Slovensko vykročilo vstříc ruské náruči, stát ovládla Ficova mafie

Pro demokratickou a liberální část Slováků je to těžké vystřízlivění. Po posledních měsících, kdy se útoky Ficovy vlády na demokratické principy státu a svobodná média stupňovaly, se zdálo, že se podaří vyburcovat a zmobilizovat tu část veřejnosti, které to není lhostejné. Prezidentské volby měly být referendem o současné vládě a také jednou z posledních možností postavit Ficovi do cesty překážku na jeho cestě za orbanizací celé země. V kampani plné lží, podrazů a dezinformací ovšem dokázal vyhrát kandidát, který byl podporován netransparentními finančními toky a především silnou proruskou klikou. Navíc Peter Pellegrini není osobnostně silný lídr, takže lze především očekávat jeho loajální a až lokajskou podporu současné vládní garnitury, která již dlouhé měsíce boří elementární demokratické principy na Slovensku.

Na úvod je třeba si říct dva objektivní poznatky, které při bližším sledování slovenské politické scény snad ani nejde zpochybnit. Zaprvé Peter Pellegrini je poslušný pejsek Roberta Fica. Poté, co vytvořil svou vlastní novou stranu, se mohlo na první pohled zdát, že se tito dva rozkmotřili a Pellegrini začal svou cestu k emancipaci, ovšem povolební situace ukázala, že tomu tak nebylo. Pellegrini sice naoko převlékl kabáty, ale v duši zůstal věrný svému stvořiteli a jeho němá tolerance postupné demontáže demokratického státu to jenom dokazuje. Druhým nezpochybnitelným faktem zase je to, že Robert Fico je proruský šváb a zatímco v domácí politice uzurpuje všechnu moc pro sebe a své mafiánské kamarády, na mezinárodním poli poslouchá přímé rozkazy z Kremlu. Z toho nám vychází poměrně nebezpečné zjištění - dvě z hlavních složek moci na Slovensku de facto patří Rusku a jeho bezcharakterním posluhovačům.

Pokud někdo měl poslední zbytky naděje, že třeba po svém zvolení začne Pellegrini více hrát sám na sebe a nebude na slovo poslouchat současnou vládu, hned první tiskovka po zvolení tyto naděje musela rozmetat. Už jenom žoviální tisknutí si rukou s Ficem a fakt, že mu Fico přede všemi začal tykat, mnohému nasvědčovali - vše pak dorazil samotný Pellegrini, který ve svém děkovném proslovu nejprve zmínil zásluhy vlády a právě Fica, až potom poděkoval svým voličům. Z toho je asi jasně vidět, kdo bude pro nově zvoleného prezidenta na prvním místě. Zájmy občanů to budou jenom těžko, naopak Pellegrini ví, že bezproblémové dokončení mandátu mu zajistí jenom to, když bude na slovo poslouchat současnou garnituru a stane se z něj pouze stroj na generování podpisů u všech zákonů, které k němu přijdou. Svou roli pak dozajista bude hrát i u dalších sněmovních voleb, které, pokud budou v řádném termínu, budou na Slovensku v roce 2027.

Stačí se podívat na výrok Roberta Fica, který po sečtení hlasů prohlásil: „Jsme předurčení vládnout do roku 2027.“ Co jiného z takového výroku má člověk chápat, než že počítá s Pellegrinim coby poslušným sluhou i v případě, že se třeba něco pokazí a vznikne vládní krize? Fico sám vytrvale kritizoval končící hlavu státu Zuzanu Čaputovou za to, že aktivně vystupuje v jeho neprospěch - přesto právě Čaputová bez jakýchkoliv průtahů jmenovala Fica premiérem coby legitimního vítěze posledních voleb. Udělá to samé Peter Pellegrini, pokud za tři roky vyhraje volby Progresivní Slovensko? Nebo nebude mít problém jmenovat premiérem Roberta Fica, byť třeba bude až druhý na pásce? Podle výroků současného slovenského premiéra se dá očekávat, že jeho kumpán je připraven bez mrknutí oka porušit ústavní pořádky nezávisle na okolnostech a upřímně by to asi nikoho na Slovensku už ani nepřekvapilo.

