Zásadní otázka zbrojení: Babiš neví a Maláčová chce raději byty

V české politice nevidím mnoho témat, u kterých bych si na první dobrou řekl, že by se na nich měla shodnout ideálně celá politická reprezentace - bezpečnost naší země a její zajištění je ale jedním z nich. Měla by panovat shoda napříc politickým spektrem na tom, kam má naše země směřovat a jak má bránit svou vlastní suverenitu. Zaráží mě, že i v dnešní turbulentní době, kdy bezpečnostní záruky jsou něčím zcela zásadním pro zemi naší velikosti a geografické polohy, se najdou strany, které otevřeně popírají fakta. Říkají, že vlastně žádné nebezpečí nehrozí. Bagatelizují důležitost zbrojení a vojenské připravenosti naší země, některé pak dokonce chtějí vystoupit z NATO.

Abych byl férový a neházel všechny do jednoho pytle, obecně můžeme přístup těchto stran rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou strany, které tak nějak nevědí, co si vlastně mají myslet a nechtějí se jasně postavit ani na jednu stranu - mezi ně patří ze své podstaty především hnutí ANO, protože Andrej Babiš na zahraniční politiku zkrátka a dobře žádný názor nemá a snaží se kopírovat názory svých voličů. Problémem ale je, že ani sami voliči ANO nemají jasno a zatímco někteří jsou otevřeně prozápadní, jiní inklinují k ruskému vidění světa a dalším je to úplně jedno. Mezi těmito proudy pak musí Andrej Babiš lavírovat a vzniká z toho jeho klasický kočkopes, kdy ve středu popírá to, co řekl v pondělí a v pátek se k tomu znovu vrací. Mezi tyto strany s nejednoznačnou rétorikou můžeme zařadit i SOCDEM, která sice říká, že patříme na Západ, ale ve stejný moment bagatelizuje důležitost zbrojení s tím, že bychom měli raději stavět byty. Proti tomu se nedá nic namítat do chvíle, kdy tyto nově postavené byty budou rozbombardovány, protože nebyla žádná technika, která by je bránila. Motoristé pak nemají názor takřka na nic, takže se do této skupiny dají zařadit také - jejich voliči by ale možná tank řídili rádi, protože to vypadá macho a zanechává dokonce větší uhlíkovou stopu než auta Filipa Turka.

S těmito stranami se dá žít. Nedají se považovat za přímé bezpečnostní riziko naší země, protože na tuto problematiku nemají pevný názor a většinou ve straně nemají ani lidi, kteří by zahraniční a obranné politice nějak rozuměli. Především od ANO sice v rámci kampaně určitě padne spousta nesmyslných a krajně rizikových prohlášení, ovšem osobně neočekávám, že by v případě nástupu k moci Andrej Babiš nějak zásadně otáčel kormidlem našeho zahraniční směřování. SOCDEM a její případně kroky asi ani nemá smysl řešit, protože tato strana je de facto mrtvá a volební úspěch by se rovnal zázraku, Motoristé pak nějaký vliv na sestavování vlády možná mít budou, ale osobně tuto stranu považuji za tak názorově prázdnou, že netuším, čím by mohla směřování této vlády ovlivnit. Je pak samozřejmě otázkou, co by dělala případná vládní koalice ANO a Motoristů, tedy dvou stran, které absolutně netuší, co vlastně chtějí. My můžeme jenom doufat, že se odpověď na tuto otázku nebudeme muset dozvědět.

Poté tu ale máme strany, které mají na tuto problematiku názor daleko vyhrocenější, jde ale o názor, který je přímým bezpečnostním rizikem pro naši zemi. Mezi tyto strany bych s klidem zařadil především Stačilo a SPD - je naprosto paradoxní, že jde o stranu komunistickou a stranu de facto nacistickou. Kdybychom byli ve druhé světové válce, tak by se mezi sebou tyto dvě strany pobily, ovšem v dnešní době si v zahraničněpolitických tématech notují a vlastně tím dokazují, že obě dvě tyto ideologie jsou stejně zločinné. Postoj komunistů je ale zcela logický. Už ze své nátury by chtěli, abychom byli ruským satelitem a aby nás po více než 50 letech znovu přijel někdo z východu „osvobodit“ - k tomu je členství v NATO jasnou překážkou a tak ani nemůžeme Kateřině Konečné mít za zlé, že nás z něj chce vyvést. U Tomia Okamury a jeho SPD je tento problém o něco komplexnější, protože tento jeho postoj vlastně nedává smysl a dá se vysvětlit především diletanstvím většiny členů jeho strany a utkvělou potřebou být v opozici vůči všem a všemu. Máme jediné štěstí - Tomiem Okamurou a Kateřinou Konečnou také končí výčet členů těchto dvou stran, kteří mají nějaké schopnosti a politický talent a dva lidé vám vážně nestačí k tomu, abyste celou zemi vyvedli z NATO.

I přes klinickou smrt, ve které se aktuálně nachází SOCDEM, se musím pozastavit nad kampaní, kterou rozjela Jana Maláčová poté, co jí nevyšly námluvy s komunisty. Přestože šance na úspěch ve volbách jsou mizivé, do soutěže o nejhloupější předvolební kampaň se strana přihásila poměrně důrazně a za aktuální situace se určitě řadí mezi nejžhavější favority. V situaci, kdy máme válku takřka za hranicemi a naši sousedé se stávají nespolehlivými, si troufnu tvrdit, že budování obranyschopné armády je o něco vyšší prioritou než stavba nových bytů. Jana Maláčová by sice v nějaké alternativní realitě, kde by se dostala do vlády, mohla krásně postavit desítky, stovky, ba i tisíce nových bytů, ale pokud by se Rusko za pár let rozhodlo, že by jeho expanze na západ měla pokračovat, měly bychom z nových bytů naprosto minimální užitek. Protože bez armády, která by budila alespoň elementární respekt, bychom se vrátili o desítky let zpátky a přišli o svrchovaný stát. Taková současná geopolitická situace zkrátka je a jenom naivní a populištičtí politici typu Jany Maláčové to nevidí. Možná by si místo spisů Karla Marxe mohla přečíst něco aktuálnějšího.

