Rakušan, Jurečka… Vláda kolísá, ale naštěstí nepadne

Rozbroje v rámci vládních koalic jsou něčím, co již od revoluce patřilo do koloritu české politiky. Zdejší systém, který de facto nedává možnost sestavit vládu bez nutnosti koalice, tomu jednoznačně nahrává, protože spolupráce více politických subjektů, když každý má jiné cíle a programy, je zkrátka vždy složitý. Někdy podobné spory vedou k pádu celé vlády, někdy jenom k mediálně nehezkým výstupům, jako tomu bylo například při posledních vládách hnutí ANO s ČSSD - v té první Andrej Babiš ještě coby ministr financí otevřeně bojkotoval premiéra Sobotku, v té druhé pak Babiš již z pozice premiéra doslova válčil s většinou ministrů za ČSSD, především Janou Maláčovou. Proč byla tato vláda, ve které je dokonce pět různých stran, do této chvíle jiná?

Velice paradoxně je hlavní důvodem stability této vlády Andrej Babiš, tedy její největší odpůrce. Kdykoliv totiž někdo ze současné vlády dostane pocit, že ne všechno funguje ideálně, zároveň si musí vzpomenout, jak to (ne)fungovalo právě za doby vládnutí předsedy hnutí ANO. Pokud máte v mysli takový odstrašující příklad a reálnou vizi toho, co by se do naší země mohlo vrátit, jestliže vaše vláda padne, hned máte o motivaci k nalezení kompromisu postaráno. Babiš se rozhodně svými tendencemi ani neblíží hrozivým příkladům Roberta Fica nebo Viktora Orbána ze zahraničí, ovšem jisté diktátorské sklony vykazuje. Česká justice a veřejnoprávní média jsou naštěstí dostatečně silné na to, aby je Babiš vykastroval jako se tomu stalo v Maďarsku nebo Polsku a aktuálně se děje na Slovensku - i malé kroky, kterými ale Babiš Českou republiku odkláněl od demokratické cesty je ovšem třeba vnímat s obezřetnostní.

Právě jistý boj za obranu demokracie a toho, co jsme tu více či méně úspěšně budovali od pádu komunismu, je tím hlavním, co spojuje současné vládní strany. Zatímco hnutí ANO představuje jistým způsobem návrat do doby, kdy všechny instituce patřily státu, druhá opoziční alternativa v podobě SPD pak nabízí něco na způsob české mutace NSDAP - pod Okamurovou vládou bychom sice asi třetí světovou válku nevyvolali, ale na nejvíce rasistickou a extremistickou zemi v Evropě bychom dozajista kandidovali. Ač se priority stran ve vládním táboře občas liší a na některých zásadních bodech těžko hledají společnou řeč, strach z poměrně šílených opozičních alternativ většinu ostrých hran spolehlivě zahlazuje.

Pokud by náhodou trochu opadla hrozba v podobě toho, co by pro naši republiku znamenal pád současné vlády, volby na Slovensku přinesly další citelný zásah pro středoevropskou demokracii. Pro vládní strany bylo právě vítězství Roberta Fica, který je těžko uvěřitelným horším alter egem Andreje Babiše, obrovským varováním - a mimo jiné i ukázkou toho, co se stane, pokud všechny demokratické principy selžou a pokud právě tento volební systém ukáže svou odvrácenou tvář. Tedy pokud méně vzdělaná a extrémisticky založená část národa vynese do vládních křesel politiky, kteří cílí na nejnižší lidské pudy, a kromě nenávisti a populistických slibů nic nenabízejí. Ostatně i současné průzkumy u nás dokazují, že návrat bývalého agenta StB do premiérského křesla je více než reálný…

Je trochu paradoxní, že první zásadní kontinuální vládní krize přichází právě teď. Inflace se dává do pořádku, ekonomice se předpovídá alespoň mírný růst a státní rozpočet se i za cenu velkých ústupků nakonec podařilo udržet v plánovaných mezích. Byla to ale právě krize, která držela vládní strany pohromadě - pocit toho, že ústupky dělají všichni a že pro nějaký vnitrostranický egoismus zkrátka není místo ve chvíli, kdy všechny vládní složky zápasí se všemi možnými nástrahami. Ostatně nějaká vládní rebelie by pravděpodobné žádné ze stran nezískala ani mnoho sympatií, protože většina vládních voličů si uvědomovala nutnost jednoty v této situaci - a právě omílaná soudržnost byla tou hlavní devízou, za kterou byl současný kabinet chválen.

První předzvěstí současné krize byla předvánoční večírková kauza Mariana Jurečky, která sice byla zcela apolitického charakteru, ale jeho postavení značně poškodila. Aktuálně podle kuloárních informací nejenže čelí vnitrostranickým snahám o odvolání, dokonce sám zvažuje rezignaci nejen na předsedu KDÚ-ČSL, ale i na ministra práce a sociálních věcí - odchodem zásadního člena vlády a navíc výměnou předsedy jedné ze stran by vláda rozhodně na stabilitě nezískala a to i proto, že Jurečka byl jedním s autorů úspěšného projektu koalice SPOLU s Petrem Fialou a Markétou Pekarovou Adamovou. Jurečka navíc nemá ve vlastní straně o co se opřít, protože i preference lidovců jsou dlouhodobé bídné a dlouhodobé trendy nenasvědčují žádnému zlepšení.

