SPD se propadá aneb když prvoplánový rasismus a xenofobie už nestačí

Současný předseda SPD dlouhé roky platil za schopného politického rutinéra, který zvládal vést subjekty, které na národní scéně byly úspěšné. Od roku 2013 je bez přestávky ve sněmovně a se svou v roce 2015 založenou SPD se ve sněmovních volbách dostal postupně na zisky 9,6 a 10,6 % - s Úsvitem v předchozích volbách pak získal 6,88 % coby zcela nový subjekt. Jde tedy o poměrně stabilní výsledky a i v tomto volebním období se preference strany pohybovaly okolo 10 %, zlom ale přišel v posledních měsících, kdy ve všech průzkumech začaly predikce poměrně strmě padat. Navrch přišel kolosální neúspěch ve volbách do Evropského parlamentu, kdy SPD získala pouhý jeden mandát a skončila poslední na pásce z těch stran, které se nad 5 % dostaly. I za tímto zdánlivě náhlým sešupem ale stojí řada logických důvodů, přičemž níže se pokusím hlavní z nich definovat a rozebrat. Jedním faktem totiž je, že v případě svého krachu SPD nikomu normálně uvažujícímu na politické scéně chybět nebude, zároveň ale platí, že Okamurovy voliče si pak budou moci rozebrat ještě extrémističtější strany a uskupení.

Řada lidí evidentně podceňuje fakt, že mnoho lidí volilo SPD ani ne tak pro nabízený program, ale spíše díky tomu, že strana se vymezovala vůči všem a všemu. Okamura tak trochu po „trumpovsku“ brojil proti systému a proti establishmentu a je jedno, jestli to v jeho začátcích byly vlády ČSSD a ANO, nebo v současné době vládnoucí pětikoalice. I díky tomu Okamurovi vlastně vyhovovalo, že stále sedí v opozici, protože mohl všechny složky státní moci kritizovat a zároveň nebyl nucen nabídnout nějaké konstruktivní řešení. Ale tady narážíme koneckonců na kámen celého úrazu - lidé už ten protest SPD ani moc nevěří. Protest se v podání okamurovců stal jakýmsi prázdným gestem, protože když proti něčemu protestujete více než deset let a nic se neděje, je váš protest buď zoufale neefektivní, nebo byl od začátku předstíraný a tím pádem byl i zradou na vlastních voličích.

Voliči SPD sice nejsou žádnými intelektuály, většina z nich ale při zapojení větší části mozku do dvou počítat dokáže - i proto si dokázali spočítat, že Okamura si z politiky udělal byznys a už se spíše sám stal součástí toho establishmentu, proti kterému se původně zavázal bojovat. Současný status quo totiž SPD vyhovuje. Sedí v opozici, nejsou na ni kladeny žádné požadavky a de facto může vše kritizovat, aniž by musela předvést jakoukoliv reálnou akci. Jako bonus strana dokola omílá ta samá témata v domnění, že budou fungovat stále stejně dobře - ano, do jisté míry tomu tak je, protože třeba migrace je takovým evergreenem české politiky, ovšem i národovecká scéna si vyžaduje alespoň menší míru inovace. Okamura nedokázal za poslední období přijít s jakýmkoliv silným tématem, které by si s ním voliči dokázali spojit a navíc prohrál všechny důležité boje - ať už o migrační pakt nebo o korespondenční volbu. Zkrátka a dobře, za jeho nekonečným protestem nejsou žádné výsledky.

V roce 2013, kdy Tomio Okamura s vrcholnou politickou kariérou začínal, byla jím akcentovaná témata něčím jedinečná. Mainstreamové strany se soustředily někam jinam a téma migrace tu leželo neuchopeno, tudíž bylo jasné, že nastupující uprchlická krize Okamurovi přihraje mnoho voličů. Od té doby se ale poměry značně změnily. Geopolitická a společenská situace je zcela odlišná a zažili jsme několik velkých otřesů, které podnítily vznik mnoha dezinformačních narativů - především pak v návaznosti na pandemii koronaviru, válku na Ukrajině nebo nástup Číny coby globální mocnosti. Okamura na většinu těchto narativů, byť poměrně uměle, naskočil, ale problémem je, že je nikdy nepomáhal vytvářet. Ano, SPD je možné označit za stranu, která zpochybňovala očkování proti koronaviru a v ukrajinské otázce je výrazně proruská, ovšem v obou z těchto témat se vyrojily osobnosti, které se pohybují mimo struktury SPD a tato témata dokázaly pojmout autentičtěji.