Současná vláda totiž může mít obrovské množství nedostatků, ovšem alespoň si uvědomuje stav, v jakém naše země je. Na východě máme velice nespolehlivého souseda, který naprosto otevřeně kolaboruje s Ruskem a vnáší tím chaos do celé evropské struktury. Rakušané historicky mají k Rusku poměrně ambivalentní vztah a se zvýšením popularity FPÖ se nedá očekávat, že by se tato země stala nějakým zásadním odpůrcem Putinova režimu. Od Německa sami nevíme, co vlastně čekat a reálně hrozí, že Friedrich Merz v zájmu sestavení stabilní koalice obětuje vstřícnější vztah k Ukrajině. Zbývá nám tedy kdo? Poláci. A že bych tedy chtěl, aby naše bezpečnost byla závislá na Polsku, to se úplně říci nedá. Když to tedy shrnu, absolutně v současné situaci nechápu, jak může nějaká strana ignorovat potřebu zbrojit a zároveň to myslet vážně.

U SOCDEM je situace o to smutnější, že strana se na druhou stranu tváří, že vlastně podporuje naše členství ve strukturách Západu. Alespoň se tedy tak tváří a Jana Maláčová sama prezentovala právě otázku NATO jako hlavní důvod, proč se nedohodla na partnerství s komunisty. Jak jsou tyto dva názory kompatibilní? Jak můžete na jedné straně uznávat potřebu být v NATO a zároveň ignorovat potřebuju vystužovat vlastní obranyschopnost? Naproti tomu u komunistů tuto averzi vůči zbrojení naprosto chápu, protože pokud budeme mít slabou armádu, bude pro tuto stranu daleko jednodušší náš vrátit před rok 89. U SPD se budu opakovat a řekl bych, že tento názor je podpořený především naprostým diletanstvím členů strany a slepou potřebou následovat vůli svých voličů s nižším vzděláním.

V nadpisu by mělo být „všech relevantních stran“, protože s SPD žádná dohoda není možná, ale to je v celku jedno. Dohoda s SPD by stejně neměla žádnou váhu. S hnutím ANO je to ale něco jiného, protože si stále ještě naivně chci myslet, že Andrej Babiš vlastně chce, abychom zůstali součástí Západu - minimálně proto, že by mu jinak nechodily dotace z Evropské unie do Agrofertu. Takže snad i věřím tomu, že na nějaké schůzce svolané například prezidentem by byl Babiš schopen rámcovou dohodu o obranné strategii přijmout. On by to svým voličům určitě nějak dokázal „okecat“, protože koneckonců takhle dokázal ospravedlnit už leccos a důvěřivé důchodkyně mu to vždy spolkly i s navijákem. Ale nejde to. Je půl roku do voleb a Petr Fiala je arciďábel, se kterým je naprosté embargo na jakoukoliv spolupráci pro všechny členy hnutí ANO včetně uklízeček v Agrofertu.

Navíc čas ukázal, že nějaké společné dohody na důležitá témata jsou za současné politické konstelace zcela nerealistické. Viděli jsme to na příkladu důchodové reformy, kdy zástupci hnutí ANO sice něco odsouhlasili, ale jelikož se to nelíbilo jejich šéfovi, tak si zpětně uvědomili, že vlastně špatně slyšeli. Čirá komedie. A podobnou komedii bychom od Babišových lokajů asi znovu vidět nechtěli, navíc u tak důležitého tématu. Alespoň tak částečně víme, na čem jsme a pokud je pro nás toto téma důležité (což by mělo být), tak se dle toho můžeme zařídit při příštích volbách. Protože jak už jsem napsal, současná vláda má k dokonalosti opravdu neskutečně daleko, ale v současné době je možná bezpečí naší země o něco důležitější než to, jak špatně nebo dobře se vyřešily platy nepedagogických pracovníků.

V USA vidíme, co se stane, pokud si nějaká země zvolí egoistického maniaka s pokřiveným pohledem na svět. Ve výsledku z toho netěží ani samotné Spojené státy, které kvůli nesmyslné celní válce trpí snad více než zbytek světa.Trump dokázal za několik měsíců zbořit pečlivě vybudovaný geopolitický ekosystém, který byl velice křehký a vlastně jenom on pomáhal udržet expanzivní autoritářské režimy víceméně na uzdě. Spolehliví partneři nám sice stále zůstali a snad se nám nikdy nestane, že bychom na vše byli sami, ale musíme se připravit i na tu variantu, že nám nikdo nebude krýt záda. Že nad námi nebude atomový štít Američanů a že záruka ze strany NATO nebude tak silná, jako tomu bylo dřív. Pokud se ale budeme soustředit na marginálie a bagatelizovat situaci, která může ohrožovat bezpečnost naší země, sami sobě kopeme hrob. Kateřina Konečná a Tomio Okamura už mají lopatu v ruce a Andrej Babiš se na ně se založenýma rukama dívá - co uděláme my?