Sebereflexe jako nedostatkové zboží. Za vaše neúspěchy nemůže vláda, ale vy sami

Pro začátek by bylo dobré si ujasnit, co vlastně je a co není zodpovědností státního aparátu. Poměrně velká část Čechů totiž stále žije v iluzi, že vláda nese zodpovědnost za to, aby jejich život byl kvalitní - aby mohli jet na dovolenou, mohli si kupovat novou elektroniku, chodit do restaurací a svým dětem platit drahé kroužky. Jenže tak tomu skutečně není. Vláda je maximálně zodpovědná za to, abychom měli střechu nad hlavou, abychom neumřeli hlady, naše děti mohli chodit do školy a abychom dostali bezplatnou zdravotní péči. Cokoliv nad rámec je ovšem pouze naše zhýčkanost a tím pádem i čistě naše osobní zodpovědnost.

Už jenom to, jak absurdně zní tento nadpis, by dokázalo shrnout nastavení naší společnosti. Lidé totiž z tepla domova a s plnými žaludky žehrají na chování státu - a kvůli čemu vlastně? Kvůli tomu, že je nevodí za ručičku a že formou dávek nedorovnává to, o co jsme přišli kvůli inflaci? Nebo že jim nezajistí lepší zaměstnání? Dobu, kdy převážně stát určoval, čím se budeme živit a kolik za to budeme dostávat, jsme tu už jednou měli - říkalo se jí komunismus a naši ekonomiku tento sociální experiment stál několik desítek let stagnace. Češi ale i nadále trpí podivnou schizofrenií, kdy na jednu stranu požadují vysokou míru osobní svobody, na druhou ale chtějí, aby stát řešil všechny jejich problémy.

Jezdit na dovolené do zahraničí a dopřávat si další benefity, kterých nám dnešní doba nabízí, totiž sice je naším právem, rozhodně to ovšem není naším nárokem. Právě iluze toho, že stát by měl být ten, kdo zacelí díry v naší peněžence, nám způsobila sekeru ve státním rozpočtu, kterou aktuálně musíme řešit. To, že nezanedbatelná část Čechů má finanční gramotnost tříletého dítěte, totiž není chyba vládnoucí garnitury - a koneckonců je úplně jedno, jestli ve Strakově akademii sedí Fiala, Babiš, nebo kdokoliv jiný.

Ti samí lidé, kteří chodí demonstrovat na Václavák, totiž ve většině případů nezačínají s hledáním chyb u sebe, nýbrž u jiných. V tomto případě u státu, potažmo přímo vlády. Když si totiž uvědomí, že mají málo peněz, hned začínají hledat viníky kolem sebe - povětšinou pro ně ovšem „málo peněz“ neznamená, že by skončili na ulici, museli jíst okoralé kůrky chleba nebo v zimě vypínali topení, ale znamená to pouze to, že si nemůžou dovolit všechny ty věci, které mohli dříve. Jejich prvotní reakce na tuto situaci tedy není uvažování o změně zaměstnání za nějaké lukrativnější po případné rekvalifikaci či doplnění vzdělání. Většinou ani neuvažují o možnosti přivydělávat si jiným zaměstnáním - a to ani nemluvím o té části Václaváku, která do práce nechodí vůbec a žije z dávek. Jejich hněv hned míří na vládu, která podle jejich logiky může za jejich kariérní stagnaci a naprostou neschopnost využívat potenciálu tržní ekonomiky.

Lidé to nebudou slyšet rádi, a proto to žádná vláda upřímně neřekne - žádný příčetný politik si nechce zahrávat s popularitou a spoléhat se na to, že masy lidí budou uvažovat racionálně a dají mu za pravdu. Každopádně nejde mít sociálně štědrý stát levicového ražení a zároveň se pyšnit nízkými daněmi s pravicovou podnikatelskou strukturou. Chceme i nadále platit relativně nízké daně a být omezováni státem co nejméně? Určitě, to není problém - ale nemůžeme přece chtít, aby stát z těchto nízkých daní kromě všech mandatorních výdajů přispíval ještě na zkvalitňování našich osobních životů. Nebo naopak chceme, abychom dostávali štědré dávky a stát byl de facto zodpovědný za to, že budeme moci zaplatit všechny složenky? To samozřejmě taky je možné, ale někde se na to musí brát a tak by bylo nutné zvýšit daně.