Část české politické scény, která podobných témat a dezinformací využívá, je skutečně různorodá - namátkou můžeme zmínit Jindřicha Rajchla, Ladislava Vrabela, ale i Trikoloru, komunisty, Václava Klause, Miloše Zemana, právě SPD a okrajově a částečně i Andreje Babiše a jeho ANO. Je to skutečně pestrá a nesourodá skvadra, protože se pohybujeme od extrémní levice po extrémní pravici, máme tu zastoupeny dva bývalé prezidenty a tři bývalé premiéry. Je logické, že pokud nepřijdete s něčím skutečně inovativním a uvěřitelným, budete ztrácet, protože nabídka výrazně převyšuje poptávku a většina těchto osobností se neštítí skutečně ničeho. Velice dobře se toho chopili před posledními eurovolbami například komunisté, kterým je podporu Ruska vzhledem k jejich minulosti skutečně jednoduché uvěřit - navíc, i přes veškerou antipatii, kterou k ní chovám, je nutno uznat, že Kateřina Konečná je velice autentická a pro podobnou sortu voličů i charismatická. Právě podobná uvěřitelnost a lehkost Okamurovi chybí a v nemilosrdné konkurenci tak ztrácí. Paradoxem této části spektra totiž je, že může dojít k přelivu voličů mezi extrémní pravicí (SPD) a levicí (komunisté), protože voliči tu vůbec neřeší ideologie, ale pouze diskutovaná témata.

Částečným problémem pro SPD vždy bylo, že šlo pouze o Tomia Okamuru. V poslední době se tato komplikace začíná dostávat ještě více do popředí, protože pokaždé, když SPD vyšle do jakékoliv televizní debaty kohokoliv kromě Okamury nebo místopředsedy Radima Fialy, skončí to fiaskem. Petr Mach, coby lídr kandidátky do eurovoleb, byl tak slabý, že kromě tragického volebního výsledku celé strany byl potrestán tím, že ho díky kroužkům přeskočil taktéž velice slabý Ivan David a on se tak do europarlamentu vůbec nepodívá. Se slzou v oku můžeme nostalgicky vzpomínat na Miroslava Roznera, svého času nominanta SPD na ministra kultury, a jeho legendární představení v televizní debatě - tehdy totiž SPD byla alespoň vtipná (respektive směšná), dnes už je diletantská neschopnost jejích členů spíše k pláči.

Myslím si, že jedním z důvodů, proč Andrej Babiš působí tak zdráhavě k potenciálnímu sestavení vlády s SPD, je právě to, jak naprosto nekompetentní by Okamurova partaj pravděpodobně dodala ministry. Členové hnutí ANO sice mají zakázáno mít vlastní názor, nějaké elementární kompetence ale mít musí, ovšem poslanci SPD občas působí dojmem, že je Okamura sebral někde před sněmovnou na ulici, aby jim z lítosti nad jejich osudem dal nějakou práci. Pokud je někdo takový řadovým poslancem, tak je to sice smutné, ale dá se to nějak překousnout, ale pokud by nás podobná „elita“ měla reprezentovat v roli ministra na nějakém mezinárodním jednání, asi by z toho celá Evropa měla nesmírnou legraci. Naše politická scéna je ale už dost absurdní a není nutné k tomu přidávat ministry za SPD, kteří by pravděpodobně byli nekonečnou studnicí pro posměšky ze všech stran.