Druhou částí současné krize je snaha Víta Rakušana nějakým způsobem oslovit voliče, kteří jsou nespokojení - jeho marketingový tah s reklamním spotem, kde s určitou mírou sebereflexe hodnotí komunikační nedostatky vlády, samozřejmě ale bude působit jako rozbuška. Ostatně v táboře ODS již zaznívají hodně nespokojené ohlasy, protože právě Rakušan a hnutí STAN musely čelit několika kauzám, během kterých se za ně ODS postavila. Je ale nutné vnímat kroky současného ministra vnitra v dlouhodobé perspektivě - blíží se eurovolby a volby do krajských zastupitelstev, které jsou pro STAN velice důležité. Do boje o křesla v Evropském parlamentu poslali silnou kandidátku v podobě Danuše Nerudové a úspěch je pro ně opravdu zásadní, na krajské úrovni pak budou obhajovat silné pozice například v podobě středočeské hejtmanky. Preference této strany dlouhodobě spíše stagnují a čistě strategicky tak bylo nutné něco udělat.

Otázkou samozřejmě je, jestli Vít Rakušan musel jít cestou, která se jeví poměrně radikálně a určitě způsobí, že na dalším jednání vlády se na něj bude upírat řada podrážděných pohledů. Navíc jde o vicepremiéra a šéfa resortu, který patří k těm nejviditelnějším - kritika do vlastních řad tak z jeho strany má opravdu velkou váhu a není se čemu divit, že vyvolala velký mediální ohlas. Osobně si ale myslím, že video svůj účel splnilo, protože bylo spouštěčem intenzivní diskuse a voličům, na které Rakušan cílil, určitě poskytlo další alternativu. To, že si z něj dělají voliči ANO nebo SPD legraci, je pak bezpředmětné, protože pro ně tak či tak nebylo určeno a jejich negativní reakce se ostatně dá chápat jako potvrzení toho, že Rakušan se trefil do černého.

Považuji za krajně nepravděpodobné, že by současná krize sama o sobě stačila nebo předznamenávala pád vlády. Ostatně za to můžeme být jenom rádi. Současná vláda má k dokonalosti opravdu daleko, a i já sám, coby její volič, bych si představoval spoustu věcí zcela jinak. Je nutné ale chápat věci v širším kontextu a uvědomit si, jaké naprosto šílené alternativy se nám nabízejí a potom možná budeme rádi, že současná vláda u moci minimálně nějakou dobu ještě vydrží. Právě současná doba, kdy přichází jedna krize za druhou, vyžaduje, aby byla vláda ochotna činit alespoň částečně nepopulární kroky a myslela více do budoucnosti. To nám alternativy nenabízejí.

Pojďme si ostatně shrnout, co bychom tu mohli mít v alternativní realitě, tedy v případě, že by vláda padla a k moci se dostal tandem Babiš-Okamura. Zaprvé bychom mohli zapomenout na nějakou snahu o konsolidaci veřejných financí, protože státní kasu by opět dostala do správy naprosto nekompetentní Alena Schillerová, která by bez rozmyslu začala rozdávat tisíce důchodcům, valorizovat všechny možné sociální dávky a případný přebytek by utratila za osobního fotografa a stylistu. Andrej Babiš by ji v tom samozřejmě podporoval, protože přece dělá politiku pro lidi a nějaká dluhová brzda ho nestraší, protože až na ni narazíme, on už si bude užívat důchod na zámečku ve Francii.

Zadruhé by se zhoršila naše mezinárodní pozice, která za současné vlády výrazně vzrostla - aktuálně zastáváme jasné hodnoty a ve většině sporů sloužíme jako zřetelný morální kompas pro zbytek Evropy. Neříkám, že Babišova vláda by znamenala úplný odklon od západních hodnot, ale rozhodně by začala sledovat určité ficovské tendence a omezovat podporu Ukrajiny a spolupráci v rámci NATO. Ta je pro nás přitom v současné době naprosto zásadní, protože hrozba nárůstu ruského vlivu je bohužel stále více a více aktuální a sice ve své společnosti máme lidi, kteří by návrat před rok 89 uvítali, naštěstí jich ale stále není většina.

Navíc bychom mohli očekávat nárůst něčeho, co v současné krizové době skutečně nepotřebujeme, tedy chaosu - ten je průvodním prvkem celé Babišovy politické kariéry a myslet si, že se na tom něco změnilo, by bylo velice naivní. Bývalý premiér má totiž chaos ve své politické DNA a je jedno, jestli jde zrovna o řešení koronavirové pandemie, diskusi v televizní debatě nebo projevy ve sněmovně. Pokud by vládl v současné době on, měli bychom pravděpodobně již minimálně čtvrtého ministra průmyslu a obchodu (protože nezastavil inflaci) a naše zahraniční politika by kolísala mezi neustálými boji s EU a focením se se zahraničními protějšky. Pokud jste voliči ANO, SPD nebo dalších podobných stran, asi si to sami neuvědomíte, ale že vaši favoriti nejsou u moci je dobře pro nás všechny - protože s nimi bychom se v budoucnu nedoplatili…