Článek
O amerických prezidentských volbách toho bylo napsáno již hodně a posledních několik měsíců to bylo celosvětově jedno z nejvíce mediálně exponovaných témat. Není se čemu divit. Americký prezident je jedním z nejmocnějších (stále ještě výhradně) mužů světa a jeho kroky do značné míry ovlivňují geopolitické rozložení sil po celém světě. Navíc v tomto období, kdy svět řeší několik globálních konfliktů, které mohou změnit dynamiku fungování mnoha velkých a důležitých regionů, je role americké hlavy státu skutečně zásadní. Když Trump vládl před čtyřmi roky, situace ve světě byla klidnější a on navíc nebyl tak politicky protřelý - tentokrát ale hraje daleko silnějšími kartami a navíc se odehrává daleko více globálních událostí, které budou přitahovat jeho pozornost. Spojené státy i zbytek světa teď čekají krušné časy.
Toxické charisma proti žádnému charismatu
Jak už bylo napsáno, Demokraté si mohou za výsledek voleb z velké části sami, protože dělali chybu za chybou napříč celou kampaní. Když k tomu připočteme i fakt, že ani jejich startovní pozice nebyla úplně dobrá, bylo velice těžké to celé zakončit volební výhrou - konečná prohra byla nakonec ale ještě drtivější, než se původně čekalo. Pokud máte úřadujícího prezidenta, který končí svůj teprve první mandát, je velice těžké prosadit na pozici stranického nominanta někoho jiného. Tato situace nastala s Joem Bidenem. Ano, Demokraté moc dobře věděli, že situace kolem něj není ideální, že není zcela fit a výhra v dalších volbách může být nad jeho síly, ale ve straně se nedokázala zformovat opozice, která by byla dostatečně silná a mohla prezidenta v nominačním boji porazit. Bidenův stav ale byl nakonec ještě horší, než se zdálo původně a situace začala být neudržitelnou - ač bylo jeho odstoupení lepší variantou, i to stranu poměrně zásadně poškodilo.
Harrisová tak od začátku byla brána jako někdo, kdo nominaci nezískal a komu vlastně spadla do klína zcela zadarmo. Svým způsobem to tak i bylo. Harrisová, pokud by se Biden rozhodl nekandidovat, by v regulérních primárkách pravděpodobně neměla šanci a za takové situace by Demokraté vyslali úplně jiného kandidáta. I z toho důvodu bylo možná pro Harrisovou složité vůbec přesvědčit i tradiční demokratické voliče, kteří nakonec byli ze své kandidátky více frustrovaní než cokoliv jiného. Upřímně řečeno, nejde ani tolik o schopnosti - Trump, co se týče kompetencí, také poměrně zásadně pokulhává a ani to mu nebránilo v tom, aby prezidentské volby i přes naprostou nekompetenci dvakrát ze tří pokusů vyhrál. Harrisové můžeme vyčítat, že je nezkušená a především v ekonomických tématech poměrně slabá, ale to nebyly ty zásadní faktory, které jí prohrály volby. Těmi nejdůležitějšími důvody byly především naprostá absence jakéhokoliv charismatu a nakonec i s tím částečně související nevyhraněnost a vágnost názorů.
O Trumpovi si můžeme myslet, co chceme, ovšem musíme přiznat, že charisma má. Sice je to zvrácené charisma, které umí probouzet v lidech to nejhorší a pozitivního v něm je skutečně málo, přesto to ale charisma je. Když proti němu postavíme Kamalu Harrisovou, je to až do očí bijící rozdíl. Demokratická kandidátka totiž naproti tomu charisma neměla vůbec žádné. Nemohli jsme jí vyčíst nic konkrétního, ale tím to končilo - byla zkrátka neskutečně plochou osobností, která se tak bála veškerých kontroverzí, až o sobě neřekla vlastně nic. Biden před čtyřmi lety působil jako dobrý protiklad k Trumpově chaotičnosti a dokázal vyhrát i díky své klidné síle, kterou mu také málokdo může upřít. Harrisová nedokázala vůbec působit na emoce - našla si tím možná voliče mezi těmi, kteří se rozhodují racionálně, takových je ale v takto vyhrocených volbách menšina. Trump nepotřeboval odbornost a ani bůhvíjaké schopnosti, stačila mu syrová síla jeho charismatu, kterým svou soupeřku nemilosrdně převálcoval.