Krásnou ukázkou toho, jak Okamura přestal rozumět potřebám svých voličů, byl vrchol kampaně do evropských voleb, která gradovala jakousi demonstrací na Václavském náměstí, což ovšem dopadlo naprosto tragicky. Zatímco Okamurovi konkurenti zvládli přicházet s jednoduchými a chytlavými hesly, účastnili se relativně zaplněných demonstrací a obecně působili dojmem, že rozumějí své voličské skupině, z lídra SPD se stal jakýsi ukřičený papaláš, který si na národovce z lidu jenom hraje. Zmíněná demonstrace byla pojata coby konference s evropskými partnery SPD, kteří ale mluvili anglicky a nikdo v Česku je neznal, tudíž byli pro průměrného voliče SPD naprosto nezajímaví a říkali věci, které jim byly úplně jedno. Kdyby na začátku shromáždění nekoncertoval Ortel, lidí by přišlo ještě méně a to už takhle jich na celém náměstí bylo slabých několik tisíc.

Obecně tak můžeme napsat, že Okamura jako by přestal chápat elementární potřeby těch, díky kterým se dostal do politiky. Přestal mluvit jejich řečí. Pro jeho voliče nejsou atraktivní sofistikované projevy, zahraniční hosté a podobné věci - oni si na demonstraci chtějí zanadávat na vládu, na Ukrajince, možná trochu zahajlovat a pak spokojeně jít domů. Zkrátka nic, co by vyžadovalo jakýkoliv větší mentální výkon. Ovšem Okamura se začal tvářit, asi aby dokázal něco sám sobě, že jeho voliči jsou chytřejší a náročnější, než ve skutečnosti jsou. Snaží se jim nabízet témata, která jsou pro ně moc složitá a navíc používá formu, která v sobě už nemá tolik emocí - a právě emoce, především pak ty negativní, jsou tím, co na podobnou sortu voličů funguje nejlépe. Mobilizovat je dokážete jenom pokud najdete společného nepřítele a vyvoláte proti němu vlnu nenávisti. V minulosti se to Okamurovi podařilo s islámskými migranty, to ale dnes již tak dobře nefunguje, protože to zkrátka ztratilo punc novoty.

Před volbami do Evropského parlamentu se Okamura velice rád oháněl tím, že ve své frakci Identita a demokracie má silné partnery a tudíž jako jediná strana z této části spektra má šanci něco prosadit. Jak to vypadá po volbách? Okamurova frakce, ve které byla strana Marine Le Pen, se rozpadla a většina silných stran se rozhodla vstoupit do nové frakce založené hnutím ANO. SPD byla tak nucena založit frakci zcela novou, kde nejsilnějším členem je německá AfD, kterou nikdo jiný nechtěl, protože byla poznamenána předvolebním skandálem kvůli toku ruských peněz pro jejich kandidáty. Ve výsledku tak v silnější frakci sedí i takový Filip Turek, kterého k sobě vzalo právě hnutí ANO. Okamura už tedy nemůže říkat, že má v Evropě silné spojence, protože ti se na něj zcela vykašlali. Na demonstrace do Prahy mu tak budou jezdit znovu možná pouze bezvýznamné tvářičky nějakých Bohem zapomenutých stran z různých koutů Evropy.

Jaká je tedy budoucnost SPD? Pokud se něco nezmění, tak ne moc růžová. Spojenectví s Trikolorou spíše uškodilo, protože ukřičená Majerová Zahradníková spíše odradí stávající voliče, než by dokázala přilákat nějaké nové. Navíc Okamura ztratil drajv, SPD přestala být autentickou a většina národa už ji bere jenom jako jakýsi politický kolorit, se kterým se sice musíme smířit, ale od kterého nám nic zásadního nehrozí. Ten protestní náboj ze začátku je pryč. Buď tedy bude potřeba, aby Okamura přizval do své strany nějaké neotřelé a schopné nováčky, kteří to dokáží opět strhnout, nebo bude následovat pomalý pád - ano, do sněmovny se SPD pravděpodobně dostane čistou setrvačností, protože určité voličské jádro má, ale v horizontu dvou až třech volebních období by klidně mohl následovat pád pod 5 %. A to by se Okamurovi vůbec nelíbilo, protože z politiky si udělal profitabilní byznys a už si na dobře placené místo zvykl, takže by se mu asi nechtělo si na stará kolena hledat něco nového.