politiky, zeptal, jak konkrétně si to představují? A jak to vlastně chtějí provést? Bude čelním politickým představitelům států zakázáno se účastnit sportovních akcí a fotit se se sportovci, aby následně tyto materiály nemohli používat pro propagandu vlastních názorů? A z čeho vlastně budou sportovci žít? Chceme kompletně odstřihnout jakékoliv financování ze strany státu a spoléhat se na dobrotu sponzorů a podporu nadnárodních organizací? A bude muset každý sportovec před každou sportovní akcí podepsat prohlášení, že se vzdává jakékoliv vlastní identity a práva projevovat vlastní názor, aby náhodou nemohl být považován za politickou propagandu? U těchto příkladů se samozřejmě dostáváme do absurdna, každopádně účelem bylo pouze nastínit, jak moc je oddělení profesionálního sportu od politiky neproveditelné. Profesionální sport by bez politiky totiž neexistoval.
Olympijské hry se snaží zachovávat neutralitu za každou cenu, historie ale ukázala, že ne vždy to je dobře.
Proč si myslíte, že jsou země ochotny investovat miliony a někdy až miliardy jenom proto, aby mohly organizovat nějakou sportovní akci? Z čisté dobroty duše a lásky pro sport? Vlády schvalují závratné investice do renovace stadionů a přípravy celé akce právě proto, aby se prezentovaly dobře jak před obyvateli vlastního státu, tak v mezinárodním prostředí. Každá organizace sledované akce je příležitostí pro zlepšení vnímání daného státu, zvýšení příjmů z turismu a zároveň určitého posílení oblíbenosti vládnoucí garnitury ve vlastní zemi. A tohle není politika? Pokud si chcete dále namlouvat, že sport a politika mohou existovat jeden bez druhého, přeji vám hodně štěstí, ale já se budu držet faktů a napíšu jednoduché - politika do sportu patří.
Zachovávat neutralitu je nemožné a nahrává to agresorům
V logické návaznosti se tak dostáváme k tomu, jak by se měly mezinárodní organizace chovat v situaci, která nastala v posledních letech - tedy kdy Rusko, coby silně nedemokratický režim, vojensky napadne jiný suverénní stát s cílem trvale anektovat jeho území. Je skutečně v takové situaci správné se tvářit, že se nic nestalo, a nechat Rusy, aby se alespoň v omezené formě účastnili celosvětově sledované sportovní akce? Vyvolává to určitou schizofrenii, protože na jednu stranu celý západní svět a většina mezinárodních organizací proklamuje, jak je nutné Rusko potrestat a donutit ho, aby svých činů litovalo - na stranu druhou ovšem odmítáme tato omezení aplikovat celospolečensky a zcela nelogicky si myslíme, že zrovna sport by měl být na sankčním seznamu výjimkou.
Opět se dostáváme k tomu, že každého vstřícného gesta v tomto směru bude určitě náležitě zneužito. Je úplně jedno, že Rusy donutíme, aby nepoužívali svou vlajku, nebudeme hrát jejich hymnu a vymyslíme různá další omezení. Faktem je, že ruští sportovci na olympiádě budou - bude se o nich mluvit, získají mediální prostor a v domácím kontextu jich může Vladimir Putin využít pro vlastní propagandu. Určitě budou v ruských propagandistických médiích kolovat fotky, jak si tito sportovci třesou rukou se svým velkým vůdcem, a sílit bude narativ, že Rusko je dostatečně silné, aby i přes snahu Západu o tvrdé sankce své sportovce na sportovní akci podobného ražení protlačilo.
Dávno pryč jsou doby, kdy se válka omezovala pouze na konvenční způsob boje, a někteří z nás si stále neuvědomují, že současný střet Ruska se západním světem má přesah do všech složek společenského života. Nebojuje se zdaleka jenom na frontě, spor se naopak přelévá i do ekonomické sféry, oblasti kyberbezpečnosti a i právě do, na první pohled bezvýznamných, společenských akcí, které ovšem mají velký mediální dosah a nebylo by moudré v nich nabízet prostor agresorům. A do této oblasti spadá právě i sport, který je globálním fenoménem a dokáže ovlivňovat masy lidí - nebylo by tedy až naivní sport z celkového seznamu sankcí zcela opomenout a tvářit se, že tato vlivná složka našeho života by se v podobných případech vůbec neměla používat?