Harrisová vyhrála u očekávaných skupin voličů. Ale ne o dost
V českém a obecně evropském kontextu jsme často měli tendenci při hodnocení amerických reálií sklouzávat k tomu, že jsme tamním voličům přisuzovali evropské vlastnosti. Jenže Spojené státy se už dávno vyvinuly zcela jiným směrem než Evropa. Etnicky, kulturně i nábožensky jde o extrémně heterogenní skupinu obyvatel, kteří mezi sebou jen složitě hledaná názorové průsečíky. Kandidáti na prezidenta tedy musejí zvládnout husarský kousek - říkat věci, které zaujmou specifické skupiny voličů, zároveň těmito názory ale neodradit jiné skupiny voličů. V USA vznikají různé subkultury a určité etnické a národnostní menšiny se často izolují do samostatných skupin a lokalit - a v některých amerických státech jsou právě tyto skupiny obyvatel dost důležité. Harrisová se snažila tak moc lavírovat mezi všemi názorovými skupinami, až vlastně neřekla nic konkrétního a tak ve snaze získat nové voliče začala ztrácet ty staré. Trump byl přímočařejší, konkrétnější a agresivnější - sice tím mnoho lidí odradil, ale nerozhodnuté voliče zase naopak zaujal.
Kdybychom měli definovat klasického voliče Harrisové v těchto volbách, šlo by o ženu jiného než bělošského etnika s vysokoškolským vzděláním a ve věku do 29 let. Především pak přímo u černochů měla Harrisová až dominantní podporu, když ji volilo 86 % těchto voličů - ovšem u jiných menšin to bylo překvapivě o dost horší. Hispánci preferovali Harrisovou pouze v 53 % případů, což je opravdu těsný výsledek, který je velice překvapivý i vzhledem k Trumpově extrémně agresivní protiimigrační rétorice. Stejně slabá podpora byla i u žen. Člověk by si řekl, že možnost mít první prezidentku v historii země mobilizuje tuto skupinu obyvatelstva ještě o něco více, navíc i díky tomu, že si Demokraté vzali za své téma obnovení celostátního práva na potrat - nakonec to ale stačilo pouze na 54 % ženských hlasů. Pro porovnání nutno dodat, že i Joe Biden si před čtyřmi lety vedl u žen o tři procentní body lépe. Tyto výsledky tak přispívají k nutnému závěru, že Harrisová zkrátka podcenila skupiny voličů, které považovala za jisté a ti jí to vrátili. Buď tím, že nešli k volbám vůbec, nebo dokonce hlasovali pro jejího soupeře.
Harrisová si za prohru mohla do velké míry sama. Nedokázala oslovit ani značně afinitní skupiny voličů.
Můžeme sice jejího soupeře urážet a jeho výsledek bagatelizovat tím, že ho volili pouze nevzdělaní běloši vyššího věku, ale to bude pravda pouze do určité míry. Právě vyjma černošského obyvatelstva měl Trump relativně solidní podporu napříč všemi skupinami lidi - a je jedno, jestli šlo o vysokoškoláky, ženy nebo jiné menšiny než je ta černošská. Čím to bylo? Proč se nakonec na Harrisovou „vykašlali“ právě ti lidé, na nichž svůj volební výsledek chtěla stavět? Možná to bylo tím, že demokratická kandidátka nedokázala mít nějakou reálnou tvář a stále se schovávala za škraboškou někoho, kdo se chce zavděčit všem a nakonec neosloví nikoho. Obrátit ve svůj prospěch nepříznivou situaci, ve které byla Harrisová, by možná nedokázal ani daleko protřelejší a lepší kandidát, to ovšem nic nemění na faktu, že Demokraté vyslali do boje kandidátku, která mohla vyhrát jen za naprosto zázračné konstelace událostí. Za čtyři roky zase bude všechno jinak. Trump určitě udělá přešlapy a bude jich hodně, je jenom na jeho soupeřích, jak na to zareagují.