Můžeme se ptát, proč tomu tak je. Představa, že Pellegrini tak činí z čisté loajality a vděčnosti vůči Ficovi je přeci jen trochu přiražená za vlasy. Naopak lze očekávat, že Fico na Pellegriniho má nějaké opravdu ošklivé kompromitující materiály, které by dokázaly zničit celou jeho politickou kariéru - a právě tato poslušnost je hlavním kritériem k tomu, aby si Fico tyto věci nechal pro sebe. Už z toho mála, co víme, lze očekávat, že se tyto materiály budou týkat nejasných majetkových poměrů, které okolo Pellegriniho vyvstaly už během kampaně a také pravděpodobně jeho osobního života. Ten byl před volbami v ultrakonzervativním slovenském prostředí také tématem, protože homosexualita budoucího slovenského prezidenta se považuje za veřejné tajemství - ve vyspělé společnosti by to samozřejmě problémem nebylo, ovšem Slovensko už jenom těmito volbami ukázalo, že se většinově za vyspělou demokratickou společnost považovat nedá. Ficovi tedy stačí při jednom špatném Pellegriniho kroku škrtnout sirkou a celá jeho politická kariéra vybuchne.

Hlavním narativem druhého kola bylo, stejně jako před rokem v Česku, strašení válkou. Pellegrini totiž potřeboval na svou stranu dostat voliče, kteří v prvním kolem volili extrémistického a proruského Štefana Harabina - ten byl ve svém papouškování kremelské propagandy ještě aktivnější než Fico a mimo jiné prohlásil, že válku na Ukrajině vyprovokoval Západ a že na svou první zahraniční cestu by jel do Moskvy. Bylo tedy jasné, že Pellegrini musí přitvrdit, pokud chce získat tyto dezinformacemi prolezlé voliče - a tak víceméně zkopíroval Babišovu taktiku z českých prezidentských voleb a začal vyhrožovat tím, že protikandidát Ivan Korčok zatáhne v případě svého zvolení celou zemi do války.

Racionalita šla, stejně jako v českém případě, zkrátka stranou. Bylo úplně jedno, že i kdyby Ivan Korčok opravdu chtěl, žádného slovenského vojáka na Ukrajinu poslat nemůže, protože to zkrátka a dobře není v jeho pravomoci. A zároveň bylo úplně jedno, že i kdyby mohl, Korčok nic takového ani udělat nechtěl. Slovensko je bohužel zemí, která je ještě více rozdělená a polarizovaná než Česká republika. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou ještě více propastné. Vzdělanost a mediální gramotnost venkovského a staršího obyvatelstva je naprosto tristní a tím pádem stačí vyprodukovat dezinformaci, která není ničím založená na pravdě, ale cílí na nejnižší lidské pudy, a máte vyhráno. Pellegrini, Fico a celá skupina kolem nich si hrála s emocemi, vyhrožovala válkou a tím, že Korčok lidi připraví o sociální jistoty - což mimochodem z pozice prezidenta také nemůže. Lidem to bylo jedno. Slyšeli a četli emotivní slogany, které útočily na jejich životní jistoty a zcela nekriticky jim uvěřili.

Během těchto voleb se často vyskytovalo přirovnání k českému prostředí a tomu, jak před rokem vypadal souboj Andreje Babiše s Petrem Pavlem. Já bych ale viděl paralelu jinde - o 5 let dříve v souboji Miloše Zemana s Jiřím Drahošem. Andreje Babiše totiž můžeme mít neradi, ale on je pouze populista, nikoliv proruský dezinformátor. Zato Miloš Zeman? Jeho adorace Ruska a Číny se táhla celým jeho pobytem v prezidentské funkci a právě střet těchto dvou světů - tedy proruského a proevropského - byl hlavním motivem jeho souboje s Jiřím Drahošem. Ten byl, podobně jako Ivan Korčok, především slušným představitelem umírněné části společnosti a právě kvůli tomu také asi prohrál. Ani Drahoš a ani Korčok totiž nebyli schopni svého hulvátského oponenta odkázat do patřičných mezí, nebyli ochotni hrát jeho špinavou hru a kvůli tomu ztratili ty jednodušší voliče, kteří slyší pouze na jednoduchá a emoční hesla.