My ovšem jako národ vůbec nevíme, co vlastně chceme. Stále oscilujeme mezi dvěma náladami, mezi přístupem rovnostářským a čistě levicovým a mezi důrazem na osobní svobody s nádechem pravicové hospodářské politiky. Tento ideologický mišmaš ovšem může fungovat pouze omezenou dobu - tedy do chvíle, než přijde nějaký politik, který konečně bude mít odvahu do toho razantně seknout. Pokud nikdo takový nepřijde, čeká na nás snad už jenom dluhová brzda a to teprve potom parta z Václaváku uvidí, jak vlastně vypadá reálná krize a utahování opasků. Všichni totiž ze sebe rádi dělají mučedníky, ale to jenom na oko, protože jim díky této póze někdo rád nabídne další krátkodobé populistické řešení, které do jejich peněženek pár tisícovek přinese.

Nejhorší na tom všem je, že to nikdo nechce slyšet. Všichni jsou tak zahleděni do vlastního subjektivního a zcela relativního neštěstí, že vůbec nevidí, jak je tohle neštěstí povětšinou primárně jejich vlastní chybou. Hledat chybu u sebe totiž znamená, že budeme muset něco změnit - a to zkrátka a dobře není pohodlné. Naopak, když budeme hledat chybu u vládnoucích představitelů, které napřímo ovlivníme jen velice složitě, můžeme v klidu nadávat, přenést většinu odpovědnosti jinam a mít jistotu, že vždy bude na koho současnou situaci svést.

Pokud člověk poslouchá rétoriku některých Čechů, musí získat dojem, že jsme nějakou zaostalou zemí na periferii Evropy, která svou vyspělostí a především kvalitou života soupeří možná tak se Somálskem nebo Mongolskem. Rozhodně by takový náhodný posluchač, který nezná reálnou situaci v naší zemi, neřekl, že jde o zemi s poměrně vyvinout infrastrukturou, nízkou mírou nezaměstnanosti, žádnými výpadky zboží a bezplatným a kvalitním zdravotnictvím. Všechno tohle se totiž bere jako samozřejmost - možná kdyby někteří Češi vyzkoušeli život v některé z opěvovaných západních zemí, poznali by, že stát se o nás vlastně stará více než dobře.

Ostatně v žebříčku, který měřil spokojenost občanů daných zemí na jaře tohoto roku, se ukazuje, že Češi nejsou ve skutečnosti tak nešťastnými, jakými se dělají. Ve světovém kontextu je naše země na velice dobrém 18. místě, za sebou jsme pak nechali například země jako Velkou Británii, Francii, Itálii nebo Singapur. V tomto průzkumu totiž nešlo o celkový dojem, ale o jednotlivé aspekty života - ono když se Čecha zeptáte na jednotlivé aspekty jeho života, nemá si moc na co stěžovat. Má střechu nad hlavou? V drtivé většině případů ano. Má dostatek jídla? Také ano. Může si doma zatopit? Dostane vždy potřebnou zdravotní péči? Dostávají jeho děti bezplatné vzdělání? Podporuje je stát v případě nezaměstnanosti nebo narození dítěte? Můžeme si odpovědět čtyřikrát ano. Ale pokud se Čecha napřímo zeptáte, jestli se má dobře, dost možná vám paradoxně kladně neodpoví.

Ani v indexu prosperity z roku 2022, který nehodnotí subjektivní pocity, nýbrž objektivní data, na tom rozhodně nejsme nijak zle, a proto mě nikdo nemůže obvinit z předpojatosti. V tomto indexu je v rámci EU Česko na 13. místě, tedy stále ještě v lepší polovině - za sebou pak nechává mimo jiné i Portugalsko, Itálii nebo Polsko. Ať se na to tedy díváme z jakéhokoliv pohledu, není možné vidět objektivní příčinu této veskrze negativní a poraženecké nálady, která od začátku komplikuje situaci jakékoliv vládě. Právě tlak na štědřejší sociální politiku dělá práci s veřejnými financemi poněkud nesnadnou a opět opakuji, že je úplně jedno, jestli v premiérském křesle sedí profesor politologie z Brna nebo bývalý agent StB ze Slovenska.

Je to rozmazlenost? Nedostatečný rozhled? Nebo zkrátka a dobře jenom jeden z prvků, které v sobě má česká povaha? Možná od každého něco. Každopádně i tady platí, stejně jako v mnoha jiných aspektech života, že bychom měli podrobit té nejtěžší kritice nejdříve sami sebe a až pak se obracet do svého okolí - ať už k vládě nebo ke komukoliv jinému. Možná zjistíme, že na svých životech (pokud s nimi tedy jsme skutečně tak nespokojení) zvládneme sami změnit dostatečné množství věcí k tomu, abychom už důvody ke kritice neměli. Ale je pravda, že jít demonstrovat na Václavák a hodit v dalších volbách hlas nacistům se jeví o něco jednodušeji a nevyžaduje to sebereflexi vůbec žádnou…