Co to znamená pro Evropu? Varování i poučení
Jak už bylo napsáno, volby v USA nejsou v Evropě a po celém světě sledovány jen tak pro zábavu, ale jde o poměrně existenciální milník. Hlavně pak právě pro Evropu. Dynamika euro-amerických vztahů se během 20. století vyvinula tak, že Spojené státy začaly být zcela dominantní a Evropa si tak nějak zvykla na roli někoho, kdo je závislý na jejich pomoci. Až doteď jsme se na USA skutečně spolehnout mohli a tato země našemu regionu mnohokrát pomohla nejenom vojensky, ale i ekonomicky, tyto doby jsou ale pryč. Pod Trumpem přijde asi jedna zcela zásadní změna a tou bude snaha o větší soustředěnost na domácí agendu na úkor té zahraniční - rozhodně to neznamená, že se Američané zcela přestanou angažovat v globálních sporech, ovšem určitě dojde k určité redukci a Trump se bude na situaci více dívat optikou toho, co hmatatelného mu daná pomoc může přinést. Doteď americká administrativa následovala určité hodnoty, díky kterým se poustěla do konfliktů, které pro ni nemusely být výnosné, ovšem to s Trumpem pravděpodobně skončí. Ovlivnit to může konflikt okolo Izraele a i situaci na Ukrajině.
Bylo by předčasné a pokrytecké psát, že po Trumpově nástupu Rusko automaticky vyhraje a americká pomoc Ukrajině úplně skončí. Určitě to bude komplexnější. Je jisté, že se dynamika konfliktu změní, ale nikdo zatím nedokáže říct jak. Každopádně Evropa by si měla vzít poučení, že by svoje problémy měla začít řešit primárně sama - to znamená, zásadní posílení armád jednotlivých zemí a také určitou změnu nastavení vzájemných vztahů. Určitě je dobré mít silného partnera v podobě USA, i pro vzájemné vztahy je ale lepší, když půjde o rovnocenné partnerství. Tak tomu teď není. Evropa bude muset zesílit, bude se muset konsolidovat a bude si muset jasně uvědomit, co vlastně chce - jenom tak se může dostat alespoň do blízkosti americké úrovně a pouze z pozice síly bude možné s Trumpem něco vyjednat. Do té doby se může stát, že budeme závislí na vrtošivých náladách egocentrického maniaka, což opravdu není růžová vyhlídka.
Evropa bude muset zabrat, pokud bude chtít dorovnat deficit americké pomoci.
Musíme se ale mít na pozoru. Vlna tohoto laciného pravicového konzervatismu, který se snaží recyklovat dlouho mrtvé hodnoty, je na vzestupu nejenom v USA. Tam se na ní aktuálně šikovně svezl Trump, ale i evropské země ukázaly, že tento trend k nám již došel - pravicový populismus prorůstá do nejvyšší struktur ve Francii, Německu a bohužel i u nás v České republice. Ano, Andrej Babiš je sice takovým Trumpem z Wishe, ovšem v lecčems ho bohužel připomíná. Přeci jen je nutno říct, že Spojené státy jsou největší demokracií na světě a trendy, které můžeme sledovat tam, se nevyhnutelně propíší i do evropského kontextu. Americká demokracie strádá. Neříkám, že umírá a ani neříkám, že se blíží ke svému konci, ale na svém vrcholu rozhodně není, prochází vážnou krizí a celý vyspělý svět se musí dívat na to, jak to dopadne. Pokud se Trumpovi podaří započít proces postupné demontáže státních demokratických institucí, může to mít fatální důsledky pro nás všechny, protože i tady se určitě najde někdo, kdo ho bude chtít napodobovat. Co tedy přinesou další čtyři roky?