Posledním argumentem, který je sice zcela emoční, možná právě proto ale opravdu silný, je určitá míra empatie vůči Ukrajincům, kteří byli válkou nějak zasaženi. Mnoha lidem umřeli blízcí buď při některém z ruských útoků, nebo přímo na frontě - navíc nesmíme opomenout fakt, že jejich země aktuálně zkrátka bojuje o holé bytí či nebytí, o vlastní samostatnost. Dovedete si představit, že byste byli v podobné situaci a museli se v televizi dívat, jak sportovci ze země, která vám tohle všechno způsobila, soutěží na celosvětově sledované sportovní akci? Já osobně bych v tom viděl obrovské pokrytectví ze strany států, které se na jednu stranu tváří jako spojenci a na druhou stranu povolí Rusku účast na podobné akci. Provázanost vlády a sportu je v Rusku skutečně vysoká a bez vládní podpory by většina tamních sportovců vůbec nebyla schopna fungovat - i v tomto kontextu tedy musíme chápat ruské sportovce jako přímé reprezentanty vládnoucí garnitury, která je vinna současnou situací.
Země východního bloku Rusko znají, proto mají realistický pohled
Je ovšem zcela logické, že většina zainteresovaných západních spojenců vnímá ruskou hrozbu stále jako něco poměrně abstraktního - spíše jako ideologický boj a nebezpečí, které se pro ně jen velice složitě může přenést do reálného a fyzického ohrožení jejich suverenity. Pokud žijete v Anglii nebo USA, Rusko zkrátka není hrozbou pro samostatnost vaší země a pod vlivem tohoto faktu tak situaci možná nepřisuzujete dostatečnou váhu. I z tohoto pohledu je velice důležitý názor, který do mezinárodní debaty vnášejí státy bývalého východního bloku, které si ruskou okupací ve větší či menší míře v nedávné minulosti prošly. My totiž moc dobře víme, čeho je Rusko schopno a že jeho imperialistická politika se nezastaví před ničím, a proto je jí třeba stopku vystavit co nejdříve.
V Česku máme relativně čerstvou zkušenost s ruskou okupací, i proto se silně stavíme proti současné ruské imperialistické politice.
Není tak náhodou, že nejhlasitějšími odpůrci zapojení ruských sportovců do jakýchkoliv sportovních akcí jsou právě státy ze středu a východu Evropy - kromě Česka můžeme jmenovat ještě státy Pobaltí, většinově pak Poláky, částečně i Slováky a Ukrajinu ani zmiňovat nemusíme. Před pádem železné opony všechny tyto země měly vlastní velice nepříjemnou zkušenost se snahou Ruska zasahovat do vnitřních záležitostí okolních států - Pobaltí přišlo o samostatnost zcela, ostatní zmíněné země pouze fakticky. I proto jsme o poznání obezřetnější k tomu, co se děje na východ od nás, a někde v koutku duše víme, že to rozhodně nemusí končit pouze obsazením Ukrajiny.
Náš historicky komplikovaný vztah k Rusku tak dostal další trhliny a právě velká dávka přirozené nedůvěry nás staví do pozice hlídacích psů ideologických pozic, které zastává jednotný západní blok. Je jasné, že ani v tomto není naše společnost jednotná a určitě se najde mnoho jedinců, kteří naopak zapojení ruských sportovců do mezinárodních akcí budou z různých důvodů kvitovat - to je samozřejmě v pořádku, konec konců tu máme demokracii a svobodu slova. Rozhodně bych si ale nepřál žít v zemi, kde tento názor převládne a kde zvítězí dojem, že je lepší do některých věcí nezasahovat, protože je to tak jednodušší. Jednodušší cesta není vždy ta správná a za demokratické ideály se vyplatí bojovat - a to i ve sportu, který vždy součástí politiky byl a vždycky její součástí bude.