Naše štěstí bylo, že Miloš Zeman nikdy neměl ve sněmovně partnera, který by s ním byl jedna ruka. Ano, Andrej Babiš si s ním v mnoha věcech notoval, ovšem jak už bylo řečeno, Babiš je jenom populista, ale i přesto je prozápadní. Zeman tedy byl ve svých prokremelských snahách víceméně izolován a většinu času se tak jeho tým soustředil spíše na tunelování hradních peněz a poklidné dokončení mandátu. Něco podobného se na Slovensku očekávat nedá. Tam jsou skutečně budoucí prezident a premiér jedna ruka a je úplně jedno, že jeden z nich bude vůči tomu druhému v submisivním vztahu. Můžeme jenom hádat, v jakém stavu země bude za tři roky, ovšem bylo by naivní čekat, že Fico tento mandát nedokončí. Má stabilní vládu, svého sluhu v prezidentském úřadě, justici se mu daří efektivně rozkládat a tak neexistuje nic, co by ho mohlo ohrozit. Protesty veřejnosti mu mohou být jedno, protože ví, že jádro jeho podpory tak či tak netkví v městském obyvatelstvu v produktivním věku - a dokud se proti němu nebudou s holemi bouřit i důchodci, o svůj mandát se bát nemusí.

Nabízí se otázka, jak bude Slovensko vypadat po konci Ficova (a případě i Pellegriniho) mandátu? Nastoupí na maďarskou cestu, kdy jedna zájmová skupina ovládne celý státní aparát na několik dekád dopředu? Nebo bude spíše následovat polský scénář, kdy Poláci na poslední chvíli zatáčku vybrali a vypadá to, že se konečně vydali na liberálnější a proevropštější cestu? Nějaké škody dozajista vzniknou, o tom se ani nedá pochybovat. Slovenská justice už je v rozkladu a to se pravděpodobně ještě výrazně zhorší, nezávislá média také určitě nebudou mít na růžích ustláno. Všechny složky moci budou více či méně v područí současné vládní garnitury, opozice bude vykleštěná a celý státní aparát bude prolezlý lidmi, kteří budou poslušní Ficovi. Ale nenávratně ztraceno to asi nebude.

Musíme brát v potaz, že vláda a prezident nevypovídají o současném rozdělení slovenské společnosti. Takřka polovina Slováků je podle výsledků pořád prozápadně smýšlející a více či méně liberální, další část Slováků pravděpodobně není ani tak proruská, jako spíše snadno ovlivnitelná dezinformacemi. Nic tedy není ztraceno. Slovensko má stále lidi, kteří zastávají demokratické hodnoty, kteří budou bránit právní stát a kteří ve svém boji vytrvají. Třeba jim ten boj přinese ovoce u dalších voleb, minimálně ale nebudou tiše přihlížet tomu, jak Fico a jeho mafiánští kamarádi kradou stát pod jejich rukama. Bude nutné mobilizovat občanskou společnost, upozorňovat na všechny mafiánské praktiky a snažit se bránit nezávislá média. Fico má sice umetenou cestu k moci a všechny trumfy v ruce, ale určitá část obyvatel se jeho lživými narativy ovlivnit nenechá.

Možná si Slováci po několika letech této hrůzovlády uvědomí, jak je demokracie důležitá a budou mít více vůle ji bránit. Někdy je třeba léčba šokem. Můžeme namítat, že tou léčbou šokem měla být už vražda novináře Kuciaka a jeho partnerky, ale paměť je krátká a všechen potenciál ke změně, který tehdy Slovensko vyprodukovalo, hodil do koše Igor Matovič. Ten získal silný mandát, měl možnost vést demokratickou a prozápadní vládu, ale svým egoismem a chaotickým přístupem proti sobě antagonizoval většinu veřejnosti a vláda se mu pod rukama rozpadla. Slovensko potřebuje vyprodukovat silného lídra, který bude schopen zúročit potenciál, který mu demokratická opozice vygeneruje. Možná to bude právě Ivan Korčok, možná Michal Šimečka z Progresivního Slovenska - každopádně Slováci ztraceni nejsou, k tomu vede ještě dlouhá cesta. Ale případná série špatných rozhodnutí ze strany opozice může způsobit, že během několika volebních období ztraceni budou.